Text: 1Te 2,9-13 Kazatel: František Plecháček
Jistě si, bratří, vzpomínáte na naše úsilí a námahu, jak jsme ve dne v noci pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám přinesli Boží evangelium.Vy i Bůh jste svědky, jak jsme se k vám věřícím zbožně, spravedlivě a bezúhonně chovali.Víte přece, že jsme každého z vás jako otec své děti napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste vedli život důstojný Boha, který vás povolal do slávy svého království. Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.
Milé sestry, milí bratři, apoštol Pavel v listu do Tesaloniky mluví o napomínání a povzbuzování, ale mnohem víc o vděčnosti a děkování. Slova díků se vinou jako červená nit celým dopisem. Není to ovšem jen apoštolova vděčnost za to, že se dostal z další nepříjemné šlamastyky, že se i po všech útrapách mohl ráno zase zvednout a jít dál a zvěstovat radostnou zprávu dalším lidem. Za to za všechno zajisté patří Pánu Bohu chvála a dík na každý den – že nám dopřává znovu vstát s nadějí a očekáváním. Dík za každé sousto chleba a kapku vody a další doušek vzduchu v plicích.
Na prvém místě však patří Pánu Bohu dík za to, že si nás vůbec povolal. A není to jen tak nějaké povolání. Povolává si nás do svého Království a slávy! To je počátek a základ veškeré naší naděje. Boží slovo odpuštění a přijetí, slovo milosti, které v Kristu směřuje ke každému z nás. A my na ně smíme odpovídat vírou a důvěrou a vděčností. Jen proto, že znělo a stále zní tohle Boží slovo volající k důvěře, naději a lásce, je také možné napomínat a povzbuzovat k novému způsobu života, k existenci, která bude důstojnou odpovědí na veliký Boží dar.
Apoštol Pavel se nikde moc nerozepisuje, co to vlastně je „Boží království“ a jaké to tam bude (spíš tu a tam zdůraznil, co do tohohle Království nepatří). My bychom přitom jistě rádi věděli víc. Na jiném místě Pavel píše: „…a pak už navždy budeme s Pánem.“ Myslím, že tohle pro něho hrálo rozhodující roli – věčné společenství s Pánem v radosti a pokoji. Společenství s Bohem, a také s bratry a sestrami v Kristu. Společenství, do kterého patří také ti, kteří už tady s námi nejsou. S touto nadějí se Pavel spokojil. A měla by stačit také nám.
Sbor v Tesalonice vznikl z Pavlovy misijní činnosti. Apoštol tam nějaký čas pobyl, ale potom se Pavlovým protivníkům podařilo vyvolat ve městě nepokoje. Apoštol musel Tesaloniku a mladý křesťanský sbor narychlo opustit. A co hůř – nemohl se tam jen tak vrátit. Měl vážné obavy o víru tesalonických křesťanů, o to, jak obstojí v nesnázích a zkouškách. Proto jakmile měl příležitost, napsal do Tesaloniky dopis.
Pavel děkuje a chválí, otcovsky napomíná a povzbuzuje, ale také – vzpomíná. A ke vzpomínání vybízí také tesalonické křesťany. Vzpomínání a připomínání je důležitou součástí života víry. V prvé řadě připomínání podivuhodných Božích skutků, všeho, co pro nás Pán Bůh učinil. K tomu patří připomínání bratří a sester, kteří nám o těch Božích činech vyprávěli a povzbuzovali a vedli nás k víře. Smíme s vděčností vzpomínat na ty, kteří nám byli oporou a pomocí při prvních krůčcích v životě víry, a děkovat za dobrodiní, která nám Pán Bůh prokázal prostřednictvím mnoha různých lidí. Smíme děkovat za bratry a sestry, kteří nás již předešli do věčného odpočinutí, i za všechny, kteří tu jsou s námi a pro nás a také my pro ně…
Když Pavel připomínal svou námahu ve prospěch Tesalonických, bezúhonnost a spravedlnost, s níž on i jeho spolupracovníci jednali, nedělal to proto, aby se vychloubal. Šlo mu o potvrzení spolehlivosti a důvěryhodnosti Božího slova, které Tesalonickým předal. Záleželo mu na víře nově obrácených křesťanů. Proto se snažil nikoho nezatěžovat. Důvěryhodnost každé zvěsti nějak souvisí s tím, nakolik je důvěryhodný a spolehlivý ten, kdo ji vyřizuje.
