Text: 1. Sam 18,1-16 | Kazatel: Daniel Ženatý
Tenkrát, když přicházeli, když se David vracel od vítězství nad Pelištejcem, vyšly ze všech izraelských měst zpívající a tančící ženy vstříc králi Saulovi s radostí, s bubínky a loutnami. A křepčící ženy prozpěvovaly: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ Saul se velice rozzlobil; taková slova se mu nelíbila. Řekl: „Davidovi přiřkli desetitisíce, a mně jen tisíce. Už mu chybí jen to království.“ Od onoho dne hleděl Saul na Davida stále s nedůvěrou. (6-9)
Tři postavy jsou v tomto příběhu. Král Saul. Odpadl od Hospodina. Jeho syn Jonatan. A David, tajně pomazaný za budoucího krále, hrdina, který slavně porazil Goliáše. Po této bitvě si král Saul vzal Davida k sobě na svůj dvůr.
Královský syn Jonatan a mladíček David se měli rádi. Jonatan miloval Davida jako sám sebe. Dal mu svůj plášť a celé vojenské odění i s mečem, lukem a opaskem.
Biblický příběh mluví o velkém přátelství. Zde mladí lidé, ještě trochu kluci. Jsou spolu, nemusí ani mluvit, třeba jen tak sedí někde na zídce a klátí nohama. Když někdy vzpomínáme na krásné chvíle svého života, pak jsou to často tyto okamžiky.
Myslím, že smíme dar přátelství zařadit mezi velké Boží dary. Možná je to dar méně nápadný, než jídlo a pití, východ slunce, či kapka rosy na krásném květu. Ale je to dar. Má různé podoby. Třeba dvě mladé slečny, jak jsou pořád spolu a něco si špitají, dva mladé muže jak kopou do kamení na ulici a zdá se, že nemají co na práci. A dvě starší dámy jak vcházejí do kavárny, a přátelé o holi jdou na hokej a na pivo.
Je zde řeč o velkém přátelství mezi dvěma muži. Jsou tam náznaky, že šlo o více než přátelství. Dvakrát je řeč o velké lásce směrem od Jonatana k Davidovi. I taková láska smí být čistá a křehká.
David podnikal s královským vojskem výpravy. A kamkoli ho Saul poslal, tam měl úspěch. Postupně se stal velitelem nad královskou armádou, ministrem obrany. To se všem vojákům i celému lidu líbilo. Měli Davida rádi.
A Davidova oblíbenost se stala příčinou konfliktu. Saul to těžce nesl, že lidé mají rádi Davida, a ne jeho. Rozčilovalo ho, když si připomínal Davidovo slavné vítězství nad Goliášem. Lid si zpíval, že Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.
Závist jako neschopnost přát druhému úspěch. Saulových tisíc je sice dost, ale Davidových dest tisíc je víc… Podobně když Hospodin shlédl na Abelovu oběť a ne na Kainovu a Kain vzplanul hněvem, ptá se ho Hospodin – proč jsi tak vzplanul? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?
Vadí nám, když lidi mají rádi ty druhé více, než nás? Jak se vyrovnáváme s tím, že se vždy kolem najdou schopnější, oblíbenější, úspěšnější než my? Vadí nám to? Někomu ano, někomu ne. Dokonce si myslím, že těch kterým to nevadí je víc.
Asi to nějak souvisí s naší vírou. Mně Bůh stvořil, mně dal své dary, za mně jeho syn zemřel. Proto si každý může říct – v nejlepším slova smyslu – jsem někdo. Nejsem cenný a vzácný méně, než ostatní. Mohu si vážit sebe a proto druhým přát dobré Boží věci.
Saul těžce nesl Davidovu oblibu. Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce. Saul si ta slova opakoval. A jak už to bývá, opakováním přibývalo pocit lítosti, vlastní ubohosti a nabývalo na velikosti provinění toho druhého. Nabaluje se to jako lavina. Saul v sebelítosti dospěl k tomu, že Davidovi už chybí jen to království. A jeho trudnomyslnost se prohlubovala.
To je také nebezpečí. Že začneme těm úspěšnějším přidávat další a další vady, objevovat, jak ještě by nám mohli uškodit, žasnout nad jejich možnou záludností, utvrzovat se, jak jsou zlí.
