Text: Jk 1,19-22 | Kazatel: Daniel Ženatý
Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!
Jste rádi, když vás někdo napomíná? Asi ne. Napomenutí nejsou příjemná. Ale jsou nutná. A když dobře míněné napomenutí přijmeme, pak dobře pro nás. Posuneme se kus kupředu. Něco se změní k lepšímu.
Jakub v úvodu říká – vy jste zrození slovem pravdy, Božím slovem. Připravuje tak půdu pro napomenutí. Vy, kdo jste přece zrození slovem pravdy, si to můžete dovolit, máte tak širokou základnu, že to zvládnete! Nebojte se toho!
Pamatujte si, moji milovaní bratři a moje milované sestry: každý člověk ať je rychlý k naslouchání.
Rychlý k naslouchání. Samuel slyšel Pána Boha jak ho volá, a až napotřetí s pomocí staršího kolegy pochopil oč jde. Ale slyšel. Šalomoun byl moudrý, protože měl slyšící srdce. Uměl naslouchat. Ježíš naslouchal a rozmlouval v chrámě už jako dvanáctiletý. To vše vede k základnímu poznání – Bůh tvoří slovem. Jeho slovo je nositelem Boží moci.
A Bůh k nám může mluvit skrze druhého člověka. Proto napomenutí – člověče naslouchej, abys nepromarnil chvíli, kdy k tobě mluví Bůh. A pravděpodobně to bude ve chvíli, kdy to nebudeš čekat.
A také to souvisí s úctou k druhému člověku. Jak si ho vážíme, zač nám vlastně stojí.
Úskalí naslouchání je mnoho. Můžeme být tak plní sami sebe, tak zahledění do sebe, že už se do nás slovo druhého člověka prostě nevejde. Slyšíme shluk písmen, ale nevíme, co říká. Oči jakoby zhasly, aniž to tušíme. Ale druhý to pozná. Ví, už mluvím k vypnuté hlavě. Luther píše, že naše naděje spočívá v tom, když se osvobodíme od svého zakřivení se do sebe! Zakřivení do sebe nám znemožňuje slyšet to co přichází z venku. Tak tedy, být rychlí k naslouchání.
A pak přijde druhé napomenutí – ale být pomalý k mluvení. Nějak to souvisí s upovídaností. Mluvíme tolik, že druhé unavíme. Otupíme. To jsou ty situace kdy naslouchající nevnímá, podřimuje, občas se probere a pronese hlasem plným účasti – skutečně? – a zase dříme dál.
Je dobré pravidlo, a v církvi, při různých setkáních, kursech, mládeži, biblických hodinách ho můžeme cvičit. Trochu dbát na to, aby v čase který máme k dispozici, měl každý z přítomných stejné množství času na své mluvení. Já mohu vzít tolik času svým mluvením, aby stejně dlouze mohli mluvit i ostatní přítomní.
Ale setkáváme se i s opačnou krajností. Že lidé ve společenství církve nepromluví vůbec. Snad nějaký stud, nedostatek sebedůvěry – koho by to asi tak zajímalo, co si myslím? S tím ostychem se pere každý. To ano. Ale je třeba to risknout a promluvit. Naše okolí musí vědět kdo jsme, jak myslíme, co se nám líbí. Když dlouhodobě mlčíme, vysíláme signál který druhé zneklidňuje. Aniž to tušíme. Okolí touží vědět, kdo jsme a jak myslíme, co se nám líbí a co nelíbí. A navíce je to sobecké, konzumovat jen to co připraví ostatní a sám ničím nepřispět.
Být pomalý k mluvení – protože člověče – lidským hněvem Boží spravedlnost neprosadíš.
Boží spravedlnost se prosazuje mocí Vzkříšeného Krista. Jeho přítomností, jeho dary, jeho mocí. Také mocí Ducha svatého. On si věje kam chce, vede nás k víře a tak se zde na zemi děje to co je Bohu milé.
Možná se nám zdá že se to prosazuje málo. Slyšíme o strašných vraždách malých dětí, o nepokojích kousek od nás ve Varnsdorfu atd. A o dalších hrůzách, a křivdách. Co s tím?
