Text: J 2,1-11 Kazatelka: Anna Lavická
Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
Co je klíčovým slovem tohoto evangelijního Janova textu? V ekumenické Bibli je sice tento oddíl nadepsán „Svatba v Káně Galilejské“, ale nejvíc se v něm mluví o víně. Vínem v Káni Galilejské zahájil Ježíš svá podivuhodná znamení, tak započal cestu, na níž se projevoval jako Bohem poslaná záchrana (Mesiáš). Některým to možná přijde málo zbožné a raději by viděli Ježíše, jak začíná svou dráhu evangelizačním mítinkem nebo hromadným uzdravováním za zpěvu nábožných písní … Ale on jde na svatbu, jde do života, tam, kde jsou normální, obyčejní lidé, přátelé, jde na svatbu s vínem a veselím.
Víno nemá v Písmu ani v životě záporné předznamenání, neznamená nic špatného, scestného a hříšného. Víno je v Bibli symbolem Božího požehnání, znamením radosti a pokoje. Výborné, ustálení, známkové, jakostní víno se bude pít podle proroka Izajáše i v naplněné budoucnosti, na hoře Hospodinově, kde si budou blízko všechny národy a kde nepotečou slzy smutku. V evangeliu Janově je zase Hospodin připodobněn k vinaři, Pán Ježíš k vinnému kmeni a my k jeho ratolestem. Je dobré při něm zůstat. To pak člověk nevyschne a ještě může nést dobré ovoce, víno, podílet se na radosti, druhým zprostředkovávat radost, která prýští z Boží milosti.
Třetího dne byla ta svatba v Káni Galilejské. – Když slyšíme v Bibli, že se něco stalo třetího dne, je to, jako když naskočí světelná signalizace, upozorňující účastníky silničního provozu, aby byli ve střehu. „Třetího dne“ je v Bibli vždycky znamení, které nás upozorňuje,že se tady budou dít věci! Že tady je při díle Bůh sám a že se koná něco pro naši záchranu. Navíc, naprosto nezaslouženě. K rozhojnění radosti a upevnění víry. Jako tenkrát v Káně… Ježíš je na tu svatbu pozvaný jako host. Rád se veselí, rád se raduje, rád užívá života jako dobrého daru. A na té svatbě měli víno, jak už to na svatbách bývá. A pak se jim na té svatbě stalo, že víno – došlo. Stalo se to, co se v životě stává. Že dojde radost, že dojde naděje, že dojde láska, že naše vzájemnost narazí na dno … , na suché dno. A co teď?Co bude ze svatby? Tak to je asi konec příběhu, že? Jsme na dně. Ale – kdepak! Jsme právě na začátku. Tak, po pořádku:
„Přátelé, jsme pozvaní na svatbu. Je to tady nedaleko, v Káně, pojďte, zajdeme tam. Ahoj mami, tak co, jak to tady probíhá? – Právě jim došlo víno. Udělej s tím něco.- Co to po mě chceš? Ještě nepřišla má hodina…“ – Situace, zrající k trapasu.
Už se vám stalo, že jste si pozvali hodně lidí a pak vám došlo jídlo nebo pití? Když na našem prvním seniorátním bále v Telecím došlo kolem půlnoci víno, skočili jsme prostě do Jednoty pro další a prodávalo se dál. Akorát ta kvalita byla o poznání horší, Hodonínské slunce, tuším…
V galilejské Káně nebylo kam skočit. Víno zkrátka došlo. Svatební veselí hučí už několikátý den, jak se sluší a patří, pěstuje se radost a pospolitost – a teď, když svatba vrcholí, má se končit ostudou a omluvami? -Tak by to skončilo. Tak to často končívá, když naše radost a vzájemnost si sáhnou na dno a už není kde brát. Zdá se, že tady není pomoci. A právě tahle bezvýchodná situace je zvlášť příhodná pro start toho nového, právě ve chvílích, kdy je z lidského hlediska všechno zpečetěno a uzavřeno, otevírá se nová možnost, nastává chvíle, kdy se může začít zjevovat Boží sláva. Jako tenkrát v Káně.