Text: Lukáš 6,36-42 | Kazatel: Jiří Doležal
Není nic důležitějšího, co by mohlo být kteroukoli neděli s kterékoli kazatelny pověděno než toto Ježíšovo ujištění: “váš Otec je milosrdný„. Nic většího a výstižnějšího se o Bohu nedá povědět.:Bůh je váš Otec a je to Otec milosrdný.
A povězme hned na začátku kázání: dobrý je ten kazatel, který vás napomíná a varuje a vyzývá k pokání, ale nejhlasitěji vám zvěstuje právě toto: Bůh je váš Otec a je to Otec milosrdný. Dobrý kazatel je ke svým posluchačům milosrdný.
Když jsem toto kázání připravoval tak jsem se někde dočetl, že slovo „milosrdenství“ je dnes už slovo staromódní, že se v dnešním světě o milosrdenství nemluví a že si dnešní člověk ani nedovede představit, co to milosrdenství je.
Vy ovšem víte, že v Bibli se o milosrdenství mluví často a že o Božím milosrdenství –zvláště v Žalmech-často zpíváme. Žalm 136 má 26 veršů a v nich se o Hospodinovu milosrdenství 26 x říká toto:“oslavujte Hospodina, nebo je dobrý, nebo věčné je milosrdenství jeho.„
Víme však co to je milosrdenství? V čem to spočívá, že Bůh je milosrdný? Z Bible se dozvídáme, že Bůh je milosrdný zaprvé proto, že mu nikdy není lhostejné žádné naše lidské trápení, ať je to trápení, které jsme si zavinili sami, nebo nám je způsobili druzí. Každé naše trápení „bere Boha u srdce“, dotýká se ho, Bůh se trápí když se my trápíme. Poslechněte si, jak krásně to vystihuje Žalm 31,8:“plésati a radovati se budu v milosrdenství tvém, protože jsi pohlédl na mé trápení a víš o tom, co sužuje mou duši.„
Celý Starý zákon vypráví o tom, jak Bůh svému izraelskému lidu pokolení za pokolením prokazoval milosrdenství. Nejplněji a nejzřetelněji nám Bůh své milosrdenství prokázal, když za námi všemi, jak jsme se mu odcizili, a od něj se vzdálili, poslal svého Syna, Ježíše Krista. Když chcete vidět to Boží milosrdenství, pak se musíte dívat do betlémských jeslí na to malé nemluvňátko, na toho narozeného Spasitele, a pak na Golgatský kříž, na němž Ježíš Kristus umírá. Právě tam se plně zjevilo Boží milosrdenství, tam nám a všem lidem Bůh dosvědčil, že je náš milosrdný Otec.
Jistě, jsou a ještě budou v našem životě chvíle, kdy jakoby to Boží milosrdenství zastřel temný mrak. Chvíle, kdy jsme tak zkrušeni a sklíčeni,že ani na krok nevidíme a ani se pomodlit nedokážeme. Ale i potom si dejte z Bible a z kázání povědět, co jsme četli v Žalmu 112:“Ve tmách vzchází světlo přímým.Bůh je milosrdný, plný soucitu.“
Tak to je to první a hned za tím následuje to druhé: i vy buďte milosrdní. Když je milosrdný váš nebeský Otec, staňte se i vy lidmi, kterým není lhostejné žádné lidské trápení. Staňte se lidmi, kteří jsou ochotni těm vedle vás trpícím pomoci.
Ta pomoc milosrdným člověkem-vámi- prokázaná může mít různou podobu podle potřeby a situace těch strádajících. Ježíš však zde uvádí č t y ř i z á k l a d n í p o d o b y milosrdenství, které nám prokázal Bůh a které Bohem obdarováni, inspirováni a aktivováni máme svým bližním prokazovat my.
Ježíš zde to milosrdenství konkretizuje když nás vyzývá: n e s u ď t e – n e z a v r h u j t e –
o d p o u š t ě j t e – d á v e j t e.
