Text Gn 29,1-14 | Kazatel: Daniel Ženatý
Dnes a v příštích nedělích budeme sledovat příběh praotce Jákoba. Do příběhu vstoupíme ve chvíli, kdy utíká z domu. Je za ním rozbitá rodina. Podvedený bratr, který ho nenávidí, podvedený nešťastný otec, matka která má strach jak to dopadne a je jí smutno.
Utíká do Cháran, k rodině své matky. V noci měl sen. Viděl žebřík jak dosahuje k nebesům, po něm vystupují a sestupují andělé. A slyšel Boží zaslíbení. Hle já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš. Zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím.
Zvláštní spojení. Darebák a sobec, dosud neuděl nic dobrého pro své blízké. Je sám, má strach, pokazil si život a neví co bude.
Aniž to tuší, čerpá z toho, co sebou nese z domu. Doma slyšel o Bohu, o tom jak zvláštně Bůh jednal s jeho dědem Abrahamem a jeho otcem Izákem. Nyní na útěku dokázal snít a rozumět snu proto, že do něj kdysi otec a matka něco vložili. Teď žije to, co měl v sobě. A to si možná kdysi říkal, k čemu to všechno je. Opuštěný muž na útěku čerpá z toho, co doma slyšel a Bůh je s ním, a otevírá mu budoucnost.
Přišlo ráno a Jákob vykročil lehkým krokem.
Někdy se nám nechce. Ani vstávat. Do práce. Něco vyřídit. Jít poprosit o smíření. Vysvětlit věci. Vycházíme těžkým krokem. Ploužíme se.
Když uvěříme, že nejsme sami, že je s námi Bůh, najednou se to změní. Ani si toho nejsme vědomi. Vykračujeme lehce. Radostně. Nic netíží. A co by tížilo, smíme svěřit Bohu.
Vykročil lehkým krokem a spatřil v poli studni, u níž odpočívala tři stáda ovcí. Zvláštní studna. Shora kámen. A čteme, že pastýři vždy čekali, až tam budou všechna stáda, pak kámen odvalili, napojili ovce a dobytek, a zase studnu zakryli a odešli. Ale to vše, až tam budou všichni muži. Jednak aby společně kámen odvalili, a také, aby se někdo neocitl u studny sám, bez pomoci.
Studna – zdroj vody. Obživy. Studně v poušti. To je obraz naděje. Setkávání. Života. Tam se lidé potkají, všichni jsou na tom stejně, vodu potřebují, ať se mají rádi nebo nemají. A jejich dobytek taky. U studny se vedou řeči. Je tam život. Je tam patrné, že všichni žijí jen díky tomu, že přijímají.
Je dobré mít se kde setkávat. Doma, v kostele, ve škole. Je to dobré. Pán Bůh dělá ze světa takové místo setkání. A sám přichází a je našim hostem.
Představte si sebe na místě Jákoba. Po dlouhé cestě unavení zaprášení jste v cizím místě, neznáte to, najednou spousta lidí, jistě na vás koukají, kdo to je, co tady chce? V pohádce nebo westernu by zaznělo, kdo jsi cizinče a co tu pohledáváš!?
Jákob se nebojí. Někdy je to sobec, moc pěkného jsme o něm neslyšeli. Ale možná se mění. Možná po tom zaslíbení a snu a vyznání – ten lehký krok znamená změnu. Měnící se, jihnoucí srdce.
A tak je to on, kdo zahlaholí jako první – bratři, odkud jste? On cizinec, se ptá domácích u jejich studny, odkud jsou! Však také jejich odpověď není užvaněná. – Z Cháranu. Jákob je na vítězné vlně, našel to, je v cíli a tak pokračuje – znáte Lábana, syna Náchorova? Opět ne úplně rozvitá odpověď. – Známe.
Ještě odseknou, že se Lábanovi daří dobře a pak, možná aby od něj měli pokoj, řeknou – však támhle přichází s ovcemi jeho dcera, Ráchel.