- Ježíš je na té svatbě jako host. A nechává naplnit kádě vodou. Co taky jiného, něco se musí pít, nějak se musí pokračovat, nějak se musí jet dál, i když to už není ono. A tak teď je konec příběhu? Ale ne. – Svatebčané ochutnávají a představte si, že se voda proměnila ve víno a to víno je lepší, než kdy jaké pili, ba co dím, nejlepší! – Jak to? Jak je to možné? Je snad Ježíš kouzelník jak David Coperfield? Ne, ne. To není kouzlo, to není iluze, která za chvilku pomine Ten div v Káni, to je div, který nás v životě potkává. Ježíš umí proměnit vodu ve víno, všední nezbytnost ve voňavý a vzrušující nápoj. Je proto dobré mít Ježíše za svého hosta, na svatbě i v životě. Ježíš, jako Boží zplnomocněnec, je tam inkognito. O Boží moci, která v něm je, tuší něco učedníci, kteří tam jsou s ním – a jeho matka. To matky většinou tušívají, čeho jsou jejich synové schopni, co se v nich skrývá. Marie tuší, co je v Synu, kterého porodila. A tak mu řekne: „Nemají víno.“ Ježíšova matka je všímavá, jak už ženy bývají, cítí ve vzduchu trapnou situaci a také cítí s těmi, kterých by se to bolestně dotklo, kdyby jejich svatba skončila ostudou. – Ježíš se brání. Nechce na sebe přitahovat pozornost senzací; podle cesty, kterou půjde a která končí obětí na kříži mají lidé poznat, jak Bůh zachraňuje. Marie na něj nenaléhá, neříká: „pro mámu bys to mohl udělat“. Má v něj důvěru, spoléhá na něj (v tom je nám, církvi vzorem) a v této důvěře šeptne služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“
Ježíš ví, že naše víra potřebuje podepřít. A On, důvěru v něj vloženou, nezklame. Neodkládá svou pomoc, nečeká na příhodnější a důstojnější chvíli k zjevení Boží slávy. Není taková situace, aby v ní s námi být nechtěl. – „Naplňte ty kádě vodou a zaneste pak ochutnat správci hostiny.“ Byly to prý nádoby k náboženskému očišťování před a po jídle, takové bazénky, každý snad kolem sta litrů! Takového vína! Není to až neslušná přemíra alkoholu? -Ježíš tady neřeší problémy asketů a abstinentů. Víno je tady symbolem, znamením radosti, kterou u Boha můžeme čerpat. Ježíšova radost není na příděl, u něho, s Ním je radosti hojnost. Pro všechny. Ne jen pro Marii a učedníky, ale také pro správce, služebníky a všechny svatebčany, kteří vůbec netuší, odkud to víno výborné pochází. Pro věřící i pro ty, kdo o Zdroji a Dárci ještě nemají ani ponětí. Ježíš má co dát. U něho nehrozí, že dojdou zásoby… Je dobré, zvát Jej do svého života, zůstávat s Ním … To mohli tenkrát v Káně zakusit. Do života pak začne patřit něco nového, jinakého, proměňujícího.
Jak jiného? – Možná takhle: Ježíš tu velkou tíhu života nese s námi, často nepoznán, nenápadně, jako obyčejný host na nějaké svatbě. Nese vše s námi a učí nás, jak my se můžeme nést navzájem. Ten host nás učí nést tíhu a zároveň nás poponáší. A to je přece láska. Ten příběh je nám znamením, že Ježíš přináší do našeho světa lásku, ohled na druhé v nouzi, pomoc v trápení hrozícím i nastalém, že On mezi námi působí nové, dobrou změnu, aby všechno – ve společnosti, ve vzájemných vztazích,v širší rodině v církvi… nebylo jen takové „vodové“, vyčichlé a nekvalitní. On, svou přítomností, dává novou kvalitu našim životům.
A tak, i když se vám stane, že se dostanete na dno, není to poslední hranice, ale i tohle je chvíle spolehnutí na Jeho pomoc. Proto máme v Bibli tento příběh o svatbě v Káni a o proměnění obyčejné vody ve výborné víno. A proto jsem vám jej, bratři a sestry, chtěla dnes, stále na začátku nového roku, připomenout, aby vám byl vzpruhou a posilou na cestě života, abychom pamatovali, že do Boží péče můžeme vložit všechny své dny, ty dobrým naplněné i ty druhé.
Kriste, dej, ať ve svém životě zachycujeme a vnímáme znamení Boží slávy, která se mezi námi dějí. Ať se z nich umíme radovat a vděčně z nich žít. Amen.
