Text: Jan 20,1 – 10 | Kazatel: Daniel Ženatý
První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. Jan 20,1 – 10
Ukřižovaný byl vzkříšen! Stvořitel prosadil život! Náš nekončí naší smrtí!
První den po sobotě. Nedělní ráno. Učedníky možná bolí hlava a špatně spí. Poslední večeře, zrada, zatčení, výslechy, bičování, křižování, smrt, pohřeb. Zhroutilo se to jako domeček z karet. Tolik naděje do toho vložili.
„Ještě byla tma,“ ještě není den. Ale přece. Světlo začíná prostupovat temnotu. Svfětlo zvítězí nad tmou. Tma, která byla po vší zemi, končí svou vládu. Trvale už nikdy nebude vládnout. Někdy bude hodně zamračeno. Někdy tma, jindy šero. Ale také světlo. Tomu patří vláda na věky věků.
Ještě byla tma když Marie Magdalská kráčela k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.
Kdysi z Marie Magdalské Ježíš vyhnal sedm démonů. A ona ted jde k jeho hrobu. Podle evangelisty Jana nejde nabalzamovat mrtvé tělo. To už udělali Josef z Arimatie a Nikodém. Proč tam Marie jde? Co ji tam táhne? Vzpomínky? Vděčnost? Jako když jsme otupělí, nevyspalí, cosi nás táhne na místo, kde se všechno změní.
„Spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.“ Něco se stalo. Zasáhl někdo třetí. Neznámý. Brána která odděluje živé od mrtvých je pryč. To je divné. A zároveň záblesk naděje. A hned asi opatrnost, počkej, nevykládej si to hned že je všechno v pořádku. Nebuď naivní.
Když se stane něco, čemu nerozumíme, spěcháme to povědět dalším lidem. Marie běžela k Šimonu Petrovi, a k učedníku, kterého Ježíš miloval. Trochu zahalené souvislosti, jeho jméno nepadne, ale ví se, že to byl Jan. Sděluje jim, co viděla, a sama poskytne svůj výklad: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“
Vzali. Kdo? Kdo jsou oni, co tělo vzali? Ježíšovi nepřátelé? Přál si někdo, aby po něm nic nezůstalo? Žádná památka? Nic co by se mohlo uctívat? Hrob jako poutní místo – ale kdo ví, kde to vlastně bylo…
Iniciativu přebírají dva muži. Petr a Jan. Petr, první mezi učedníky, Jan, oblíbený Ježíšův učedník. Později se stal Petr představeným Jeruzalemského sboru. Byl to konzervativní muž. Těžko se smiřoval s tím, že se evangelium šířilo i mezi pohany. Že se pohané stávali křesťany, aniž přijali víru Izraelců. Řádně, i s obřízkou a se vším všudy.
Jan se podle tradice usadil v Efezu. Tedy ve sboru, který vznikl právě z pohanů.
Jakoby ten příběh chtěl povědět – evangelium platí všem stejně. Těm kdo jsou u zdroje od počátku, i těm kdo přišli později. Těm kdo mají tradici a vzdělání, i těm kdo tradici a vzdělání ve víře nemají a uvěří až v dospělosti. Těm, jejichž rody jsou evangeliu věrné už po staletí, i těm, kdo věří sami uprostřed nevěřících rodin, nebo uvěřili během studia, po seznámení se se svým partnerem či partnerkou, uprostřed věznice. Sami, žádné rody, žádní evangeličtí příbuzní za nimi nejsou. Evangelium platí všem stejnou vrchovatou mírou. Kristovo vzkříšení proměňuje všechno a je určeno všem. Žádný pořadník, žádné zásluhy, žádné předpoklady.
Evangelista Jan důsledně líčí příběh tak, aby ani jedna strana nemohl povědět, evangelium je naše, my u toho byli dříve.