Ale nepřeslechněme, že Ježíš tyto své výzvy provází zaslíbením a varováním: když nebudete soudit nebudete souzeni, když nebudete zavrhovat nebudete zavrženi, když budete odpouštět bude vám odpuštěno když budete dávat, bude vám dáno. To znamená: o tom co vás čeká u Boha – na posledním soudu – u té nejvyšší instance, o tom rozhodujete tady a teď vy sami , když jste nebo nejste milosrdní.
Tak ta první konkretizace milosrdenství: milosrdným se stává ten, kdo své bližní n e s o u dí.To Ježíš staví na první místo proto, protože nás zná a ví, že my všichni máme sklon druhé soudit, posuzovat, hodnotit a kritizovat. Vůči druhým jsme velmi kritičtí, nároční, přísní a dost často i tvrdí. Jejich chyby a viny rychle rozpoznáme a pranýřujeme./Pranýř bylo ve středověkých městech místo na náměstí, kde ke kůlu připoutali provinilce a na hruď jim pověsili nápis hlásající všem jejich vinu. Odtud nám až pod nes zůstalo to ošklivé slovo „pranýřovat“, tj. dát všem veřejně na vědomí:tento člověk je darebák a zločinec, provedl to a to a zaslouží si odsouzení a opovržení všech./Tak takto soudit nám Ježíš zakazuje.Přesně řečeno zakazuje nám vynášet nad provinilými konečný a definitivní soud. Definitivní, odsuzující soud pronáším když prohlásím: s tebou jsem já skoncoval, pro mě jsi vyřízený, beznadějný případ. Kdo takto provinilého soudí, ten jej z a v r h u je. A v tom ovšem není ani špetka milosrdenství. Podle Ježíše je to troufalá opovážlivost, protože kdo takto soudí, ten se opovažuje posadit na stolici posledního soudu, která je vyhrazena jedině Bohu. Takový troufalý opovážlivec nerespektuje, že Bůh soud už konal, když Ježíš Kristus na Velký pátek vzal všechny naše hříchy na sebe a dal se za ně odsoudit, za všechny provinilé hříšníky –za mně i za tebe – se dal odsoudit a potrestat:“Aj, beránek Boží, který snímá hřích světa“ /Jan 1,29/.
Jen si vyslechněte, jak tomu rozumí apoštol Pavel:“co k tomu můžeme dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního syna ,ale za nás za všechny jej vydal….Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh je ospravedlňuje. Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás. „/ Řím.8,31nn/.
Kdo toto ignoruje a opovažuje se druhého člověka soudit a odsuzovat a zavrhovat, ten –praví Ježíš- sám sebe vyřazuje z Božího milosrdenství a bude Bohem odsouzen. Toto varování myslí Ježíš naprosto vážně a vyslovuje je zcela jasně.
Zde se však musíme pozdržet:nemáme-li soudit, znamená to, že máme mlčet ke všemu, co mezi námi lidmi –co třeba i v našem sboru-není v pořádku? To naprosto nikoli! My smíme a máme hodnotit, rozlišovat dobré od zlého a světlo od tmy. Smíme a máme kritizovat, je-li to třeba. Zdravá kritika je i mezi křesťany nezbytná. Ale která kritika je zdravá? Zdravá kritika je m i l o s r d n á, a milosrdná je ta kritika, která neodsuzuje, ale povzbuzuje k nápravě a k nápravě napomáhá. Zdravá a milosrdná kritika člověka neshazuje a neodrovnává. Kdo zná Bibli, ten si vzpomene:“Živ jsem já, praví Panovník Hospodin, že nemám zalíbení v smrti bezbožníka, ale aby se odvrátil bezbožný od cesty své zlé a živ byl“ /Ezech.33,11/.
Kdo je schopen takto milosrdně kritizovat a svou kritikou druhým pomáhat? Ježíš se nás ptá:“Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?…Nejprve vyjmi trám ze svého oka a pak prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka bratra svého.„
To tu Ježíš pořádně nadsazuje, viďte, když mluví o t r á m u v našem oku. Nadsazuje proto, protože nás dobře zná a ví o tom, jak my jakožto samospravedliví soudci nemáme smysl pro sebekritiku. Bystře, rychle postřehneme často malou chybu u druhého, ale své často do očí bijící chyby a špatnosti nerozpoznáme a pokud připustíme, že nějaké přece jen máme, pak je omlouváme a zlehčujeme.
