Text: Žalm 103,1-5 Kazatel: Daniel Ženatý
Dobrořeč duše má Hospodinu a všecky vnitřnosti mé jménu svatému jeho. Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho, kterýž odpouští tobě všecky nepravosti, kterýž uzdravuje všecky nemoci tvé, kterýž vysvobozuje od zahynutí život tvůj, kterýž tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním, kterýž nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, tak že se obnovuje jako orlice mladost tvá.
Je to píseň. O Bohu, člověku, životě. A je potřebí k ní přistupovat jako k písni. Zlehka, upřímně i s nadhledem.
Když si vezmete nějakou pěknou píseň, zbavíte ji melodie, napíšete si text a začnete zkoumat – je to divné. Kolečko sa mně polámalo. Jaké kolečko? Bratranci Veverkovi žádné nepotřebovali a orali taky. Klasický pluh tažený koňmi ten měl kolečka dvě. Levé? Pravé? Kolečko – tím taky vozíme materiál na stavbu, ale pozor, na Valašsku se tomu říkalo táčky! Kdybychom takhle postupovali, co bychom udělali z krásné písně? Vůbec nic.
Podobně i my přistupujme opatrně, spíše hledejme to, co nám mluví z duše. A to, čemu nerozumíme, neškrtejme, nechme tam, třeba rozumí někdo jiný….
Žalm 103 je píseň především o Bohu a o člověku. Těch pokusů, které chtějí vyjádřit jaký Bůh je, je tam mnoho:
Odpouští tobě všechny nepravosti. Možná se podíváme pod lavici a řekneme si – tak to asi neví všechno. Kdyby věděl… Ale ví. To my lidé máme snahu jako horlivá sekretářka svému šéfovi tam nahoře to trochu filtrovat, ještě by ho z toho ranilo, – tohle by ještě mohl vyřídit a tohle taky, ale tohle ne to je příliš, co by na to řekl… Ale platí vyznání písně – všechny nepravosti! On o tom rozhodl, že všechny. Svého syna vydal za všechna naše svinstva, pýchu, lhostejnost.
Uzdravuje všechny nemoci tvé. Tohle je zrovna něco, s čím možná máme problém. Uzdravuje všechny nemoci… Je to píseň. Ne dogma. Můžeme klidně povědět – s tím mám Bože problém to takhle říct. Tolik lidí znám, co se neuzdravili. Nebo jsou nemocní stále, po celý život mají omezení, berou léky, jejich stav se nelepší…
A zároveň dovolme, aby to takhle někdo vyznal. Kdo byl nemocen a byl uzdraven. Je módní nadávat na nemocnice a zdravotnictví, ale kolik lidí se tam uzdravilo! Nebo nastartovalo směrem k uzdravení. To se přece děje. A my – byli jsme letos nemocní? A jsme zdraví? Ano? Ne? Trochu? Můžeme to zpívat taky?
Bůh vysvobozuje od zahynutí život tvůj. A zase, pro jistotu opakuji – je to píseň, vyjadřuje něco, ale není to nauka, která má jako plastový obal potáhnout beze zbytku celý svět a všechny případy.
Ale. Pokud chceme, a ohlédneme se za tím co je za námi, i rok 2013, tak to najdeme. Bůh zachránil od zahynutí můj život. Někdy to bylo o fous. Někdy jsme si mysleli, že už to je úplně v háji. Už jsme balili kufry. A ono ne. Nějak, často ani nevíme jak, jsme se z toho dostali a je to pryč. A my dýcháme, žijeme, občas se usmějeme. Učedníci pištěli na lodi strachy, a Ježíš, Boží syn přišel, cosi řekl, a bouře i strach byly pryč.
A podobně věříme, že Kristus nás svou obětí provedl či protáhl do otevřeného života, že nás skutečně zachránil, i když umíráme a umřeme.
I v roce 2013 zemřeli ti, po kterých je nám moc smutno. Z našich rukou se vymkli, vyklouzli a jsou pryč, my je nevidíme, nejsme s nimi, stýská se nám. Smíme věřit, že jsou u Boha, doma, cestu zpět domů našli, Kristus ji dobře prošel tu cestu a možná označil, aby to nikdo nespletl, ale spíš pro jistotu šel s ním.
Mám rád nápis na jednom několik set let starém náhrobku v Německu. Už jste jej mnozí ode mne slyšeli nebo četli, ale on je fakt dobrý, tak se to může připomenout vícekrát, ani dobrá píseň se neomrzí…:
Miliony let byly, než jsem byl já.
Miliony let budou, možná, po mně.
Někde uprostřed těchto roků bylo pár let,
v nichž byl na tomto světě čas pro mne!
Za tento čas ti Bože děkuji.
