Text: Gn 28,10-19 ; Kazatel: Ladislav Beneš
10 Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. 11 Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. 12 Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. 13 Nad ním stojí Hospodin a praví: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. 14 Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. 15 Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ 16 Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ 17 Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ 18 Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. 19 Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží).
Milí bratří, milé sestry,
Jedno z určených čtení pro tuto neděli je Jákobův sen. Shodou okolností jsme o prázdninách naslouchali Jákobovu příběhu, který po onom snu následuje.
Však si pamatujete, jak to začalo – už v břiše matky se Jákob se svým bratrem Ezauem pošťuchují. Pak Jákob obelstí bratra a koupí si za mísu čočovice prvorozenství. Pak sprostě podvede bezmocného slepého starce, vlastního otce Izáka – navlékne se do chlupatých kůží, takže vypadá jako jeho bratr Ezau a otec mu předá požehnání. Lstivě je ukradl. A teď si na Jákoba brousí zuby, vlastně meč, vlastní bratr. A když to čtete, tak si všimnete, že to všechno pěkně diriguje někde v pozadí jejich vlastní maminka Rebeka. A pak musí Jákob uprchnout, jinak dojde k bratrovraždě. Aby to nevypadalo divně, že prchá dědic požehnání z vlastního domu a budoucí praotec lidu, tak vymyslí, že půjde do ciziny hledat manželku. A to už znáte – slouží sedm let, ale dostane podvodem jinou, pak slouží znovu, aby získal tu, kterou miluje, ale jeho dvě ženy se spolu handrkují. A nakonec se mají, po dvaceti letech, setkat ti dva povedení bratří tváří v tvář. Jákob sice je ochoten ke smíření, ale není si jist, co na to bratr. A tak se chystá na setkání s bratrem, které může skončit krvavou bitvou.
Tak to jsou prosím vnukové slavného praotce Abrahama, otce víry, synové Izáka, rovněž praotce lidu Božího. Vnuci k pohledání – jeden podvod za druhým, intriky, lži, když se potkají, zabijí se. Tak takhle to dopadlo v onom lidu Božím. To není po tisíci, dvou tisíciletích historie církve. Kolik lidí říká, že nemůže věřit, protože jsou tu dva tisíce let násilí, podvodů, válek. Ale podívejte – ono je to ještě horší. Už třetí generace, už vnuci. A co víc, ona tyto děsné příběhy zachovala sama Bible. To, co tu čteme, to prosím nejsou pomluvy ze strany nevěřících a škarohlídů, to nejsou klepy a skandály, ve kterých si libují moralisté všech dob. To sám Boží a vyvolený lid izraelský zachoval pro budoucí generace takové příběhy. Asi si smíme klást otázku: Proč? Ale odpověď nehledejme jinde, než v těch příbězích.
To přece zažil mnohý jednotlivec, ale zažil to lid Izraelský sám mnohokrát ve svém životě a dějinách, ať už z vlastní viny nebo vlivem zlých okolností, že se octl v situacích nebezpečí, na útěku, v cizině, kterou si sám nevybral. Lid izraelský pro svou neposlušnost přijde o zemi zaslíbenou, chrám, jeho království bude vyvráceno a nepřátelé se mu budou posmívat. V Babylóně se budou posměvači ptát: Kde je ten váš Bůh? Proč vám nepomůže? Neusnul? V zajetí babylonském si Izraelci kladou otázky nejhlubší: Je Bůh ještě s námi? Nebyl mocný jen v minulosti a dávné historii, v našem chrámu, ale dnes, v moderní době, nevládnou jiní bůžci a bohové? Jiná pravidla a zákonitosti? Není ten náš Bůh vlastně jen v našem srdci jako pěkná vzpomínka a vnitřní přesvědčení, jako naše pouto mezi pár přáteli – ale v tomto světě, tam „halt“ vládnou jiní?
Vraťme se k Jákobovi: utíká z domu. Je z něj uprchlík. Nemůžeme ho prosím srovnávat s uprchlíky a bezdomovci tohoto světa, kteří utíkají kvůli válkám, hladu, nouzi a bídě. Jákob utíká, protože se hrozně provinil. Prchá před svými vinami, hříchem. A je sám. Docela sám v pustině. A hledá, kam by se ukryl.