Proto, je-li třeba abychom napomenuli a napravovali druhé, máme to činit v pokoře, ve vědomí svých vlastních nedostatků. Je třeba,abychom pamatovali, že i my žijeme jen z Božího milosrdenství a odpouštění, které ovšem ve stejné míře platí i tomu, koho chceme kritizovat a napravovat. Toho druhého se nám podaří změnit jen tehdy, až se sami změníme, až prohlédneme a sami sebe budeme vidět ve světle Božího soudu a Božího milosrdenství.
„Buďte milosrdní-ta t ř e t í Ježíšova konkretizace této výzvy zní:“ o d p o u š t ě j t e a b u d e v á m o d p u š t ě n o“. I zde opět vycházejme z toho, o čem nás Slovo Boží ujišťuje:Bůh nám jako náš milosrdný Otec všechny naše hříchy dokonale odpustil. To je nejpřednější zvěst evangelia, a to nám potvrzuje Večeře Páně“:To je krev má,praví Ježíš-, která se vylévá na odpuštění hříchů“/Mt26,28/. Proto kdo přijímá od Boha odpuštění, ten také odpouští svým bližním.
Ale jak je to s tím odpouštěním? Odpuštění znamená definitivně skoncovat s vinou, kterou se ten druhý proti nám provinil. Už na ni nemyslet, už o ní nemluvit. Odpouštějte,jak si přejete, aby Bůh odpustil vám. Prorok Micheáš o odpuštění prosí takto:“Navrať se, Hospodine, a slituj se nad námi, podmaň nepravosti naše, do hlubin mořských uvrhni všechny hříchy naše. „/Mich 7,19/. Upozorňuji: všechny hříchy a d o h l u b i n m o ř s k ý ch! A vy víte, že ani nejmodernějšími prostředky nelze z mořských hlubin něco vyprostit. Když nám Bůh takto všechny naše viny dokonale odpustil, neopovažujme se o nikom prohlašovat:ale tohle já tomu člověku n i k d y n e o d p u s t í m!
Ta poslední, č t v r t á , Ježíšova konkretizace milosrdenství zní:“ D á v e j t e a b u d e v á m
d á n o“ Dobrá míra ,natlačená, natřesená a vrchovatá vám bude dána do klína. Nebo jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. „/v.38/. Kdo je milosrdný-tak tomu rozumí Ježíš-ten rád dává nuznému a nouzi trpícímu. A kdo je milosrdný, ten nedává skoupě a lakomě, ale ochotně a štědře, jako dává Bůh, který je naším milosrdným Otcem. Všichni rádi z Žalmu 68 zpíváme :“buď požehnán Pán s vroucností, dne každého nás v hojnosti obsýpá dary svými“. Ještě jednou si to dejme povědět z Žalmu 112, 5-9:“dobře bývá muži,jenž se smilovává a půjčuje, rozděluje a dává ubožákům Takový se nezhroutí nikdy, jeho srdce má oporu v Bohu, nebojí se.“.
Na závěr nemůžeme povědět nic jiného,než znovu opakovat Ježíšovo slovo, kterým jsme začínali:náš nebeský Otec je milosrdný. Ať´ si to uvědomujeme nebo ne, ať mu za to děkujeme nebo ne, každý z nás žije každý den z Božího milosrdenství. A bude tomu tak i zítra i pozítří:“Boží milosrdenství jsou nová každého jitra“.Kdo přijímá Boží milosrdenství a žije z něho je milosrdný, nesoudí a nezavrhuje, odpouští všechno a dává štědře. Tomu, kdo je takto milosrdný, Bůh štědře žehná, takový bude požehnaný a pro ostatní bude požehnáním. Amen.
Bože náš Otče, kde bychom byli bez tvého milosrdenství? Ať z nás tvé milosrdenství činí milosrdné lidi, ať žádného neodsuzujeme, ať rádi odpouštíme, ať ochotně a štědře dáváme. Amen.
Toto kázání proslovil far. J.Doležal při bohoslužbách v Pardubicích v neděli 5.7.2009.