Hněvem a násilím situaci nezlepšíme. Jakkoli se nám to zdá pasivní. V souboji prohraje ten, kdo první ztratí nervy. Tak je to i v souboji se zlem. Ztratit nervy znamená, vzít to do vlastních rukou. Bez Boha. Bez víry, bez lásky. Pisatel Jakubovy epištoly říká – tudy cesta nevede. Lidským hněvem Boží spravedlnost neprosadíš.
Výzvy a napomínání pokračují – odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti. Odstraňte. Můžete. Nejste loutky bez vůle. Lze skoncovat s tím, o čem vím, že je špatné. Lze se napravit, změnit, toužit po čistotě.
Není v tom výčitka, jak to že jsi špinavý! Je to výzva k činu – odstraň veškerou špínu!
A krásné je zdůvodnění – a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.
Všechny výzvy a napomínání – rychle naslouchat, pomalu mluvit, odstranit špínu a špatnost – jsou důležité proto, abychom mohli přijmout zaseté slovo, které má moc spasit naše duše.
Tak to řekne Jakub. Boží slovo má moc spasit naše duše. Pavel řekne, že evangelium je mocí, prosazuje se, tvoří, mění. Když Bůh promluví a my jeho slovo slyšíme – pak se děje to podstatné. To o čem mluví i 113 Žalm, který jsme četli: Hospodin sestupuje, nuzného pozvedá, vrací do života ty kdo z něj byli vyřazeni.
Je to dobré, aktuální napomenutí. Proč?
Jsme obklopeni snahami, které se těm napomenutím z listu Jakubova podobají. Jsou téměř totožná, ale. Ale ty snahy nečekají na Boží slovo, které teprve má moc něco dělat. Nepotřebují Hospodina, který sestoupí a jedná.
Výzvy k relaxaci, uklidnění, vonné svíčky, masáže, meditace, duchovní cvičení, kursy na to jak zvládat sám sebe, jak vycházet z druhými, jak se nabít pozitivní energií, sledování duchovních hodnot – toho je kolem nás spousta. Trh je nasycen.
Nemusíme se tomu smát. Můžeme to vzít vážně. To vše jmenované se může stát pomocí. Jako je dobré si umýt obličej, tak je dobré si umýt duši. Jako je dobré mít ostříhané vlasy, tak je dobré mít ostříhané mravy a emoce. Může to být dobré.
Ale. Ale nesmíme to ztotožnit s evangeliem. To není evangelium. Ať si to žije svým životem ale ať si nikdo nemyslí, že to nahradí Pána Boha.
Rozhodující je Boží slovo! Všechny ty jmenované snahy končí samy sebou. Už dál nic není. Jakub vyzve k očistě, ano, ale tím to nekončí – abys mohl přijmout Boží slovo! To teprve začne pracovat! Pak se něco děje!
Určitě se potkáváte s lidmi, kteří se vrhají směrem meditací, energií. Je to moderní. A ptají se vás křesťanů, co vy na to. Opatrná odpověď by mohla být – ano, proč ne, může to být krok dobré. Ale to proč věřím je něco jiného. Věřím že Bůh sestoupí a jedná, a to je pak život.
Výzva pokračuje – podle slova také jednejte! Ať vás slovo vede k činu. Nebuďte jen posluchači, to byste klamali sami sebe. Víra nás vede k činu. Nelze vyjmenovat podrobně k jakým činům.
Třeba k těm, kterými jsme začali: rychlým nasloucháním, pomalým mluvením, touhou po čistotě ve vztahu k sobě, bližnímu i k Bohu, ochotou v tichosti přijmout zaseté slovo, které má moc spasit naše duše.
A určitě k činům které míří ven, za zdi kostelů. S pomocí Ducha svatého je poznáme. Budou nějak spojeny s pravdou, s odvahou odložit lhostejnost, s druhým člověkem a jeho trápením.
Amen
Duchu svatý, zbavuj nás ješitnosti, abychom si nemysleli že všechno víme a známe, a nikdo nám nebude nic povídat. To bychom se zavřeli i Božímu slovu a to nechceme. Amen
