Text: Žd 1,1-4 Kazatel: František Plecháček
Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno.
Milé sestry, milí bratři, epištola Židům vyniká bohatým slovníkem a mnoha až poetickými obraty. Můžeme si toho všimnout již v samotném úvodu. O Kristu autor listu vypovídá pomocí zcela zvláštních titulů a termínů: „odlesk Boží slávy“, „výraz Boží podstaty“… Těžko bychom za těmi pojmy, zvýrazňujícími Kristovu výjimečnost a majestát, rozpoznali Ježíše v jeho pozemskosti a obyčejné lidskosti. Není snadné za těmi velkým a krásnými slovy zahlédnout poníženého a trpícího, na kříži krvácejícího Ježíše.
Ale přece jen není vynechána zmínka o jeho oběti, když autor svědčí, že Ježíš „dokonal očištění od hříchů.“ Za těmi slovy je skrývá Kristův kříž i všechno, co mu předcházelo, celé Ježíšovo dílo. A pro nás je životně důležité, že i za naše hříchy zemřel ten, který je ustanoven dědicem všeho! Netrpěl za nás nikdo menší než Boží Syn. Jeho pokora a ponížení, utrpení a smrt jako by zásadně protiřečily jeho nebeské slávě; jak jen by mohlo jít jeho zmučené tělo dohromady se všemi těmi výsostnými tituly!? A přece Bůh vzkříšením potvrdil, že právě ukřižovaný Nazaretský je tím, v kom se naplnila Boží vůle. Ježíš je vrcholným Božím promluvením.
Ovšem Bůh mluvil už před Ježíšem, dokonce mnohokrát a mnohými způsoby! Tímhle – zdánlivě prostým, pro nás křesťany možná až trošku banálním – konstatováním celá epištola Židům začíná. Ale ono přece vůbec není samozřejmé, že Bůh mluví! Že opakovaně promlouvá k lidem, používá si našich slov a pojmů a dělá všechno proto, abychom mu mohli porozumět. To je veliká a naprosto převratná věc, která by nám nikdy neměla zevšednět!
Bůh mnohokrát a mnohými způsoby promlouval k Izraeli ústy proroků. V řečtině je tam doslova, že mluvil „v prorocích“. Tím chce pisatel zdůraznit, že Hospodin si proroky opravdu použil, byli jeho mluvčími, zvěstovali z jeho pověření. Proto je i dnes dobré a potřebné zabývat se poselstvím SZ proroků, i křesťanská církev je má číst a vykládat.
Ovšem v tomto posledním čase k nám Bůh promluvil jedinečným a neopakovatelným způsobem ve svém Synu. Ano, v pohledu autora epištoly žijeme v „posledním čase“, doslova „na konci dnů.“ Kolikrát v dějinách už asi mnoha lidem připadalo, že žijí na konci času, že všechno už rychle a neodvratně spěje ke svému závěru? A kdybychom se na tohle téma začali bavit se svými současníky, asi by s námi někteří souhlasili. Neslýcháme občas takové hlasy? „Něco se určitě stane, tohle už nemůže trvat dlouho. Jen se podívejte, jak to ve světě vypadá!“
Ten „konec dnů“, jak o něm tady čteme, však nesouvisí s válkami a dalšími katastrofami a s arzenály prostředků hromadného ničení. Konec dnů souvisí s Ježíšem. Vzkříšením Ukřižovaného začala další, nová, finální etapa lidských dějin. Protože Bůh v Ježíši Kristu jedinečným a definitivním způsobem promluvil do dějin – do našich zmatků a zápasů, do našeho hledání a tápání. Promluvil do našich selhání a vin, do našich úzkostí a depresí z toho, co se rozbilo a my to nedokážeme slepit a dát dohromady. Pán Bůh do toho všeho promluvil hojivé slovo odpuštění a naděje. Vyslovil se pro nás, v náš prospěch, navzdory všemu, co svědčilo a svědčí proti nám. Rozhodl se pro nás a na svém rozhodnutí trvá.
Zvěstovatelem a garantem téhle skvělé zprávy je Syn, „odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“. Ten „výraz Boží podstaty“ bych vám vykládal moc složitě. Ale slovem „výraz“ je tu přeložen řecký pojem „charakter“. A co znamená charakter snad zhruba víme. Odvážím se to tak říci: v Ježíšovi se ukazuje a v plnosti projevuje Boží charakter. Díky Ježíšovi smíme poznávat, co je náš Bůh vlastně zač – na čem mu záleží, o co usiluje, jaký má k nám lidem vztah. Ježíš ukazuje a dopřává zakusit, že Bůh nemá jen něco málo společného s láskou, ale že je láska a milosrdenství a věrnost. Ne vzdálený, mlčenlivý cizinec, ale blízký, dobrý nebeský Otec.
Od samého začátku se autor epištoly snaží soustředit veškerou naši pozornost na Ježíše. On je Synem Božím jedinečným a nezaměnitelným způsobem. On je dědicem všeho; jemu je svěřena veškerá moc na nebi i na zemi, jemu patří budoucnost. Proto je možné mít naději a nepropadnout trvalé depresi, i když by se k ní v naší současnosti našel nejeden důvod.
Skrze Syna Bůh stvořil i věky. Ježíšovi patří budoucnost – a zároveň byl už na počátku. Je-li prostředníkem stvoření, pak to znamená, že také má ke stvoření, ke světu, k lidem vztah. Svět mu není cizí. Svět zůstává Božím stvořením a Bůh se k němu v Kristu hlásí.
A Syn také „nese všecko svým mocným slovem.“ Ten, kterému patří počátek i konec, zůstává skrytou, neviditelnou, ale nezbytnou oporou světa. On byl, je a bude se svým stvořením. Proč je důležité to vědět? Určitě pro chvíle opuštěnosti, zkoušek a krizí, kdy se otřásají veškeré jistoty, pro chvíle, kdy se nám může zdát, že to Pán Bůh už asi nemá pod kontrolou.
Právě tehdy je dobré si připomínat, že Ten, který ztělesňuje Boží lásku a milost, „usedl po pravici Božího majestátu na výsostech.“ Má výsostné postavení a svrchovanou moc. V Ježíšovi má a bude mít navrch Boží láska a dobrota. S touhle důvěrou se můžeme vydávat do svých denních malých i větších zápasů víry a přijímat každý drobný zdar, projev dobra, paprsek světla jako dar a zároveň znamení Ježíšova (zatím skrytého) kralování.
Vzdáváme ti chválu a díky, Pane Ježíši Kriste! Děkujeme, že jsi svůj zápas na Golgotě svedl i pro každého z nás. Kéž ve tvém jménu dokážeme odolat svodům skepse i namyšlenosti a následovat tě v pokoře a odvaze lásky. Amen.
