Text: L 8,4-15 Kazatel: František Plecháček
Lidé se k němu scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Mluvil k nim v podobenství: „Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s ním a udusilo je. A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek.“ To řekl a zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“ Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství má znamenat. On řekl: „Vám je dáno znáti tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali. Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo. Podél cesty – to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Na skále – to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají. Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu. Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.
Milé sestry, milí bratři, Ježíš zvěstoval tajemství Božího království pomocí podobenství, obrazných příběhů. Jak také jinak mluvit o něčem, co přesahuje naši zkušenost, co se nevejde do našich představ a neobsáhnou to ani nejsmělejší lidské sny? Království Boží, úplně novou skutečnost, která vstoupila do našeho světa v Ježíšovi a jejíž definitivní příchod zároveň vyhlížíme, nemůžeme svými prostředky přesně zanalyzovat, změřit a popsat. Lze o ní mluvit jen v obrazech.
Ježíš tady vypráví podobenství o rozsévači velikému zástupu lidí. Učedníkům to dál vrtá v hlavě, a tak se potom Ježíše ptají, co tím chtěl vlastně povědět. A uslyší něco, co vypadá téměř jako pochvala: „Vám je dáno znáti tajemství Božího království…“ Což je zvláštní, protože přece také nepochopili! Jaký je vlastně rozdíl mezi nimi a zástupem?
Vtip je v tom, že oni se svými otázkami přišli za Ježíšem. Jeho se ptají a od něho čekají odpověď. Dochází jim, že toho o Božím království vlastně moc nevědí a rádi by poznali víc, proto touží po dalším učení. Přistupují k Ježíšovi s důvěrou, že právě on a jen on bude schopen jim to osvětlit. V tom se liší od zástupu lidí, kteří si poslechli zajímavé kázání; snad nad ním popřemýšleli, ale pak si šli zase po svém. Božímu dílu v Ježíši Kristu, tajemství Božích cest a záměrů nemůže porozumět nezaujatý vnější pozorovatel. Tady se člověk nedostane dál bez víry, bez důvěry, že právě v Ježíši Nazaretském nám Bůh dává o sobě a svých záměrech vědět všechno, co potřebujeme znát, bez důvěry, že stojí za to u něho hledat odpovědi, jemu naslouchat.
Nezdá se vám podobenství o rozsévači trochu pesimistické? Vždyť je v něm věnováno tolik místa neúspěchu a jeho různým příčinám! Až nás může napadnout: stojí všechna ta dřina vůbec za to? Má smysl se takhle namáhat, když tolik dobré setby přijde vniveč? Pustili bychom se s chutí do práce, kdybychom věděli, že nedaleko našeho políčka už čeká hejno hladových ptáků? A že pak přijde hrozné sucho? A přece to stojí za to! Protože některá semena se uchytí a přinesou stonásobný užitek.
U evangelistů Matouše a Marka vydají některá zrna třicetinásobný, jiná šedesátinásobný a některá stonásobný užitek. Lukáš má pouze stonásobnou úrodu. Jako by chtěl zdůraznit: Ano, leccos se neuchytí a přijde nazmar. Ale jeden jediný úspěch tohle všechno bohatě vyváží a překoná! Ježíšovo podobenství není pouhým popisem drsné reality, výčtem situací, kdy všechno i při nejlepší snaze nakonec vyjde nazmar. S něčím takovým by Ježíš neztrácel čas. Není však ani pouhým chlácholením: ale ano, snažte se, a ono to nakonec snad nějak dopadne…
Tohle podobenství je zaslíbením, ujištěním o veliké moci Božího slova. O ní něco věděl už prorok, když vyřizoval utrmácenému a pochybujícímu vyvolenému lidu Hospodinův vzkaz: „Mé slovo se ke mně nenavrátí s prázdnou, ale vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal! Na to se spolehni, Izraeli, tím si buďte jisti, milí křesťané!“ Tohle je veliké zaslíbení pro misijní úsilí církve, povzbuzení pro všechny kazatele evangelia, aby se řádně a s plným nasazením věnovali své práci. Ale nejen kazatelé, celá církev potřebuje přijímat takové ujištění zas a znovu.
