Text: 1Kr 3,16-28 Kazatel: František Plecháček
Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj. Jedna z těch žen řekla: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila. Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou. Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla. Proto v noci vstala, a zatímco tvá otrokyně spala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“ Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý, a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly. Král řekl: „Tato tvrdí: ‚Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.‘ A tato tvrdí: ‚Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.‘“ Král proto poručil: „Podejte mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč. A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“ Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: „Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ Ale druhá řekla: „Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je !“ Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla : ‚Neusmrcujte je,‘ to je jeho matka.“ Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu.
Vypravěč: Milé sestry, milí bratři, milé děti, zhruba před měsícem jsme tu vyprávěli příběh o mladém králi Šalomounovi, který ze všech Božích darů nejvíce stál o moudrost, aby mohl co nejlépe vést a spravovat a rozsuzovat svůj lid Izrael. A Hospodin měl z Šalomounovy prosby radost a obdaroval ho nejenom moudrostí, ale také vším, oč mladý král nežádal – bohatstvím i slávou. Dnes si budeme vyprávět příběh o tom, jak král Šalomoun dovedl své moudrosti využít ku prospěchu druhých lidí.
Šalomoun musel jako král opravdu rozsuzovat nejrůznější složité případy. Zřejmě se k němu dostaly věci, se kterými si nižší soudní instance nedokázaly poradit. A tak před Šalomouna jednoho dne předstoupily se svým sporem dvě ženy. Byly to nevěstky, ženy, které sháněly obživu pochybným způsobem. (Jen pro přesnost: nevěstka není „malá nevěsta“) Zřejmě byly chudé a snažily se přežít, jak se jen dalo. Šalomoun se tedy, ačkoli byl velkým a mocným králem, zabýval také starostmi chudých, neurozených lidí. Případ, který mu předložily, byla opravdu zapeklitá, nesnadná záležitost. Jedna z žen začala vyprávět:
1. žena: Dovol mi promluvit, můj pane. Já i tato žena bydlíme v jednom domě. Před pár dny jsem porodila dítě, chlapce. A třetího dne po mém porodu se narodil syn také této ženě. Bydlíme v tom domě úplně samy, nikdo jiný tam s námi nebyl. Radovaly jsme se ze svých dětí.
Ale pak se stala hrozná věc: syn této ženy v noci zemřel. Ta nešťastnice ho zalehla. Víš však, můj pane, co potom udělala? Vstala, a zatímco jsem spala, vzala mi mého synka a do klína mi položila své mrtvé dítě. Když jsem se ráno probudila, strašně jsem se vyděsila. Moje dítě, můj synáček je mrtvý! Ale když jsem si dítě pozorně prohlédla, poznala jsem, že to není můj syn. Tahle žena mi ukradla mého syna!
2. žena: (okamžitě reaguje) Kdepak! Můj syn je živý, mrtvý je ten tvůj. Snaž se s tím konečně smířit a neobtěžuj krále, našeho pána!
1. žena: Ne. To tvůj syn zemřel, a ten živý je můj!
2. žena: Přestaň si vymýšlet! Zármutek ti zatemnil mozek. Můj syn žije a tvůj je mrtvý!
Vypravěč: Jen považte, takový případ! A žádní svědci. Slovo proti slovu. Která z žen mluví pravdu a která lže? Šalomoun se zamyslel. A pak rozkázal svým služebníkům:
„Přineste meč!“ Přinesli tedy meč. A král nařídil:
„A teď rozetněte to živé dítě na dvě poloviny. Jednu polovinu dejte jedné ženě a druhou polovinu té druhé.“
Co to jen toho Šalomouna napadlo? Zbláznil se? Copak se může dítě rozpůlit jako bochník chleba?! Ale Šalomoun čekal a pozorně naslouchal.
Srdce maminky, které živý chlapec patřil, se sevřelo soucitem. Okamžitě vykřikla:
1. žena: Ne, prosím, můj pane, nedělejte to! Dejte prosím chlapečka té druhé ženě, jen ho neusmrcujte!
Vypravěč: Druhá žena však řekla:
2. žena: Ať není ani moje ani tvoje. Jen ho rozetněte!
Vypravěč: A to Šalomounovi stačilo. Vynesl rozsudek:
„Dejte to živé dítě ženě, která se nad ním slitovala a snažila se ho zachránit. To je jeho matka.“
Pověst o tomhle rozsudku se roznesla po celém Izraeli. A lid si svého krále vážil a ctil ho, protože všichni viděli, že je Šalomoun opravdu obdarován moudrostí od Pána Boha.
Jaká vlastně je ta moudrost od Hospodina? Přišla k dobru těm, kteří potřebovali pomoc a zastání. Zastala se slabých, kterým se stala nespravedlnost, a zjednala jim právo. Rozpoznala, že pravda je tam, kde je také láska, soucit a slitování. Jako pravá matka se tady prokázala ta žena, která projevila soucit a slitování, která své dítě milovala a byla připravena pro ně udělat to nejlepší. Láska, soucit, slitování – to by měla být až dodnes poznávací znamení pravých rodičů.
Pravá moudrost je Božím darem. Ale zároveň se v Bibli dočteme – mám na mysli slova z 2. listu Timoteovi, která jsme dnes také slyšeli – že je možné se moudrosti učit. Člověk se může učit moudrosti a smyslu pro spravedlnost a spoustě další dobrých a užitečných věcí. Jak? Když bude pozorně číst a vykládat Písma svatá – Bibli. Apoštol dokonce píše, že tak můžeme získat moudrost ke spasení, tedy trvalý, přímo věčný užitek.
To je také důvod, proč si stále čteme a vyprávíme příběhy z Bible. Jen tak se totiž můžeme dovědět, jaká je Boží moudrost. Můžeme poznávat, že náš Bůh je nejenom moudrý, ale také milosrdný a laskavý a odpouštějící. Že nás má, i přes všechny naše slabosti, moc rád.
Když pozorně čteme Bibli, můžeme také poznávat, co od nás náš Bůh očekává a k čemu nás chce vést. Učit se, co je dobré a přináší radost a pokoj, a co působí jen trápení. Můžeme se z Boží milosti učit moudrosti, která pak promění náš život. K dobru nejen našemu, ale i ostatních lidí.
Jaký je Bůh a jaká je jeho moudrost, můžeme nejlépe poznávat na Ježíši Kristu, učit se z jeho slov a činů. Právě Ježíš se neostýchal pomáhat i nevěstkám, ženám s pochybnou pověstí, a také mnoha dalším lidem – nešťastným, chudým, provinilým. V něm zjevuje Pán Bůh svoji moudrost, spravedlnost, slitování a lásku pro dobro nás všech. Amen.
