Text: Iz 51,9-16 Kazatel: František Plecháček
Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka? Což právě ty jsi nevysušila moře, vody obrovské propastné tůně, a nezřídila v mořských hlubinách cestu, aby vykoupení mohli přejít? Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavě. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek. „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? Zapomínáš na Hospodina, který tě učinil, který roztáhl nebesa a položil základy země. Proč máš neustále, po celé dny, strach ze vzteku utiskovatele, který ti chystal zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem?“ Brzy se spoutanému otevře žalář ; nezemře v jámě, ani chléb mu nebude scházet. „Já, Hospodin, tvůj Bůh, vzdouvám moře, až jeho vlny hlučí. – Hospodin zástupů je jeho jméno. – Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky, jako stan jsem roztáhl nebesa a položil základy země, a řekl jsem Sijónu: ‚Ty jsi můj lid.‘“
Milé sestry, milí bratři, když nám někdo v těžké chvíli řekne „Neboj se“!, možná se nám ani moc neuleví, ale spíš se v nás něco vzbouří a zvolá: „Co ty můžeš vědět o mém strachu, o boji, který právě teď svádím s nepříznivými okolnostmi i sám se sebou? Copak můžeš vědět, jak mi teď je?!“ Ale abychom byli přesní, Hospodin se tady ptá svého lidu: „Proč se bojíš smrtelného člověka? Proč máš strach ze synů Adamových, kteří jsou asi tak trvanliví jako pouhá tráva?“
„To zní sice hezky,“ může mi někdo namítnout, „jenže tahle „pouhá tráva“ nám to přece dokáže pěkně zavařit! Může mě pomluvit a očernit, může na mě vyvíjet nátlak a manipulovat se mnou. Když na to přijde, je schopná mě třeba vyhodit z práce!“ Tihle synové starého Adama – a nesmíme zapomenout na Evu a její dcery – prostě lidé dokážou přece mnoha způsoby ublížit, zvlášť pokud za sebou mají peníze a vliv, mocenský aparát.
Takže bychom mohli položit i protiotázku: „Cožpak to vůbec jde, máme nějakou šanci nebát se?“ Staří Izraelci, první posluchači prorokova kázání, by se k té otázce možná přidali. Byli v zajetí a moc, která si je podrobila, vypadala naprosto neporazitelně. Vždyť ti mocní bohové Babylónu, jak se tehdy zdálo, to snad nandali i samotnému Hospodinu! Tak kdo by se nebál!
Naše dnešní perikopa z Izajáše však začíná modlitbou. A to je dobrý začátek. Ať už se děje cokoliv – kolem nás i s námi – ať už nás cokoliv trápí a nahání strach, je třeba to svěřit Hospodinu, němu volat o pomoc. „Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení!“ A co je tam dál? Dál se připomínají veliké Hospodinovy činy; vysvobození z egyptského otroctví a porážka nepřátel, kteří se tenkrát rovněž zdáli neporazitelní – než se nad nimi zavřela voda.
I každé naše bohoslužby by měly být takovou připomínkou Hospodinových podivuhodných vysvobozujících činů. Ale nejenom připomínkou; bohoslužby jen jako vzpomínková slavnost by pořád znamenaly příliš málo. Jsou také zpřítomněním – toho, co je realitou a platí a můžeme se na to spolehnout, i když se třeba momentálně nacházíme v nějaké obtížné situaci, krizi, která jako by protiřečila Božím zaslíbením.
Připomínání Hospodinových mocných činů není pouhým nostalgickým ohlížením zpět na staré dobré časy, kdy bylo tak nějak líp, leccos se podařilo – a člověk byl přece jen mladší… Tohle připomínání Božích skutků míří do budoucnosti, má nás ujišťovat, že dílo vysvobození a obnovy, které Hospodin kdysi započal, nikdy neopustil a také ho dokončí!
