Text: Jan 20,11-18 Kazatel: Daniel Ženatý
Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘.
Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“
Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
Jan 20,11-18
Zázrak nového života přichází od Boha. Stejná moc, která tvořila tento svět, stejná moc do něj investuje nový život. Bůh neprodloužil život, který Ježíš žil před svým ukřižováním. Dal mu úplně jiný život. Jiné kvality, jiných rozměrů. A od té chvíle zní – přistupte všichni, mladí, staří, všelijak životem pomuchlaní, nejistí, zranění, chybující a přijímejte. Stalo se něco, co mění život a je toho dost.
Marie šla k hrobu první den po sobotě, ještě byla tma, a spatřila, že kámen je odvalen. Běžela zpět, aby to pověděla učedníkům. A Petr a ještě jeden, zřejmě Jan přišli, vešli do hrobu. Byl prázdný, zůstala tam jen plátna, a šátek, kterým ovázali Ježíšovu hlavu. Ten byl ale na jiném místě. Dva učedníci se vrátili domů.
Marie nešla domů. Zůstala. Stála před hrobem a plakala. Trochu odlehčeně bychom to mohli popsat, muži to prohlédli, ujasnili si fakta a šli domů. Víc se dělat nedalo. Žena tam zůstala. Prožila děsný čas, a ještě není klid, chybí mrtvé tělo. Asi neví, co má dělat, možná jen cítí, že tam u hrobu je to v danou chvíli pořád lepší, než doma.
Stála venku před hrobem a plakala. Jednala tak, jak jednalo mnoho lidí před ní a jedná mnoho lidí i dnes. Co zbývá v prázdnotě života, která nastane po smrti blízkého člověka? Aspoň být ještě chvíli blízko milované osoby. Tam je možné se uklidnit, připomenout co bylo, plakat, nadechnout se a zase jít pomalu dál.
Dnes už se naštěstí, nejen v církvi, připomíná, že pláč je dobrý. Že nemá smysl jej za každou cenu brzdit. Pláč vyplavuje smutek. A tak se v nás uvolňuje prostor. Může vzniknout něco nové. Třeba zázrak. Proč ne? Plačící žena stojí brzy ráno u hrobu a pláče. A je, aniž to tuší, připravená přijmout zázrak.
Naklonila do hrobu, do jeskyně, třeba ti zbrklí učedníci něco přehlédli – a uviděla dva anděly v bílém rouchu. Ptají se jí – proč pláčeš? Marie odpoví – odnesli tělo mého Pána a nevím, kam ho položili. To je důvod aktuálního smutku. Nevím kde je mrtvé tělo! Uklidněná mysl by pověděla celý příběh. Ano, vlastně pláču proto, že něco skončilo, dali jsme se s ním na cestu, věřili jsme mu – a oni ho popravili. Ale rozjitřená mysl je schopná vidět jen závěr celého příběhu, na víc není sil. Aktuální bolest je – nevím, kde je jeho mrtvé tělo, chápete?
Andělé ani nestačili odpovědět. Marie se obrátila, uviděla Ježíše, ale nepoznala ho. Myslela si, že to je zahradník. A domnělý zahradník se jí také ptá, proč pláčeš? Koho hledáš? Andělé se ptají proč pláče, zahradník se ptá proč pláče. Nevyčítají, neposmívají se, jen mluví jako ti, kdo vědí, že všechno má svůj čas, a Bůh jednal, a už není třeba plakat.
Se zahradníkem, podobně jako třeba s anonymním řidičem trolejbusu, prodavačem, instalatérem, se nám mluví někdy snadněji, než s lidmi příliš známými. Jadrněji, víc k věci, bez okolků. A tak si možná dá plačící Marie ruce v bok a spustí – Jestliže tys jej pane odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil a já pro něj půjdu! Začala pomaličku získávat půdu pod nohama. Možná proto je dobře, že tu zůstala, dá to pořádku. A v zápětí půdu pod nohama rychle ztratila. Ježíš ji řekl, Marie! A Marie se obrátila, obrátila – když mu říkala, ať to tělo rychle vrátí, tak se na něj nedívala? Asi ne. Ježíš ji řekl, Marie! A Marie se obrátila, a zavolá – Mistře. A je to.