Ale není všem dnům konec. A Duch svatý je mocný a slovo Boží je mocné. A třeba nám Bůh právě ústy našich přátel vynadá. A řekne, co blázníš prosím tě?
A pak se Saule zmocnil zlý duch.
To co nás zarazí je, že ten zlý duch byl od Hospodina. Duch Boží zlý napadl Saule, píší kraličtí. Je to nějaký jiný duch, kterým Hospodin disponuje? Má k dispozici různou škálu sil, kterými působí? No, nevíme. Boha nemůžeme rozebrat a zkoumat. Víme, že je to týž Duch, který se při stvoření vznášel nad vodami, týž dříve sestoupil jako požehnání na Saula a pak od něho odešel, a teď se objevuje jako zlý duch. Je to stále ruach, duch, dech. Týž Duch pak v Ezechielově vidění obživí kosti suché.
Je mnoho pokusí jak to vyložit. Jeden – prostě tak jak čteme. Bůh na Saule poslal zlého Ducha. Proč by nemohl? Sice se to možná vymyká naší představě o Bohu, ale my jsme omezení svým myšlením. Bůh není omezený tím, co si o něm myslíme.
Nebo je to důsledek Saulova rozhodnutí jednat bez Boha. Důsledek Saulovy nevěry v Boha. Saul kraluje a žije jakoby se nic nedělo. Jeho pozice je slabší a slabší, a on dělá jakoby nic. Vydrží méně, cosi ztrácí, stačí mnohem menší síla, aby jej rozkolísala. Vítr, který byl dobrý, náhle škodí. Co drželo pevně, to padá a rozbíjí se, co dřív prospívalo a kvetlo, nyní usychá a uvadá. Dobré věci, které dobrým slouží, mohou slabým škodit. To co člověku který přeje druhým dobré věci slouží a prospívá, to člověku který závidí škodí.
I Boží duch. Kdo jej odmítá, komu vadí, se stane překážkou a zkázou.
Saul běsnil jako posedlý. Dvakrát mrštil kopím po Davidovi, když David hrál na citaru, dvakrát David uhnul.
Saul se začal Davida bát, neboť s ním, Davidem, byl Hospodin. To je zajímavé. Čekali bychom že se David začne bát Saule. Když po něm hází to kopí. Ale Saul se bojí Davida. S Davidem byl Hospodin.
Strach z toho, že jsem sám, že jsem se sám dobrovolně něčeho dobrého vzdal. A ocitl se vně dobrého života. Strach Jidáše, který poznal že je mimo a vezme si život. Strach toho, komu se otevřou oči a vidí, že je nahý! A musí se proto schovat. Dosud schovávání neznal a nepotřeboval.
A příběh pokračuje, na všech výpravách si David vedl úspěšně; Hospodin byl s ním. Když Saul viděl, jak velké má úspěchy, třásl se před ním strachem. Celý Izrael a Juda však Davida miloval.
Možná je nám Saule trochu líto. Jakoby se točil dokola ve svém světě, svých problémech, svých úzkostech. Nezná cestu ven, začne z toho bláznit.
Obraz člověka, který odmítne Boha a spolehne jen na sebe. A ono to nejde. A z života se stává bolest a trápení. Jistě je v tom skryto sdělení i pro nás – že je dobré brát Boha vážně. Modlit se, ptát se, očekávat. To je cesta ven z toho zdánlivě zamotaného kruhu.
• Přátelství je vzácným darem Boží milosti. S úctou a opatrností o ně smíme pečovat.
• Úspěch druhých neznamená, že my jsme špatní a neúspěšní.
• Naše hodnota spočívá v tom, že patříme Kristu. Jsme pokřtěni. Se vší pokorou smíme vyznat – jsem někdo, patřím Kristu, co chci víc?
• Pokažený život je možné napravit. Bůh tu moc má. Vytrhne nás z kolotoče soustředění na sebe. Jen tu jeho pomoc musíme přijmout.
• Nelze po záchraně toužit a zároveň odmítat podanou ruku. Amen
Pane Ježíši Kriste, ne v nás, ale v tobě je naděje i záchrana, počátek i konec. Ty jsi s námi, dáváš nám své dary, provázíš nás. Prosíme, to ať nás posiluje ve chvílích kdy je nám těžko, kdy pochybujeme o sobě samých. Amen
