Text: J 20,14-17 Kazatel: František Plecháček
Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“
Milé sestry, milí bratři, svědectví o vzkříšení u evangelisty Jana nezačíná skupinkou žen, ale pouze jednou jedinou. Jen Marie Magdalská brzy ráno, ještě za tmy, vyráží k hrobu. Nejde mrtvého Ježíše pomazat; o to už se předtím postarali jiní. Asi se chce u hrobu vyplakat, zavzpomínat, jaké to bylo s Nazaretským fajn. Vede ji tam jistě láska a touha ještě aspoň na okamžik podržet to, co se brzy nenávratně rozplyne a rozpadne v prach. Jenže u hrobu ji čeká nepříjemné překvapení: kámen, který uzavíral vchod, je odvalen. Není tady ani zmíněno, jestli Marie nahlédla do hrobu. Zdá se, že rovnou utíkala za učedníky, aby jim sdělila, že „vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili!“ To je přece hrůza! Nejenže milovaného a ctěného Mistra zabili, my se ani nemůžeme řádně rozloučit s jeho mrtvým tělem!
Marie se ale v žádném případě nehodlá smířit se skutečností, že jí někdo vzal i to maličko, o čem si myslela, že jí z milovaného Mistra ještě zbývá. Je vážně pozoruhodné, s jakou rozhodností hledá mrtvého Ježíše. Ženy si prostě dokážou jít za svým! Další vyprávění mi trochu připomíná detektivní příběh – v němž se ukáže, že zavražděný je naštěstí naživu a vrahem rozhodně není zahradník.
Následuje zvláštní závod, k němuž došlo mezi Petrem a milovaným učedníkem. Petr tu pravděpodobně reprezentuje církev ze Židů a milovaný učedníky křesťany z pohanů. Učedník, kterého Ježíš miloval, je sice rychlejší. Ale Petr jako první vejde do hrobu a jako první spatří nejenom plátna, ale taky šátek, který leží svinutý na jiném místě; důkazy, že Ježíše nikdo ve spěchu neodnesl. Na to je v hrobě příliš velký pořádek. Teprve pak vejde také milovaný učedníky, spatří vše a uvěří.
Znamená to všechno určité prvenství příslušníků vyvoleného národa? A na druhou stranu více vnímavosti pro Boží věci ze strany těch druhých, pohanů? V každém případě: skutečnost, že se tu mluví o víře, ještě neznamená, že mají pánové vyhráno! Vzkříšený je brzy najde, jak se třesou strachy za pečlivě zabedněnými dveřmi. A když se s nimi setká znovu, nebudou v pilné misijní činnosti – ale na rybách. Učedníci, úplně stejně jako Marie a úplně stejně jako každý z nás, nezbytně potřebují setkání se Vzkříšeným; ani ne tolik vidění, ale především jeho slovo, jeho promluvení! A ne jednou, ale opakovaně.
Bez slova Vzkříšeného se nic v církvi nemůže dát opravdu do pohybu! Bylo by nebezpečnou iluzí, myslet si, že to my sami nějak zvládneme, zorganizujeme a vymyslíme, pokud by nám tento hranatý předmět s nápisem Bible ležel doma na poličkách a padal na něj prach. Boží lid nemůže žít a rozvíjet se bez stálého společenství se svým Pánem a jeho slovem.
Pozor, bez slova vzkříšeného Pána ani andělé nepomůžou! Andělé tady sedí v hrobě a svou otázkou jen dají Marii příležitost, aby znovu projevila starost o tělo zesnulého Mistra. Ten, kterého hledá, už přitom stojí za ní. Marie ho spatří, ale nepozná.
Velice zvláštní okamžik; dojemný, a zároveň je v tom kus humoru, když Marie žádá na Ježíšovi jeho vlastní mrtvé tělo. Nepoznává ho, ne kvůli špatné viditelnosti, kvůli tmě nebo slzám v očích. Potřebuje, aby ji sám Vzkříšený oslovil jménem. Teprve Ježíšovo oslovení jí otevírá oči. Hlas dobrého Pastýře, který svolává své ovce, který každého, kdo mu patří, zná jménem. Když je tu psáno již podruhé, že se Marie obrátila, není to Janova stylistická neobratnost. Tohle obrácení má hlubší význam. Není to pouhý pohyb těla, ale srdce. Je to okamžik, kdy si nás sám Bůh svým slovem volá a získává a obrací k sobě. Je to obrácení k novém životu.
Zvláštně tady působí Ježíšův příkaz: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci.“ Jako by se to sem nehodilo. Mělo snad Marii stačit pouhé slovo, podobně jako musí stačit nám? Někteří však navrhují jiný, také možný překlad: „Nedrž mě!“ Myslím, že ten tady dává lepší smysl. Marie nemůže Vzkříšeného zadržet, ponechat si ho aspoň chvíli pro sebe. Je nutné, aby Ježíš vystoupil k nebeskému Otci a seslal svým věrným Ducha svatého, pomoc, která už s námi bude napořád.
Ten kdo přijme dobrou Boží zprávu, kdo uvěří, že Bůh ve svém Synu již zvítězil nad smrtí a nade vším, co otravuje a pustoší a ničí lidský život, stává se Božím dítětem – a Ježíšovým bratrem nebo sestrou. Zároveň tu evangelista Jan zachovává rozlišení. Jsme ve víře Božími dětmi a Ježíšovými bratry a sestrami, nicméně vztah mezi Ježíšem a nebeským Otcem zůstává jedinečný.
Ježíš je naším bratrem, ale zároveň zůstává také Pánem, kterého je třeba ctít a respektovat. Zůstává Pánem, který nás všechny posílá do světa s dobrou zprávou: Bůh prosadil svoji lásku a podivuhodnou spravedlnost, která sází víc na milost než na trestání. Bůh se vzkříšením přiznal k nazaretskému Mistru, potvrdil všechny jeho činy, všechna jeho slova jako věrná a spolehlivá. Bůh přijal ukřižovaného Ježíše do své slávy, vyvýšil ho nade všechny, abychom v něm již napořád měli svého Pána, Ochránce a Přímluvce – a Bratra.
Ten „bratr“ je velice důležitý. Vyjadřuje, jak úzký vztah s námi Bůh v Kristu navazuje, jak moc nám chce být blízko, jak velice jsme pro něho důležití. To platí, i když se nám v životě třeba ještě leccos nezdaří, i když na nás ještě nejednou dolehne slabost, rozčarování, strach. Ve víře jsme Boží, Kristovou rodinou. Amen.