Každá bohoslužba, zvěstování slova, vysluhování svátostí nás má ujišťovat, že Boží milost a láska k nám je skutečností, ze které můžeme žít, i když se nám v životě ještě leccos nezdaří, i když na nás ještě nejednou zaútočí obavy a dolehne tíseň. Můžeme a máme prosit za to, aby nám Pán Bůh dopřál zakusit své vysvobození, abychom mohli prožívat radost z Boží blízkosti a uvědomit si, že Hospodin je v Kristu opravdu již teď a tady Bůh s námi.
„Probuď se, probuď,“ naléhavě volá Boží lid. A Hospodin odpovídá: „Ale já přece nespím!“ Zas a znovu se sklání k těm, kterým pořád nedochází, co všechno ve svém Bohu mají. Ano, není snadné spolehnout se na Boha, kterého nevidíme, o jehož existenci nemůžeme své okolí vůbec nijak přesvědčit. Zároveň není jednoduché přestat se bát, zvláště těch, kteří se někdy vědomě snaží znervóznit a nahnat mnoha lidem strach.
Ale oni nakonec opravdu jsou ve svém lidském údělu podobni trávě, jen si to možná neuvědomují. Dalo by se přeložit, že „sdílejí osud trávy“, která vzejde a zazelená se a pak uschne a už tu není. To platí, i kdyby byli zaštítěni ohromnou mocí a nechali nad sebou provolávat: Na věčné časy a nikdy jinak! I kdyby strávili většinu času ve fitcentru a v sauně a utratili všechny peníze za doktory a odborníky na zdravou výživu.
Tušíme, že na tohle sami nestačíme. A tak přijměme povzbuzení slova, jímž nás chce Hospodin osvobozovat i v tom novém roce, který se rychle blíží. Slova, které – a to je na něm fantastické – není jen napomínáním a káráním, ale zaslíbením.
Překlad v. 16 není úplně jednoduchý. „Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky, jako stan jsem roztáhl nebesa a položil základy země a řekl Sijónu: Ty jsi můj lid.“ Mluví tady Hospodin k Izraeli, a nebo se tu objevuje ještě někdo mezi Hospodinem a jeho lidem? Je tím třetím prorok? Někteří vykladači, např. bratři kraličtí, tady vidí odkaz na Krista. Co považuji za nesmírně důležité: je tu vedle sebe postaveno stvoření nebe a země – a vyvolení Sijónu – Božího lidu. A protože se ve víře v Ježíše Krista smíme počítat do rodiny Božích dětí, platí tohle slovo také pro nás. Je tu řeč také o našem vyvolení, milé sestry, milí bratři. Ale co to všechno znamená?
Právě tak jako Hospodin stvořil nebe nad naší hlavou i zem, jejíž prach zdatně víříme, stejně tak jistě se rozhodl pro nás. Jeho vyvolení není pouze chvilkové pominutí smyslů, momentální nápad, který je připraven kdykoli zase odvolat. Bůh se rozhodl pro každého z nás dávno předtím, než jsme se my rozhodli pro něho. Trvá na svém záměru a chce z nás tvořit rodinu svých dětí, společenství osvobozených od strachu, od hříchu. Společenství, které bude vděčně odpovídat na jeho slitování.
Tohle povzbuzení a jistota Boží věrnosti ať nás provází i na cestě novým rokem. Ten, který stvořil nebe i zemi a všechno, co je v nich, nás v Kristu vyvolil k životu a na svém rozhodnutí trvá. Ne proto, že jsme přece jen aspoň o trochu lepší a zasloužilejší než druzí lidé, ale protože náš Bůh je láska a věrnost a slitování. V této naději se můžeme učit odolávat strachu a pochybnostem.
Pane, děkujeme, že nás v Kristu vyvoluješ za svůj lid, za své výhradní vlastnictví. Kéž se nám z té slávy nezamotá hlava, kéž nás vědomí vyvolení nevede k pýše, ale k veliké vděčnosti, která bude žít láskou. Amen.
