Text: Gn 47 | Kazatel: Daniel Ženatý
Josef oznámil faraonovi, že jeho otec a bratři a dobytek a vše co mají jsou v Egyptě v zemi Gošenu. Josef dbá na Hospodina a zároveň ví, jak moudře jednat. Informaci předat, jsou tady, je důležité. Nejvíc nepokojů doma . Chybí informace. Mně se nikdy nic neřekne. Proč jsi mi to neřekl, neřekla. Kdybych to věděl tak. I když už o tom spolu mluvili, Josef to moudře uzavře – jsou tu. A faraon to ví a až si někdo bude stěžovat, jako to že se tam nacpali nějací diví lidé – řekne, vím o tom. Včasná informace tvoří bezpečí pro Faraona, Jákoba a jeho rodinu, pro Josefa.
Pak vzal Josef 5 bratrů a přišli k faraonovi. Ne všech 11, někteří – někdy to tak je, že úkolem je pověřen jen někdo – musíme přijmout, když to jsme nebo nejsme my. Nějak působíme, nějak jsme vybavení a staráme se o svou výbavu. Pak náhle může přijít něco důležitého a někdo je vybrán, někdo není. Zlobit se vždycky především na sebe, když nejsme.
Faraon se ptá – jaké je vaše zaměstnání? Už tehdy to nejdůležitější. Zaměstnání. Ne jak se máte, jak se vám líbí, ani ne jak se jmenujete – ale čím jste?
Bratři odpoví tak, jak je Josef informoval – pastevci, stejně jako naši otcové – jakoby řekli, máme to v sobě, neboj se že to je jen nějaká finta a že se to rychle a snadno změní. Minule jsme slyšeli, že Egypťané pastevci pohrdali, takže – faraon spokojen, má tu někoho na špinavou práci.
A bratři vylíčí důvody, proč přišli, hlad doma, nedostatek pastvy, a přidají prosbu, aby je faraon nechal v zemi bydlet. Vědí, že jsou v zcela oddání faraonovi na milost a nemilost a tak řeknou, dej svolení ať tvojí otroci tu mohou bydlet.
Nevidíme kupředu, jak věci půjdou. Rozhodujeme se podle toho, co je. Život nebo smrt hlady – život, otroci a jednou takoví otroci, že je Bůh bude muset zachránit. Vše vypadá krásně a přitom si stoupli na místo, které se pod nimi jednou proboří. Kdybychom věděli, kdy svým rozhodnutím stoupáme na místo, které se jednou proboří. Nevím – o to větší prosba Pána Boha aby nás vedl a dával moudrost! O to více je dobré držet se jeho doporučení a příkazů!
Vypadá to krásně, jde o život, ale kdo se dívá shora a vodí staletí kupředu vídí, aja ajaj, teď to křuplo a jednou bude zle.
Faraon se obrátí na Josef, ty víš všechno, máš plnou moc, dej je do nejlepší části země, ze schopných mužů udělej správce nad mými stády.
A pak uvedl Josef svého otce Jákoba před faraona. Muž který se považoval za boha. Vše mu sloužilo. Nikdo se nemohl k němu dostat jen tak. Měl všechno. Mnoho lidí pečovalo o jeho zdraví. Tým lékařů, kuchařů, hudebníků, kněží, měl vše.
A proti němu Jákob. Spal ve stanech, nikde neměl pevný domov, neměl skříně plné šatů. Politicky neznamenal nic. Žádný král si neříkal, jen abych se nedostal do konfliktu s Jákobem.
A přece měl něco. Měl víru v Boha. Měl spojence, který nebyl tak nápadný jako farao, ale mnohem mocnější. Prožil toho mnoho.
Dva muži proti sobě. Z vnějšího pohledu nepoměr. Ve skutečnosti reprezentanti dvou mocí. Pravý Bůh – Jákob. Ten který má obrovskou moc na zemi, ale život si nedá ani si ho neprodlouží. Faraon. Ti dva to asi nějak vědí, vypravěč to nerozvádí, Jákob žehná faraonovi. Předá mu Boží moc. Boží zaslíbení. Kus toho, čemu uvěřil.
A farao se ptá – kolik je ti let? Jákob odpoví, že 130, a že to byly roky zlé. Pak šel od faraona pryč.
Pak nastal v Egyptě hlad. Lidé přicházeli a kupovali obilí. Nejprve platili stříbrem. Pak už žádné neměli, ani v okolních zemích. Všechno od nich Josef vybral pro faraona. Přicházeli k Josefovi, máme hlad, nemáme stříbro, dej nám obilí! Ještě máte stáda! Vodili mu tedy svá stáda, a všechna mu je dali, všechna je dal faraonovi.
Pak mu prodali všechnu půdu kterou měli.
Pak neměli nic, Josef jim dal obilí na setbu s tím, že pětinu setby budou odevzdávat faraonovi.
Mezi tím se Jákoba a jeho synové – Izrael – usadili, zabydleli velmi rozmnožili.
Jákob žil ještě 17 let.
Když se přiblížil den jeho smrti, zavolal Josefa. Možná to poznáme, až se přiblíží den naší smrti. Nemůžeme si to vyzkoušet, ani si nemůžeme říkat, jaké to je a co je k tomu třeba.
Poprosil Josefa, aby vložil svou ruku na Jákobův klín a řekl mu – prokaž mi věrnost a milosrdenství. Nepohřbívej m prosím v Egyptě!
Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě.
Josef řekl – udělám to. Jákob řekl – přísahej. Tak mu přísahal.
Je vám jedno, kde budete pohřbeni? A jak budete pohřbeni? A řekli jste to svým blízkým? Může se na takové věci myslet?
