Bohoslužby, Pardubice 4. 6. 2017 Sk 2,1-13
Neděle: Svatodušní
Text:
Sk 2,1-13: Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. 2 Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. 3 A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; 4 všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. 5 V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, 6 a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. 7 Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? 8 Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: 9 Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, 10 Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, 11 židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ 12 Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ 13 Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“
Milí bratří, milé sestry,
kdybychom mezi sebou měli hovořit o tom, co jsou pro nás Svatodušní svátky, jak je vnímáme, tak bychom možná nebyli daleko od těch, kteří se těch prvních Svatodušních svátků, zvaných letnice, účastnili. Jedni žasli a měli velké rozpaky a ptali se: „Co to má znamenat“? Jiní se posmívali: „Jsou opilí“. Jakoby tam nikdo nebyl, kdo by řekl: Jéé, to jsme čekali, to je prima, přesně tohle to chtělo. Ne, oni žasli a divili se, jiní se posmívali.
Včera jsem se na shromáždění kurátorů našeho seniorátu zeptal, kolik z 24 sborů slaví nejen Svatodušní neděli, ale i pondělí: jeden. A možná žasneme a divíme se, co to tam slaví. A přitom jsou země, kde je Svatodušní pondělí stejný svátek, jako velikonoční pondělí.
Ale dobrá, ani tehdy v Jeruzalémě nebylo nikoho, kdy by toto čekával, připravoval se, vyhlížel, plánoval, naorganizoval. Pravda, ona tam tak jako tak panuje sváteční atmosféra. Židé slaví jeden z největších a nejbujnějších svátků – zakončení žně a díkčinění za úrodu a obnovu smlouvy. A přece se stane to, co nikdo nečekal, nevědí si s tím rady, dokonce mají dojem: toto do naší sváteční atmosféry nepatří: Co to má znamenat? Nejsou opilí?
Jak víme, apoštol Petr vznese neotřesitelný argument, který vejde do dějin: „Nemohou být opilí, vždyť je teprve devět hodin ráno!“ My jsme ten svatodušní oddíl už dál nečetli. To je chyba, protože tam se pak apoštol Petr pokouší vysvětlit, co se to tedy vlastně stalo a co to má znamenat. Kázání, ve kterém Petr připomíná Boží jednání ve prospěch svého lidu. Boží lásku, která se nedala zastavit lidskou zlobou, nepřátelstvím ani hříchem. Líčí Boží lásku, která odpouští nevěru, netrvá na svých právech, ale z lásky k člověku slouží ke smíření a záchraně, a to tak, že dá i svého Syna. Lidé s Bohem nepočítali, a on přesto je neopouští, ale projevuje věrnost. Bůh stále znovu milosrdný, Bůh stále sestupující. A pak je tam opět reakce posluchačů, která už je docela jiná: „Když to slyšeli“ (zřejmě všichni ti zprvu zmatení a vtipálci a všichni ti domácí i příchozí cizinci), „byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: Co máme dělat, bratří?“
I to je velmi populární otázka: „Co máme dělat, muži bratří?“ A kupodivu není odpovědí: dělejte to nebo ono, udělejte nějakou akci, ale – : „Přijměte křest na odpuštění hříchů.“ Odpovědí na Dar Ducha a kázání evangelia je – křest. Ono ujištění, že celý příběh spásy, jak jej vypravuje Petr, jak nám vypravuje Starý i Nový zákon, platí i pro nás. Křtem jsme napojeni do onoho příběhu Božího jednání ve prospěch člověka a světa.
Tak tedy: na počátku apoštolové shromáždění v domě, pak hukot z nebe, všichni obdrží Ducha a kážou evangelium a slovo Boží tak, že tomu i cizinci rozumí a ptají se, co je třeba udělat, a jsou odkázáni ke křtu. Odpovědí na dar Ducha je křest. A později uvidíme, že se budou společně modlit, poslouchat kázání a slavit večeři Páně (Sk 2,42), sloužit jeden druhému a nakonec se dočteme, že svůj majetek dávali ve prospěch potřebných, chudých a nemocných, a všem těmto sloužili. Jako i my část svého majetku dáváme ve prospěch potřebných, dnes je to ve prospěch Diakonie ČCE. Svatodušní svátky ony první svědky tedy přivedou k diakonii. Někdy se mluví o tom, že Svatodušní svátky jsou svátkem (narození) církve. S tím opatrně, ale není to zcela špatně: Učedníci se po Ježíšovu ukřižování rozutekli, měli strach. Ale tento hukot a vichr z nebe je vymete zpoza zavřených dveří ven mezi lidi a oni mluví tak, že i cizinci rozumí. Evangelium se rozšíří, vznikají sbory a církve, až se evangelium po dalších staletích dostane ve slovanské řeči i k nám do Čech.
