2. adventní – Hana Ducho, Mk 1, 1-8
Milí přátelé v Kristu,
asi všichni víte, co to znamená, když se řekne nový začátek. Začít něco znovu.
Možná jste to zažili při nějaké své činnosti, práci, která se nedařila obvyklým způsobem. A tak jste ten způsob museli přehodnotit a začít s prací znovu, nově, jinak.
Možná se podobně nedařilo v nějakém vašem vztahu. Vztah chřadnul, rozpadal se, pustnul… Bylo by na místě jej ukončit, ale vy jste mu dali novou šanci. Pravděpodobně i zde jste museli přerovnat dosavadní způsob života ve vztahu, vnést nový řád, změnit své chování, nastavit hranice… Vzali jste váš vztah od začátku.
Pojď, začneme spolu znovu… Jaká síla je v této větě! Jak osvobozující a nadějeplné je toto pozvání!
Pojď, začneme spolu znovu… Takto – samozřejmě jinými slovy – zve Hospodin svůj lid. Třeba skrze proroka Izajáše, jehož slova jsme slyšeli v prvním čtení. Zve lid, který tak často v Božích očích selhal. Nevyužil zaslíbení a požehnání, kterého se mu od Boha dostalo. Nebyl světlem pro ostatní národy. Přestal usilovat o spravedlnost v zemi, přehlížel chudé, potřebné. Jeho vztah k Pánu Bohu chřadnul, zpustnul. A tak následně pustlo i společenství a společnost, království. Vnitřně upadlé království pak bylo snadnou kořistí pro nepřítele. bylo dobyto, Jeruzalém zničen, elita odvedena do zajetí v Babyloně.
Po dlouhé době v zajetí, když už byl lid přesvědčen, že se jich Hospodin nadobro zřekl, jim Izajáš přináší radostnou zprávu: budete se moct vrátit domů, Hospodin vám dává novou šanci, chce s vámi začít znovu.
A tak se lid vrací zpátky do své země. Jenže poměry v zemi se moc nelepší.
O několik set let později, v době Jana Křtitele, nesedí na trůnu spravedlivý král, nový David, kterého lid očekával. Ale Herodes Antipa – muž pochybného charakteru. Země je okupována Římany, společnost prosycena zvláštními ideologiemi. Lid se opět ocitl v pustině.
Tentokrát se ozývá nový hlas, hlas prorocký, hlas Jana Křtitele. On sám žije dobrovolně na poušti. V neživém, nehostinném prostředí. V ústraní. Má na sobě oblečení z velbloudí kůže, živí se medem divokých včel. Svým vzhledem a způsobem života připomíná divocha, muže z dávnověku.
Je zvláštní, že přesto je kolem Jana velmi živo. Jeho promluvy a poselství lidi přitahovala. Nejspíš proto, že on byl plný života, jeho slova byla k životu, dávala lidem smysl a naději.
Přijde mi, jako by nám Jan chtěl naznačit dva možné významy slova poušť. Jednak tu reálnou, na které on sám žije, ale na které je kolem něj plno života. A pak tu poušť v přeneseném významu. Poušť, kterou dopouštíme v naší společnosti svým chováním. Pro lepší rozlišení bych ji rovnou nazvala spoušť.
Prostě jako by chtěl ukázat, že ve skutečnosti je neživým nehostinným prostředím pro život zdánlivě úspěšná, pulzující helénská společnost. Ta se tváří živě, zábavně, spokojeně, ale v Janových očích je pustá, bez života. Zaznívají v ní prázdná slova, jeden hlas překřikuje druhý, nejsilnějším hlasem mluví panovníci, kteří ale neslyší hlasy lidí, a nakonec jim jde hlavně o hlasy voličů…, každý se zajímá především sám o sebe.