Možná to znáte – když člověka pronásledují hrozné výčitky svědomí, nemá stání, a pak i v noci se převaluje na posteli a noc se stává děsivou a nekonečnou. Jákob však lehne a usne. A má sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží.
A tu máme zjevně jednu z odpovědí na otázku, proč takové děsné rodinné historky máme v Bibli: I když je tu lidská vina, i když je tu provinění Jákoba, hřích lidu Božího, církve – provinění dávné či nedávné, nebe se neuzavřelo. Bůh kvůli našim vinám, kvůli našemu hříchu nepřestal být věrný ve svém věčném milosrdenství a nerozhodl se, že když my jsme takoví, on tedy s námi končí. Ne. Jákob je na útěku, nese vinu na sobě – a těžkou vinu – ale nebe je otevřené, Bůh jej neopouští.
To mnozí moralisté, ale také mnozí lidé tohoto světa těžko chápou: Bůh přichází právě za tím, kdo je v nouzi. Vlastní či cizí vinou. Bůh se sklání právě k tomu, kdo se provinil a kvůli němu otevírá nebe. Právě kvůli hříšnému člověku přijde ve svém Synu a stane se jedním z lidí. Ani to nestačí pak už: ale kvůli hříšnému člověku a hříšné církvi a kvůli hříchu celého světa nechává Bůh zemřít svého jediného syna. Ach, co církve v dějinách již nadělaly zla, když ty provinilé posílala pryč, právě ty provinilé nechtěla mít u společného stolu a odpírala jim službu! Ach, kolik zklamání mezi věřícími z toho, že v církvi jsou lidé snad ještě horší, než kdekoli jinde! Ano, možná ano, ale právě ti hříšní a ti v nouzi potřebují slitování a pomoc. Nenechat je být – vždyť Bůh jde za nimi a otevírá nad nimi nebe.
Všimněme si však: tady nikdo neříká, že Jákobova vina je banalita! Právě ty další příběhy ukáží, jak těžce Jákob se svými vinami bude ještě zápasit. Tu nikdo nemávne nad jeho hříchem rukou! Hřích, to není jen taková ta chybička či chyba, která se „tak nějak“ vždycky vloudí, tak to už ve světě chodí. Nic takového. Ale když Jákob prchá, když trčí ve svých vinách, pak toto zlé, hřích nemá poslední slovo. Pak se ještě nad tím vším otevírají nebesa a boží poslové sestupují a vystupují a Jákob nakonec uslyší Boží hlas, Boží slovo: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu… Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“
A když Jákob procitne, zděsí se: Na tomto místě je Hospodin! A já jsem to nevěděl! Mnozí lidé nevědí, že Bůh je blízko hříšníkům. Mnozí hříšníci si to neumí představit. Jsem ztracen, není mi pomoci. To si představit umíme. Kdo jednou šlápnul vedle, už si to ponese s sebou pořád. „A já jsem to nevěděl!“, že Bůh se k nám a právě sem sklání. A slyší: Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.
„Nikdy tě neopustím.“ To smí ten povedený vnuk praotce Abrahama slyšet na útěku. A je to další odpověď na otázku, proč jsou takové příběhy v Bibli: Inu proto, abychom právě my, také mnohokrát na útěku a v úzkostech, měli jistotu, kterou ve víře smíme přijmout: Ač jsi hříšník, „nikdy tě neopustím“. To zní nad naším hříchem, nad vším lidským zlem. „Nikdy tě neopustím.“ Lid izraelský si připadal ztracený, možná si i my křesťané v naší společnosti připadáme ztracení. Když se zítra rozejdeme do své práce a škol a na nákupy, jako křesťané si nejspíš připadneme hodně nepatrní; hrstečka uprostřed ciziny. Ale Boží zaslíbení platí a zůstává. Bůh ujišťuje Jákoba, ujišťuje svůj lid, a vás: Mé milosrdenství od tebe neodstoupí. Proto máme tyto příběhy číst – jsou to příběhy Boží věrnosti, pevnosti Božích zaslíbení, příběhy jistoty, že Bůh má nejen první, ale i poslední slovo.