A proč vlastně ten údiv tehdy v Jeruzalémě? No ano, hukot z nebe, ohnivé jazyky, na každého dopadl jeden, to je opravdu hrůzná podívaná, jak z konce světa. Co má znamenat? – Jenomže to ty kolemstojící kupodivu nefascinuje. „Užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí.“ (2,6) Tak tedy- to je naprosto fascinující: Bůh sám se stará, aby každý – domácí i cizinec, zdaleka i zdáli slyšel evangelium a mohl mu porozumět. Mnoho úsilí se tomu věnuje, aby každý mohl slyšet a rozumět – kázání, biblické hodiny, výuka náboženství, studium teologie. To vše je důsledek svatodušní události – úsilí, aby mnozí mohli porozumět a nebyli už cizinci, odloučení od toho, co Bůh i pro ně udělal v Ježíši, od lásky a smíření v Kristu. Tady jakoby v obrazech, které ukazují snad konec světa, se líčí, co je Božím záměrem pro tento svět: ne zkáza, ne rozdělení na domácí a cizince, dobré a nedobré, ne oddělení jedněch od druhých – ale aby všichni mohli spolu hovořit, rozumět a přijmout, že jsou Bohem milované stvoření, jedni i druzí, a že jejich naděje je v Kristu. To vskutku může budit údiv, dnes to také ve světě budí velké pohoršení, ale ovšem i posměch. I velcí mužové tohoto světa se takovým řečem za potlesku voličů vysmívají, když slyší, že lépe je druhým sloužit a usilovat o porozumění, než ukazovat silná ramena, že lépe je nabídnout ruku k pomoci, než urážet a stavět ploty a hecovat silnými řečmi. Posláním a úkolem církve po letnicích je právě toto zvěstovat a takto působit, aby mnozí mohli nakonec chválit Boha za jeho veliké skutky. Církev k tomu dostala potřebné vybavení, nemusí se cítit neobdarovaná, ale je obdarovaná. To je poslání církve, tato „diakonie smíření“ (2Kor 5,18), tuto diakonii za církev nikdo nevykoná.
A Lukáš to vypravuje tak, že je zřejmé: všechen ten sváteční a slavnostní provoz, který byl ve městě, možná nějaká lidová veselice, hudba a hry, městské slavnosti a taneční rej, to s učedníky nehnulo. Oni jsou „shromážděni na jednom místě“, „v domě“ (2,1n). I když u Lukáše (autora i Skutků) čteme, že se už učedníci setkali se vzkříšeným Ježíšem, pojedli s ním u stolu, byli svědky jeho nanebevstoupení – tak jsou stále v domě. Znamená to, že znovu a znovu upadají do obav, nejistoty, uzavírají se před okolním světem a ruchem? Že sami nevědí co si o tom myslet? Nebo je jim tak dobře – za zavřenými dveřmi a okny? Nepřišel tedy Kristus nadarmo? Nezůstane jeho dílo lásky a smíření, jeho služba omezená jen na těch pár „jeho“? Na ty „naše“?
A tu tedy Bůh znovu zasahuje a stará se. Neponechá je takové, jací jsou. Nerespektuje jejich jedinečnost a originalitu a zvyky. Naštěstí!!!. „Strhl se hukot z nebe… a vichr … a naplnil celý dům“. A za chvíli už vidíme apoštoly, jak jsou na tom náboženském tržišti a slavnosti a všichni se diví, že slyší a rozumí řeči o tom, že Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna … A přijímají to. Ne, bez kázání, bez výkladu, bez porozumění těmto základním slovům, bez této abecedy víry to nepůjde. Záchrana světa a smíření pro všechny kupodivu nekráčí oním svátečním provozem a náboženskými slavnostmi – ale kázáním, biblickou hodinou a službou potřebným, diakonií. To vzbudí údiv a to slyší i cizinci, kteří dosud měli strach přijít, a stávají se domácími.
Proto se právě v blízkosti Svatodušních svátků zřejmě slaví Noc kostelů (letos 9.6.), nejen u nás, ale v mnoha zemích: Otevřít dveře a okna, ukázat, že církev není zavřená ze strachu a obav před těmi venku, ale je tu ve službě pro ty, kteří snad zprvu zvědavě nakukují a bojí se vstoupit, možná se ptají, co to má znamenat, nebo se třeba posmívají. A otevřít kostely a vyjít z nich a pozvat ostatní a podívat se do ostatních kostelů – že jsou jiné, možná tam hovoří jiným jazykem, jinými obrazy a symboly, jinou hudbou, ale jde o téhož Krista, v jednom Duchu svatém. A těm, kteří jsou rozpačití, a nebo cizí, je možno povědět – kéž bychom to uměli jejich jazykem – že Bůh v Kristu přišel i pro ně. A tak by se to možná nemělo jmenovat „Noc kostelů“, jako bychom se chtěli pochlubit stavbami či památkami, ale měla by to být třeba – jak to nazvali jinde – „Noc víry“. Nejde o kostel, ale o to, že z evangelia, které se tu káže, vzniká víra, která proměňuje svět a poměry v něm.