Po letošních dvou vlnách pandemie jsme byli nuceni žít v ústraní. Možná jsme si připadali jak někde v poušti. Nechci to teď zlehčovat. Moc si přeju, aby pandemie skončila a mohli jsme se vrátit do běžného života. Ale ráda bych toto naše ústraní vzala jako možnost nahlédnout naši společnost, tep doby, očima Jana Křtitele. Podívat se, jestli všechno v naší společnosti je dobré, pohostinné, přátelské pro dobrý život všech lidí. To ústraní nám třeba dovolí mít trochu odstup od všech těch hlasů, informací, dezinformací, které ze všech stran zaznívají a my z nich máme akorát tak zmatek v hlavě, těžko se orientujeme. Čemu vlastně máme věřit, podle čeho se máme zařídit.
Jan nás ze společenské pouště (spouště) volá k sobě na poušť, kde paradoxně tryská něco podstatného pro náš život.
Jan volá: čiňte pokání a nechte se pokřtít na odpouštění hříchů.
Jan vyzývá k vnitřní změně každého člověka. Nemusíme čekat, až se změní to všechno kolem. Obraťte se uvnitř, podívejte se, co ve vás je špatně, co není k životu, co si říká o odstranění. Přiznejte si vlastní sebestřednost. A …?!: předejte to všechno Bohu.
Pokání, obrácení není jen to, že si posypu hlavu popelem a budu se na tu špatnost soustředit. To je totiž taky sebestřednost, protože zůstanu uvízlá u svého hříchu. Tedy na půl cesty. Obrácení je skutečně pohyb od sebe, od toho špatného směrem k Bohu. Jemu to všechno smíme odevzdat.
A pak Jan pokračuje: nechte se pokřtít na odpuštění hříchů. Křest v jeho době vypadal tak, že člověk vstoupil do řeky Jordánu a celý se do ní ponořil. Původně se tohoto rituálu účastnili pouze nevěřící lidé, kteří přijali židovskou víru. Nebyl to rituál určený židům, ale těm, kteří uvěřili.
Ale Jan volá ke křtu, k této očistě, i židy. Jako by říkal: „My všichni potřebujeme začít znovu. My všichni potřebujeme přijmout očištění. A nemusíme to dělat sami. Bůh tu změnu na nás udělá. Už přichází. Už je blízko…“
Novému začátku předchází obrácení a křest v Jordánu.
Jordán museli kdysi přejít Izraelci, než vstoupili do zaslíbené země. Byla to veliká překážka, která je od zaslíbené země dělila. Museli se jím přebrodit. Vynaložit velké úsilí, sebrat všechnu odvahu udělat ten první krok.
Novému začátku tedy předchází i tohle brodění se, i tahle krize. Než začne něco nového, musíme se obrátit, přerovnat v sobě řadu věcí. Opustit určité návyky, zažité vzorce, představy, předsudky, někdy i vztahy. Pustit se jich. A tím v sobě udělat prostor pro to nové. Udělat změnu chce odvahu, bolí to, něco nás to stojí. Je to namáhavé jako brodit se v divoké řece. Ale současně se tím otevírá budoucnost. Nový život s Bohem, v jeho blízkosti.
Co když jsou některé naše krize předzvěstí nového začátku?
Tak to brodění nevzdávejme…
Za Janem proudily velké zástupy lidí a nechávali se od něj pokřtít.
A pak Jan začal kázat.
„Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já. Nejsem hoden, abychom se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“
Jan na sebe nestrhl pozornost svých posluchačů. Všechno, co dělal, dělal pro to, aby lidi připravil na nový začátek, který s nimi má Bůh v plánu. Bůh začne nově, zcela nově.
Jan říká, že přichází někdo silnější, než je on sám. Někdo, to znamená, že to bude člověk. Bůh s lidmi začne znovu jako jeden z nás. Ale současně bude zcela jiný, Boží. Až do takovéto blízkosti chce Bůh k člověku přijít.
Není to úžasné?
Pojď, začneme spolu znovu. Tentokrát a jednou pro vždy tváří v tvář…
Bože, děkujeme, že jsi to se svým lidem nevzdal, ale začal znovu. Tak blízko, a tak srozumitelně. Smíme mít naději, že ve všem, co k nám patří, jsi s námi. I tehdy, když se brodíme krizemi nebo oplakáváme to staré, čeho se musíme pustit. Tobě buď sláva na věky. Amen