Teď smíte vzpomenout, bratří a sestry na svůj křest a na křty mnohých těch, které znáte: To je přece znamení smlouvy, ujištění, že Bůh bude s vámi. I když mnozí synové a vnukové, dcery a vnučky budou utíkat pryč, a do ciziny, a možná se i proviní, nepropadejte malomyslnosti. Vězte, že Bůh se sklonil k nehodnému synovi a vnukovi Jákobovi, slibuje mu svou pomoc a blízkost, a totéž platí o všech našich synech a vnucích: Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“
A ten slib zní přece – Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. … Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země.
I to je důležité na příbězích Jákobových: „Všude, kam půjdeš, budu s tebou“. Jistě, Jákob se octl, kde nechtěl. Lid izraelský také se octl v zajetí. A církev – také musela žít v poměrech, které se jí nelíbily a mnohde dodnes nelíbí – ale smíš, člověče, počítat s tím, že nakonec přijdeš do země zaslíbené. Bůh svůj lid nakonec shromáždí a bude slavit slavnost shledání, hostinu přebohatou pro ty, kdo byli ztraceni a mrtví, ale nyní jsou nalezeni a smějí tu mít svůj domov a odpočinutí.
A tak Jákob nakonec zvolá: Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží).
Jákob to místo nazve „Domem Božím“. Dobře si všimněme: Ale nenazve jej domem Božím proto, že by tam Bůh bydlel – ale proto, že Bůh tam na tom útěku a v cizině daroval domov a odpočinutí Jákobovi. Tomu uprchlíkovi a vyhnanci, tomu, kterého pronásledují viny, Bůh dal bezpečí domova.
A snad to tak má být se všemi Božími domy a stavbami od té chvíle – lidé to někdy těžko chápou, dokonce církve to mnohdy zamlžují. Boží domy a svatyně podle tohoto příběhu nejsou ani pokusem Pána Boha někde uvázat na jedno místo; nejsou místem, kde by nám Bůh byl blíže než jinde, nejsou pokusem o zviditelnění církve, i když to tak mnohdy vypadá. Boží domy nejsou ani jen památníkem, vzpomínkou na to, že kdysi tu byl Bůh a lidé věřící. Nikoliv. Bét-el, Boží dům a pak všechny stavby Božích domů jsou upomínkou právě na to, že Bůh přichází – docela nečekaně a bez přípravy, kde se mu chce a jak se mu zlíbí. Upomínkou na to, že tento Bůh se právě nedá vázat a není vázaný na jedno místo, i kdybychom toto místo považovali za posvátné. On je svobodný a nad tím vším. Není ani vázaný na naši nevinu, ale nedá se odradit ani našimi vinami. Boží dům je upomínkou, že on svá zaslíbení nezruší, ale naplní. Boží dům je místo, kde právě toto má být patrné – že je otevřen a připraven pro všechny provinilé a bloudící syny a vnuky a že tu mohou nalézt svůj domov.
Domov, který tu dává – ne církev, ne faráři, není to domov, který bychom my si vybudovali pro sebe, jako naše domácké prostředí. Ale domov pro ty druhé, co domova nemají.
A smíme počítat i my s tou milostí, že Bůh se k nám skloní. Vždyť on přichází vskutku nečekaně. Jákob na svém útěku s Boží pomocí sotva mohl počítat. Lid izraelský v zajetí pochyboval, zda je Hospodin s ním v tomto zajetí a cizině. Ach, a co my máme starostí, zda nás Bůh doprovází v našem životě, v naší práci, ve škole, všude tam, kde nejsme mezi svými. A kolikrát nás přepadne přesvědčení – tam a tam Bůh nemůže být, s tím on nemá nic společného. A přece se zjevil a sklonil právě v poušti a cizině prchajícímu Jákobovi. Proto máme takový příběh, abyste směli putovat životem i vy v jistotě: Bůh je s vámi. A přivede vás do svého domu a k prostřenému stolu. To si on nikým a ničím nedá vzít. Vždyť ve chvíli křtu to nad vámi, a nad mnohými dalšími zaznělo: Bůh je s vámi. Po všechny dny až do skonání světa. A jistě si vzpomenete, že toto „Bůh je s námi“ nezůstalo jen slovem. Ale slovo se stalo tělem. Když se narodil Ježíš, on dostal toto jméno: Immanuel. A to přeloženo znamená: Bůh je s námi.
Amen.