Na začátku jsme zmínili, že dnešní neděli vyhlásila naše církev jako „Den pro Diakonii“. Na Svatodušní svátky se tradičně připomíná diakonie. Připomíná se Kristova služba slovem a skutkem pro potřebné. Pro ty, kteří jsou pro svou nemoc či chudobu všelijak vytěsňovaní, opomíjení, izolovaní, zapomenutí, odstrčení, ale Kristus se jich ujímá a stávají se jeho lidem, jedním společenstvím, demonstrované u jednoho stolu. Není už pak domácích a cizinců, pro všechny Kristus zemřel. Pro věřící i nevěřící, zdravé i nemocné, chudé i všechny ostatní. A Duch svatý nám to připomíná a posílá učedníky: a oni jdou, kážou, zvou ke stolu, ujímají se chudých. O tom vypravuje kniha Skutků. To je to, co připomíná i večeře Páně. Jako Kristus přišel, aby sloužil smířením, tak i my máme sloužit. Jako tvoříme jeden kruh, v jehož středu je sám Kristus, přestávají platit běžné hranice mezi více či méně věřícími, provinilými i bez viny, cizinci či domácími. Proto se ve většině církví tato souvislost večeře Páně a diakonie projevuje konáním sbírky na nějaký účel mimo vlastní sbor. Proto je dnes sbírka na Diakonii. (My jsme však v naší českobratrské tradici kdo ví proč sbírky z bohoslužeb vyhnali k východu po bohoslužbách a většinou si výtěžek necháme pro vlastní potřeby.) Čím je nám dnes večeře Páně? Vyjadřuje tuto službu Kristovu, kterou máme sloužit dál? Sloužit slovem Kristovým i skutkem všem potřebným? Sloužíme jeden druhému ve sboru? Někdy máme obavu, že tato stránka víry je právě v našem sboru poněkud upozaděná. Jedni řeknou, že nebudou služkou druhým, jiní nemají čas, jiní mají pocit, že církev je servisní organizace, a tak najít někoho, kdo by posloužil vařením kávy po bohoslužbách nebo abychom přišli na brigádu, abychom více navštěvovali nemocné a staré, je obtížné. Je na pováženou, že i příprava bohoslužebného prostoru je svěřena firmě za peníze.
Ale Den pro Diakonii má na mysli především organizaci Diakonie ČCE. V Pardubicích trochu složité, protože nejenom že v našem městě nemáme středisko Diakonie, ale celý Pardubický kraj je jediný v ČR, kde Diakonie nepůsobí. Jediné seniorátní středisko je v Čáslavi. Diakonie je dnes druhá největší nezisková organizace, má 130 středisek s cca 1700 zaměstnanci, 1000 dobrovolníky, s kapacitou cca 2300 klientů. I když v Pardubicích není Diakonie, celá řada lidí pracuje v obdobných službách a organizacích, ať už zřizovaných církví nebo někým jiným. Díky Bohu, jsou mezi námi lidé, kteří vědí o této obětavé službě pramenící z evangelia o smíření, a věnují se jí, přestože je to oblast ze strany státu a společnosti velmi opomíjená, ba možno říci, že pohrdaná. Minulý týden bylo v Pardubickém deníku, že platy brigádníků v supermarketech už značně převyšují platy lidí, kteří pracují v sociální oblasti. To je pravda. Péče o plné regály v supermarketech je víc, než péče o lidi. A tak jsme vděční, že se přesto stále znovu rozhodují lidé pro studium a práci v sociální oblasti. Přestože k tomu mnohdy křesťanskou motivaci nemají. Něco o tom vím, na teologické fakultě máme studijní program sociální práce, kam se každoročně hlásí desítky (pravda, bývaly to stovky) mladých lidí s odhodláním v této oblasti působit. Snad to smíme vnímat jako svědectví o působení Ducha svatého i mimo oblast naší víry a církve. Bůh – naštěstí – nemá k dispozici jen naši víru, naši umdlévající ochotu a nemá k dispozici jen naše ruce. Má i mnohé jiné. Bohu díky za to, že skrze Ducha svatého probouzí víru a ochotu k pomoci mezi námi v církvi i mimo ni.
