Text: Mt 22,11-14 | Kazatel: Daniel Ženatý
Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“
Vzpomínáte na podobenství o hostině? Pán přichystal hostinu, pozval hosty, a oni nepřišli! Tak pozval ty kdo byli venku a na cestách a mezi ploty – a místnost kde se slavilo, byla plná.
A dnes podobenství nepřímo pokračuje. Druhé kolo. V prvním kole, podobenství o hostině – někteří odmítli pozvání tím, že nepřišli.
Ve druhém kole odmítli také. Na hostinu sice přišli! Seděli uvnitř, ale svatby se nezúčastnili! Jednali, jakby se jich netýkala.
Od začátku. Asi je nám toho nevhodně oblečeného líto. Prosím tě jak to vypadáš? V tomto chceš jít do kostela? Kdy sis naposledy čistil boty? Znáte to. Malí i velcí. Někdy jako děti jsme měli pocit marnosti. Vždyť je to dobré! Co se komu nelíbí? Je tohle podobenství obrazem nešťastníka, který ani neví proč a jen podle vkusu nadřízeného je vykázán? Není.
Máme zavádět v církvi novou službu, která bude při vchodu do kostela pouštět lidi? Ale ale pane faráři, co to máte za kravatu. Tak příště raději šedou. Dnes výjimečně. Ale sestro vidím dobře, to snad není možné, co to zase máte na hlavě? Chceme takovou službu? Nechceme! Ani nás k tomu podobenství nevybízí! Mnohokrát přece slyšíme, že Kristus zve. A myslí to vážně. A kdo slyší pozvání ať přijde! A každý sám a si rozhodne, v čem chce přijít. Těm ostatním po tom nic není. V tomto ať se stará každý sám o sebe.
Taky nás napadne – pozval přece chudáky. Copak má chudák na to, aby si pořídil slušné šaty? To byl ale nějaký snob ten hostitel, nejdřív pozve nebožáka od plotů a pak ho vyhodí. Chudák malý. Takový žebrák by si pak mohl říct, za dobrotu na žebrotu, Že jsem sem vůbec lez. Ani v tom to není. Jednak, žebráky a bezdomovce má v evangeliu Lukáš, ne Matouš, který nám tento text nabízí. Podle Mt šli služebníci na rozcestí. Tedy aby pozvali spíše cizince, ne místní.
Někdy se uvádí při výkladu tohoto podobenství, že při vstupu na svatbu sedostávaly nějaké šaty, svatební, a každý si je měl vzít, a tento si je nevzal. Ale, žel, o žádném podobném zvyku té doby nečteme, který by to potvrzoval.
A když jsme u toho, ono tam není psáno, že šaty pro které byl onen host vyhozen, byly špatné. Roztrhaný svetr a špinavé boty. Možný je i opak! Že byly okázalé. Pyšné. Samý drahokam. Takže ani tudy cesta nevede. Nejde o to, zda byly příliš špatné nebo příliš dobré.
Kudy najít obsah podobenství? Tak třeba tudy: Přece každý člověk, moudrý nemoudrý, rozpozná mezi všedním oblečením a svátečním. A někdy je možné to sváteční udělat z obyčejných věcí.Větvička myrty, obyčejné auto, umyté a opentlené nějakou bílou stužkou. Přece v krajinách, kde se lidé nemají tak dobře jako my a mají jednu bílou košili a jeden už trochu těsný oblek, se dokážou obléct svátečně. Protože chtějí. Stačí ta zelená myrta a bílá stužka. Tím člověk přitaká ke svatbě a k pozvání. Tím se hned na počátku, veřejně pro všechny stává se jedním z účastníků. Neznáte nikoho z pozvaných jménem, ale podle stužky poznáte, že jste na stejné lodi. Teď budete spolu. Pozvaný se nevyděluje od ostatních. Přijímá to, co je nabízeno.
Takže – ať žebrák, ať cizinec, ať to byl kdokoli, bylo pro něj proveditelné, aby dal najevo, že přijal pozvání na svatbu. Svatbu nepořádá, neorganizuje, přijal pozvání hostitele a tím respektuje, co hostitel připravil.
Co z toho pro nás? Dvě věci: Pozor abychom nebyli pyšní! Po tom prvním kole – někteří odmítli a někteří vešli na hostinu, bychom si mohli říct, jsme lepší než ti, kdo pozvání nepřijali. Nejsme lepší. Jsme ti, kdo uvěřili a pozvání přijali. Nepohrdej těmi, kdo zůstali venku. Kdo zde dnes nejsou. Nepohrdat těmi, které máme v kartotéce a oni do kostela nechodí. Nepohrdat těmi, kdo do kostela přijdou jen o Vánocích. Proto přichází napomenutí i těm, kdo jsou uvnitř. Dej si pozor. Aby se nestalo, že jsi uvnitř, ale to co se nabízí nepřijímáš. Nevyvíjet vůči druhým nějaká omezení. Radovat se z toho, že Pán zve! Pozvání přijmout a přát je i druhým! Vždyť ještě pořád je čas! Dveře na hostinu ještě nejsou nadobro zavřené!
A pak – přijmout co Bůh nabízí. Odpuštění pro zásluhy pána Ježíše Krista. Bez brblání, bez podmínek že by to mělo být jinak a pak by to pro mne bylo přijatelné.
Pane, prosíme ať nezačneme být pyšní proto, že my jsme pozvání přijali a ostatní ne. Amen