Teď k důležité maličkosti, kterou ekumenický překlad vypustil (ale například kraličtí zachovali): „Vyšel rozsevač, aby rozsíval símě své.“ To símě – Slovo – je rozsevačovo; a tím je tady Ježíš, a tedy nakonec sám Bůh. Je tu řeč o slovu Božím, o slovu našeho Stvořitele a Spasitele. Jen ono nás může skutečně proměnit, uzdravit, změnit naše směřování tak, aby aspoň přibližně odpovídalo cestě, po níž nás chce vést náš Bůh.
Už prorok věděl, že opravdová změna může přijít jedině shůry, od Hospodina. V jeho Slovu k nám přichází nejenom napomínání a povzbuzování, v něm se k nám blíží život sám. Jen tohle Slovo může dát nový život a energii každému z nás, sboru, církvi. Jen slovo Boží v nás může probudit sílu a chuť do služby, a také pomoci rozpoznat, kterým směrem máme své síly napřít, co je skutečně důležité a měli bychom se na to soustředit. Prvním, ne druhým či vůbec druhořadým, ale prvním úkolem církve je soustředit se na tohle shůry přicházející Slovo, je s touhou čekat, o ně stále znovu prosit. Naléhat na Hospodina, aby mu dával zaznít ve všech našich shromážděních, kde čteme a vykládáme Bibli.
Riskantní setba, spousta práce s nejistým výsledkem. O to víc nás může zarazit až hýřivá marnotratnost rozsévače. Jako by ho příliš netrápilo, že něco skončí podél cesty, něco v trní… Ale není to nezodpovědnost, ale veliká štědrost Boha, který chce, aby se při setbě dostalo na všechny, aby se jeho slovo dostalo ke všem lidem.
Snad není nutné podrobně vykládal ty případy, kdy se setba nakonec neuchytí a nepřinese užitek. Když Ježíš mluví o ďáblu, máme tomu rozumět: ano, i v dnešním světě je přítomna a působí zlá moc, která škodolibě dupe Pánu Bohu po záhoncích, aby se nedočkal úrody. Ale nemůže to dobré Boží dílo zmařit, protože Rozsévač si nedopřává odpočinku. A nad svou setbou věrně bdí.
Semeno, které nestihne zakořenit. Byl by zásadní omyl, domnívat se, že se tahle pasáž nemůže týkat těch z nás, kteří, jak se někdy říká, mají evangelické kořeny – pocházejí z evangelických rodin a odmalička vyrůstali v církvi. Pokud bychom se na to spolehli a přestali Pánu Bohu naslouchat, nebude nám náš původ vůbec nic platný. A pak je tam trní – starosti, majetek, rozkoše života, touha po co nejvyšší životní úrovni, snaha zajistit se vlastními prostředky… Na Ježíše je možné zapomenout z mnoha různých důvodů.
Vidíte, ale Rozsévače Ježíše přesto ani nenapadne, aby to vzdal. On ví, že někde se jeho setba přece uchytí a vzejde a přinese veliký užitek, spoustu dobrého. Seje s jistotou, že v některých se jeho Slovo nejenom uchytí, ale také v nich zůstane a vydrží. Právě na tuhle vytrvalost je u Lukáš položen velký důraz. Všechno úsilí se nakonec bohatě vyplatí. Vždyť každý, v kom Boží slovo zakoření, začíná žít nový život. Přestává existovat pouze pro sebe, už je tu také pro svého Boha a pro lidi kolem se stává bližním, někým, kdo je ochoten vyslechnout, potěšit, pomoci. A prostřednictvím každého, kdo Slovo přijal a zachovává, se pak další lidé mohou něco dozvědět o tom zcela zvláštním a jedinečném Bohu a jeho Království.
Dobrý Bože, děkujeme, že se nedáváš odradit neúspěchy, ale dál trpělivě rozséváš slovo života. Kéž v nás tvé slovo zůstává a přináší hojný užitek podle tvé svaté vůle. Amen.
