Text: 2. Kor 9,8-11 Kazatel: Daniel Ženatý
Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá na věky. Ten, který obdaroval, dává semeno k setbě i chléb k jídlu, dává vzrůst vaší setbě a rozmnoží plody vaší spravedlnosti. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu. 2 Kor 9,8-11
Dnes si připomínáme zázrak Boží moci. Zasadíme jednu bramboru, a za půl roku jich tam je pět nebo deset. Zasadíme semínko, a vyroste kytka. Neděláme nic, a na stromě jsou jablka, jinde švestky. Ten zázrak se děje, a my vyznáváme, to je krásná Boží síla. Pravidelně a hmatatelně nás překvapuje něco ze stvořitelské síly, která se nezrodí v žádném reaktoru nebo parním stroji. Viditelně, doložitelně působí, před sto lety, loni, letos, snad i za rok. Co se urodí na polích a v sadech a na mezích, v lesích a hájích a jen tak v příkopech cest, roste z Boží moci. Ne z našeho umu.
Jistě, sklidit úrodu stojí mnoho práce. Naši úctu a vděčnost mají všichni, kdo na polích, nebo nepěkně pověděno v rostlinné a živočišné výrobě, pracují. Děkujeme. A mrzí nás, že za vaši práci máte málo peněz, mnohem méně, než ten kdo to od vás koupí a pak někde prodá.
Důležité také je, že tu práci rolník začne konat předem. Důvěřivě vše připraví. Nakoupí, naplánuje, pracuje, opravuje, je unavený, zpocený, má odřené ruce a nohy a bolí ho v kříži. Riskne to všechno, udělá to na jaře a spolehne na zázrak, jako generace před ním, že na podzim země vydá dobrou úrodu. Že se z té jeho dřiny něco stane. Že Bůh dá a nastanou kdesi v zemi mimo naši kontrolu všechny procesy, které způsobí, že mohou kombajny sklízet a vyorávače vyorávat a my mám co jíst a co pít.
Jistě někdy přijde neúroda. A někdy se vložené investice nevrátí. Asi jako upozornění, že to není automat, ale živý Bůh, který se o to stará. Ale celkově, v součtu let, je úroda častěji než neúroda.
To může být schéma křesťanovy víry: slyšet Boží hlas, vyjít a jednat. A spolehnout, že Bůh dá. Že Bůh má schopnost zahrnout nás všemi dary, že máme dostatek a ještě přebývá pro každé dobré dílo. Pavel to řekne skvěle – vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří. Ale musí se tomu věřit. Musí se to zkusit. Musí se ve víře bez záruky udělat ten krok. Pokud by rolník neinvestoval předem do setby a do práce, neměl by nic. Spolehne. Věří – a něco se stane. Ten, který dává semeno k setbě i chléb k jídlu, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží plody vaší spravedlnosti.
Čeho se to týká? Které mohou být plody naší spravedlnosti, aby je Bůh mohl rozmnožit?
Zmiňme některé důrazy:
Stálá revize skromnosti života. Potřebujeme všechno, co vlastníme? Výhodné nákupy spotřebičů, které pak překážejí ve skříni. Zlidovělé – no nekup to… V důvěře, že bude dost k životu, se tomu smíme vzepřít – a nekoupit. I když by se to jednou mohlo hodit.
Dostatek nás ovšem činí lenivějšími. Vytváří neochotu se namáhat, a řešit problém. Neumíme se zpotit obnovou něčeho. Místo toho chladně vyhodíme a vyměníme. A kdo se namáhá, potí a vzteká, a opravuje porouchaný kafemlýnek, nebo své manželství, je považován za naivního snílka. Vždyť je přece snadnější vyhodit a vyměnit.
Nepozorovaně jsme si nechali vnutit, že rovná mrkev je chutnější než křivá mrkev, že šišatý kedluben je méně zdravý než nešišatý, jablko, které se neleskne a má strup, dáme stranou a přednost dostane pěknější. Vždyť máme dost, můžeme si to dovolit.
Týká se to hladu ve světě. Podle posledních průzkumů britské společnosti vyhodí Evropané ročně 1 milion tun potravin, které jsou ještě poživatelné. Prý by z toho mohla žít celý rok země velká a osídlená jako Mexiko.
V USA se na pulty prodejen nestihne vůbec dostat 40% vyrobených potravin. Většinou z důvodu ochrany spotřebitele, zboží už má tak krátkou dobu na spotřebu, že se to ani nevyplatí je převážet a je snadnější jídlo vyhodit.
A kdo byl v Africe, Asii a Jižní Americe, já ne, je většinou navždy zasažen výčitkami, jak to že on či ona v Evropě si smí žít tak dobře, a kus dál tolik lidí umírá hlady… Někde se něco musí změnit, styl myšlení, představa o tom, co je výhodné a co není, co se vyplatí a co nevyplatí. A začíná to někde u rovné nebo křivé mrkve…Kristus nabízí cestu – skromnost a ochotu dávat, když sám tolik dostávám… Spolehni se, Bůh rozmnoží plody tvé spravedlnosti.
Týká se to uprchlíků – jako ti kdo máme dost, prostě musíme pomoci. Můžeme a musíme mluvit o způsobu jak pomoci, jistě. Bojím se, že urážíme Boha, když od něj plnými hrstmi bereme, a necháváme si to pro sebe do zásoby. Pak zasmrádne jako mana vše, co si škudlíme. A spolu s tím zakysneme a zasmrádneme i my, a ten dostatek, který máme, nám bude nic. Ti kdo jsou lakomí nejsou bohatší, než ti kdo jsou štědří.
Týká se to sboru. Žít, pracovat podobně jako rolník na poli, investovat bez záruky teď, dnes, a spolehnout, že Bůh jednou dá a přidá. Teď investovat do dětí a mládeže, a ono se něco stane. Pečovat o střední generaci, hledající, nezaměstnané, v krizích vztahů a rodin, a Bůh dá dostatek a nebude nás méně. Chodit na návštěvy, konat práci v domovech pro seniory bez slibu co se stane, a ono se stane, bude to dobré a život bude pěknější a ty peníze nakonec budou také. Investovat do vzdělání kazatelů i laiků, i když biblické hodiny navštěvují 3 nebo 7 lidí. Ono to někde jednou své plody přinese, co my víme kde. Bůh to nenechá zplanět, užije si to pro svou věc.
Závěr – tři věci:
1 Bůh nám toho dal k životu dost. Buďme vděční.
2 Protože nám Bůh dal dost, proto jednejme laskavě a velkoryse s těmi, kdo nám to nemohou splatit. Ano, nic od nich za svou laskavost nedostaneme, už jsme dostali dost od Boha!
3 Nebojme se, věřme, Bůh požehná to, co děláme nyní. On dává vzrůst naší setbě a rozmnoží plody naší spravedlnosti. Když za nás i vlastního syna obětoval…
Bože, děkujeme, že nás živíš, od narození až do smrti, a jak pevně věříme, i po smrti. A to prý bude ještě lepší a chutnější než nyní. Posiluj naši víru. Amen