Pokud budeme vědět, že ten, kdo nám něco říká, je notorický lhář, těžko budeme jeho slovům přikládat nějakou váhu, i kdyby zněla dobře a rozumně. Pokud se nás zmocní podezření, že našemu protějšku jde především o prachy, asi také rychle ztratíme zájem. Na tohle je třeba i dnes dávat velký pozor.
Situace, do níž Pavel vstupoval s Kristovým evangeliem, byla v některých ohledech podobná naší dnešní situaci. Velmi pestrá nabídka na náboženském tržišti – nejrůznější víry a učení, spousta bohů a učitelů, kteří nabízejí své služby za mírný či vyšší poplatek. Některá učení a náboženství se dala docela dobře kombinovat, člověk se snažil pojistit na více stranách… A do téhle situace přicházel Pavel se slovem o Božím zjevení v Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném, se zvěstí o ukřižovaném Mesiáši. Mluvil o Bohu, který vznáší nárok na celého člověka a celý lidský život. Dnes v našem prostoru představuje křesťanská církev pro mnohé podezřelou, nedůvěryhodnou veličinu. Ovšem spiritualita, zájem o duchovno, to pořád frčí!
Není tedy divu, že měl Pavel obavy o ještě mladou a neukotvenou víru svých bratří a sester v Tesalonice. Ale zároveň se mohl přesvědčovat, že Boží slovo má moc a působí. Sbor v Tesalonice přestál první těžké chvíle, útoky a protivenství. Víra bratří a sester sílila a nesla ovoce. I náš pardubický sbor má za sebou za ty desítky let své existence nejednu horkou chvilku. Okamžiky rozvoje a velkých nadějí, ale také období krizí a těžkostí. Jsem přesvědčen, že se i zde v časech dobrých i těžkých, i v tom právě uplynulém roce prokazovala moc Kristova evangelia. A věřím, že se bude prokazovat i v roce, který je před námi – i navzdory veškeré lidské slabosti nás kazatelů.
Jak se vlastně moc Božího slova projevuje? Vzájemným přijímáním, odpouštěním, pomocí, nezištnou službou mnohých. I v roce, který se rychle chýlí k závěru, zněla zvěst o Boží milosti při shromážděních zde, a také v domovech pro seniory a nemocnici i při mnoha jiných setkáních. Nemocní a skleslí byli povzbuzování, pořádaly se sbírky, připravovaly se balíčky, vařila se polévka pro lidi bez domova. Přicházejí a zůstávají noví bratři a sestry – a já doufám a prosím za to, aby zde nacházeli, abyste zde vy všichni, starší i mladší, nacházeli přijetí, potěšení a podporu, prostor, ve kterém se budete cítit dobře.
Prosím za to, aby zde znělo slovo, které nebude pouze slovem lidským, pouhým zvukem, rychle míjejícím naše uši. Slovo Boží, které v životech nás věřících ukáže svoji moc, svou energii. Ano, v prvé řadě v životech věřících. Proto Hospodin promlouval a stále mluví – k Izraeli, k církvi. Můžeme do nového roku vstupovat s nadějí, že se v našich životech bude prokazovat moc Božího odpuštění a smíření, moc lásky, která se nebojí rozdávat, a přitom vůbec nic neztrácí.
Bože, náš Otče, děkujeme ti za slovo, kterým mezi námi tvoříš nové věci. Prosíme tě, prokazuj na nás moc své lásky a milosti, ať se v našich životech i kolem nás, v našem městě, naší zemi rozšiřuje prostor, v němž se bude dařit pokoji a spravedlnosti, naději a odpuštění. Amen.