Píseň pokračuje – který tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním… Pro mě je to souhrn toho, že vůbec žiju. Že tady na tom světě co zde byl miliony let přede mnou a co zde možná bude miliony let po mně, že zde vůbec mohu být. Že mně to je, stále ještě, dovoleno. Že mě sem Bůh poslal. A po dobu toho mého učinkování zde na zemi, mě cosi drží. Cosi pozvedá, rovná. Někdy o tom vůbec nevím. Asi často o tom vůbec nevím. To cosi, moc Boží, mně neslibuje, že mě nic nebude bolet, že budu zdráv, že se mně vyhnou hnusné nemoci jako rakovina, že nic a nikoho neztratím, že se mi všechno povede, že mne ostatní budou mít vždycky rádi, že nikomu nepolezu na nervy, že se naučím angličtinu… Nic takového. Neslibuje, že do domácností bude proudit plyn a elektrický proud když jsme si ho tak draze zaplatili. Ani že nebude válka, ani že nebudou arogantní hlupáci, kteří se budou sápat po moci…
A přesto. Přesto cítím, že ten můj život zraje. Že mu někdo něco dodává, aby mohl zrát. Že někdo mimo mé schopnosti, aniž bych tušil, tomu životu dává krásu. A že jsou okamžiky, kdy jsem šťastný. I když mám v šuplíku kopii lékařské zprávy, i když mne čeká nepříjemné setkání s protivnými lidmi, kteří se mnou budou chtít manipulovat.
Přece se děje to, co Žalmista v písni vyjádří slovy – člověče, Bůh tě korunuje milosrdenstvím – korunuje, dává ti ho na hlavu, jako čest, poctu, jsi někdo, nejsi hej počkej, i když se ti kolečko polámalo na pluhu nebo v hlavě. Děje se zde proces, kdo chce, ten ho tu a tam poznává, že k tomu našemu životu je cosi dodáváno. Přidáváno. Jako koruna. A to cosi nazve král David – Boží milosrdenství a mnohé slitování.
Však ono to pokračuje – jakoby Davidovi ještě kus dobrého materiálu zbyl, který je škoda jen tak vyhodit a tak udělá další sloku – Kterýž, totiž Bůh, nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, tak, že se obnovuje jako orlice mladost tvá.
To jsou věci přátelé. Stále smíme být mladí, i když už to trvá třicet, padesát, osmdesát let. Není to nádhera? Smíme k tomu přidávat usilovně to, co je v našich silách k tomu přidat. To zase ano. Cvičme, běhejme, jezme zdravě, pijme jen kvalitní vína a kapku slivovice, kterou ovšem někdo umí vypálit. A když nám bude dobře, vzpomeňme si na píseň 103 Žalmu. K té naší snaze toho někdo fakt dost přidal. A je to paráda.
Na konci roku se ohlížíme a připomínáme si, co bylo. Je to dobrá chvíle se zastavit a to co je za námi v jakési neutříděné hromadě trochu srovnat. A připomenout si – ano, to bolelo. To nebylo dobré. A tohle zase, to bylo skvělé.
Ohlédnout se, připomenout si, a zároveň vědět, že právě teď žijeme čas, na který budeme jednou vzpomínat. Právě teď se rodí a vzniká další, nové bohatství našeho života. I v tento večer.
Dietrich Bonhoeffer, statečný farář, teolog, muž, který se postavil nacistům, byl gestapem zatčen 5. dubna 1943, a popraven 9. dubna 1945. Prožil v koncentračním táboře dva Silvestry a dva Nové roky. Prvý z nich právě před 70 lety. A v některé z těch dvou změn letopočtů napsal píseň. Vlastně, také takový Žalm. Žalmy vznikají pořád. Protože Bůh žije, lidé žijí, a stále vyjadřují svou víru, touhu, bolest a naději…
My nyní tu píseň – Moc předivná – 697 zazpíváme….
Kriste,
na tvou přítomnost spoléháme. Proto si nemusíme na nic hrát. Můžeme být smutní. Můžeme plakat, protože je nám smutno. Můžeme pustit slzy, protože nás tolik věci trápí. Můžeme přiznat, že nás trápí to, koho jme ztratili, co jsme ztratili, rozbili, nebo to kvůli své lenosti nechali plavat. Je toho hodně, viď, vidíš před sebou hromadu ztrát a nedodělků…
K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás.
Kriste,
na tvou přítomnost spoléháme. Proto si nemusíme na nic hrát. Můžeme se radovat. Že jsme sem ještě došli a snad dojdeme i domů. Že jsi nás korunoval milosrdenstvím a mnohým slitováním, a my o tom asi ani nevěděli. Odpusť nám, když jsme tvou přízeň vydávali za svůj šarm a um. A nic nedej na naši natvrdlost a stále nám dávej to co nikde nekoupíme a co tak podstatně tvoří náš život, krásný život.
K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme a přimlouváme se za ty, kdo trpí nedostatkem vody, jídla, soucitu, zdraví, lásky. Za ty kdo mají strach ze dnů, které jsou před nimi. Dej ať k nim pronikne naděje která je v tobě a tvé dobré vůli s tímto světem.
K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za své sousedy. Na chodbě, v domě, ve vedlejším domě, v okolních městech okolních státech. Ať nejsme v tvých očích směšní, že vidíme jen kousek kolem sebe, jakoby to co je trošku dál už nebyl tvůj svět.
K tobě voláme – prosíme tě vyslyš nás.