Oba utíkají ke hrobu. Předbíhají se. Nakonec je u hrobu dříve Jan. Je první? Je. Ale do hrobu nevkročí, přesto spatří v hrobě ležet lněná plátna. Petr vkročí dovnitř dříve než Jan. „Vešel a uviděl.“ Je první Petr?
Co uviděl? Nejenom plátna, ale také řádně svinutý šátek. Hrob je prázdný, ale nic nenasvědčuje tomu, že by nějaká banda chvatně a hrubě ukradla mrtvé tělo. Nic nenasvědčuje tomu, že oni vzali tělo mrtvého a odnesli ho. Muselo to být jinak. Kolem je pořádek. Všechno je na svém místě, nic není rozházeno, či pohozeno někam jinam.
Vše napovídá tomu, že se to stalo ve světle. Ne ve tmě. Kdyby byla tma, panoval by tam chaos jako po zlodějích. Ale toto je skutek světla. Takhle zasahuje Bůh. Nepotřebuje přítmí, když tvoří, tak řádně. Je to zásah Boží moci, která tvoří. I tento svět takhle ta dobrá Boží moc stvořila. Kdysi se vznášel duch nad vodami, země byla nesličná a pustá. Nesličně a pustě by to zůstalo po nich, po těch kdy by Ježíšovo tělo ukradli.
A ještě jedna moudrost evangelisty Jana. Další pojistka proti zneužití evangelia a proti přivlastnění vzkříšení ve svůj prospěch. Aby nikdo, ani člověk, ani tradice,ani církev, ba ani ne stará církev nemohli říci, že jsou vlastníkem této události. Že oni disponují vzkříšením, a oni rozhodují co a jak.
Jan připojí zvláštní slovo – dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Trochu nás to zarazí. To ti chlapci spali když jim Ježíš u Cesaree Filipovy a pak ještě dvakrát vykládal o tom, že bude mnoho trpět a že slavně vstane? Asi ne, nespali. O to Janovi nešlo. Chce zřejmě povědět, že podle Písma musí vstát z mrtvých tedy, že to není žádná náhoda. Že to není jen tak něco, co nikdo nečekal. Tato událost má své kořeny v Bohu. V tom Bohu, který povolal Abrahama, vyvedl svůj lid z Egypta, trápil se se Saulem, potěšoval svůj lid v Babylonském zajetí. Není to tak, že by ti dva něco objevili a svou šikovnost a zaskočili samotného Stvořitele.
A ještě jinak – vzkříšení není spojeno ani s předmětem té doby. Ty snahy jsou pořád patrné. Něco z té doby co by dokázalo co se stalo. Jan nám pomáhá k tomu, abychom se od toho osvobodili. Kdyby takový předmět existoval, hrob, zachované plátno, kdyby se Marie dotkla vzkříšeného, bylo by vzkříšení vázáno na jednu generaci. A my kdo jsme v pozdějších generacích, bychom měli smůlu. Jen bychom paběrkovali na tom, co měli ti před námi.
Jistě, Kristus byl vzkříšen jednou. Jeho vzkříšení se neopakuje. Ale význam té události je stále nový. Je stále aktuální pro každou generaci. Nejsme ošizeni. Nejsme chudí příbuzní. Nedíváme se s lítostí na film o tom, co my holt nezažijeme. Nám se děje vše nové. Nám platí Kristovo vzkříšení. Každému z vás stejně mocně, jako Marii, Petrovi, Janovi. My jsme ti kterým Bůh dává život, svobodu, naději.
Vzkříšení zasahuje všechno a všechny. Nový život je otevřen všem. Není lidských zásluh. Ani my dnes nemůžeme být trošku nafoukaní, že my jsme v kostele zatímco ostatní se válejí v peřinách. Kristus vstal a dveře ze smrti do života otevírá všem.
Proto jsme svobodni k lásce, k úctě k sobě navzájem, k tomu abychom vřele a z celého srdce přáli druhým dobré věci. Amen