Text nevypráví o tom, co se v Jákobovi dělo. Možná ten protiklad jím cloumá. Za sebou měl rozbitý domov, dlouhou cestu plnou úzkosti a strachu. A proti tomu nyní domov jeho matky, studna, a krásná Ráchel. Nevíme, zda se mu hned líbila, co ho okouzlilo, možná její krok nebo vlasy, rozhodně už jedná. Říká – mládenci, slunce je ještě vysoko, to se načekáte, co takhle kdybyste se sebrali a šli pryč, běžte ještě pást, škoda takhle brzo zahálet… Jákobova starost o blaho sedících pastýřů je zřejmě vedena touhou být s Ráchel sám.
Však se také pastýři ani nehnou. Ještě nejsou všichni, musí čekat.
Ráchel přišla, a Jákob jedná. Zatímco pastýři čekají, až jich bude dost aby kámen odvalili, Jákob galantně přistoupí ke studni a sám kámen odvalí. A aby jen tak nestál, jako že je ale silák, z otvoru studně napojil ovce Lábana, bratra své matky. Konečně čteme, že udělal něco dobrého pro druhého a nejen pro sebe!
Napojil stáda předčasně. Dříve, než se čekalo. Než bylo obvyklé. Tak jedná Bůh. Těch podobností je více: odvalený kámen díky jednomu muži dává možnost pít všem. Jakoby předčasně. Už nyní.
Prázdný Kristův hrob dovoluje už dnes pít vodu nového Božího věku. V tomto světě, který není dokonalý a kde je mnoho tmy a zla. Boží pomoc a síla přichází díky jednomu spravedlivému.
Jákob to neměl nějak dopředu nachystané. Ta situace byla nová, nešlo si ji předem nacvičit. A co všechno, poté co se vydal lehkým krokem na cestu, co vše on dělá!
Nebojí se setkání s neznámými. Sám je oslovuje. Hledá, tluče, ptá se. Nečeká, až někdo dá povel. Spolehl na Pána Boha, a poznal, že a jak má jednat.
Jákob políbil Ráchel a rozplakal se. Já jsem Jákob, bratr tvého otce. Příběh zadrhne, jak to bratr, spíše synovec, ne? Lában je přece bratrem tvé matky Rebeky! Nový překlad má logicky a věcně správně – synovec. Kraličtí mají věrně bratr, tak jak čtou v hebrejštině.
Jákob říká bratr. Je to nový domov namísto rozbitého s bratrem Ezauem? Je to nový domov u Boha, proto bratře, sestro, protože u Boha, v Kristu jsme sobě navzájem bratrem a sestrou? Viděl nablízku pokoj, který rozbil a který mu chyběl?
Rebeka to běžela povědět domů, Lában s radostí běžel Jákobovi vstříc. Běžel mu vstříc, objal ho, políbil, uvedl do svého domu – připomenutí jednání milosrdného otce. Děje se zde něco co je Bohu blízké.
A vypravoval Lábanovi všecko, co se přihodilo. Statečný Jákob. Vypravoval všecko. Mísa šošovice, kozí kožky na ruce, otázka otce Izáka – jsi ty můj syn Ezau? A Jákobův jasný hlas, ano jsem! Vypravoval Lábanovi všecko. Bez toho by žádný nový začátek nebyl možný.
Možná když Jákob skončil řekl trochu smutně, tak to jsem já Lábane. A Lában mu řekl – ty jsi má krev a mé tělo… Je to hořká ironie? Naznačuje pod vousy, však i ode mne se dočkáš úskoku?
**
Snad pociťujeme, že se nás příběh Jákobův nějak dotýká. Že to není pouhé pěkné a zajímavé povídání. Je to také náš příběh a náš vztah k Bohu. Rozbitý život, snaha nechat za sebou něco s čím si nevíme rady. A Bůh který nás zastavuje, a jeho slovo. A pak se s námi něco děje, po dlouhé době prohlédneme ze zahleděnosti do sebe a uděláme něco pro druhé. A lehký krok a nová setkání. A odvaha vypravovat všechno, protože jen to může tvořit počátek nového začátku.
To je život s Bohem. Důvěra. Nacházel ji Jákob, nacházeli ji učedníci když jeli lovit na hlubinu. Smíme ji nacházet i my. A stane se zázrak. A v životě který je těžký dokážeme i my vykročit lehkým krokem. Amen
Prosíme Bože, naplň nás důvěrou v tebe. Abychom tobě dokázali svěřit své všelijak rozbité životy. Abychom pro zásluhy tvého syna Ježíše Krista okoušeli tvou věrnost a na ni spolehli více než na sebe. Amen