Zázrak se stane ve chvíli, kdy Ježíš promluví. Řekne její jméno. Nic víc. Marie! Žádné vysvětlování. Žádný souvislý popis událostí. Víš, protože, musíš, žádné zkoumání duše ani vypočítávání požadavků. Žádné spojování událostí do logických celků. Jedno slovo Mistra. Marie.
Víru nevyvolá ani prázdný hrob, ani plátna rozházená po zemi, ani dva andělé v prázdném hrobě, ani učednická vizitace prázdného prostoru. Víru ve vzkříšeného Krista vzbudí jen on sám a stačí jedno jeho slovo. Které slyšíme, možná od zahradníka, možná od toho na kterého si troufneme a dáme si ruce v bok. Často tehdy, když to nejméně čekáme. Když se nám zdá, že právě získáváme půdu pod nohama, nebo jsme soustředění na něco úplně jiného.
Nedotýkej se mne, řekne jí Ježíš. Proč jí to říká? Asi proto, že od této chvíle až do jeho druhého příchodu se na něj nebude sahat, ale bude se žít těsně v jeho blízkosti. Žít s ním půjde jedině a pouze skrze víru. Místo sáhnutí – aha, tak je to pravda – nastupuje víra. Žádný uklidňující dotyk, ale stále a nekončící – snad, ano, doufám, věřím, prosím tě drž mě, sám jsem moc slabý.
Jdi k mým bratřím a pověz jim – opět příkaz jdi, běž, nestůj. K bratřím – k Petrovi a Janovi, i k těm, kteří se rozutekli. To jsou bratři toho vzkříšeného. To je spojení nebes a země. Pán světa a jeho bratři a sestry, úplně obyčejní lidé. Přijdou, podívají se a jdou, mají jasno. Nebo stojí a pláčou a neví proč. Jsou plni chyb, a přání, a touhy a představ… A pověz jim, právě jim, že vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému a Bohu vašemu.
Jako učedníci někdy utíkáme pryč od věcí, které bolí a jsou nad naše chápání.
Jako Marie hledáme potěšení tam, kde je tušíme. Možná nesmyslně, ale přece. Třeba u hrobu milého člověka.
Ten, kdo dokáže plakat, je připravený přijmout zázrak.
Věříme, že i nás a naše blízké, i ty kdo kterých bychom to nikdy neřekli, dnes Vzkříšený Kristus oslovuje jménem.
Smrti nerozumíme, bojíme se jí, ale jedno smíme pevně věřit. Má svou hranici. Její moc někde končí. Na nás a na naše milé zatím žel stačí. Ale ne nadlouho. Jednou se i nás i našich milých, kteří umřeli, dotkne důsledek Kristova vzkříšení. Docela reálně. Ještě není konec. Už se o tom rozhodlo!
Děkujeme, Bože, za naději, kterou smíme mít v Kristově vzkříšení.
Kriste vzkříšený, ty jsi přítel všelijakých ztracených existencí. Prosíme tě za lidi, nad kterými společnost láme hůl, za všechny ztroskotané vlastní vinou, za všechny těžko napravitelné, problémové…
Ty uzdravuješ nemocné.
Prosíme tě za všechny, které trápí nemoc a bolest, za nevyléčitelně nemocné, za umírající a také za lékaře, sestry, pracovníky sociálních služeb.
Ty se ujímáš těch, kdo ztratili naději. Prosíme za smutné, osamělé, a malomyslné, za ty, kdo se utápějí v depresích a mají pocit, že jejich život ztratil smysl.
Prosíme za ty, kdo se stali obětí násilí, za ty do jejichž života vstoupilo zlo a převrátilo vše naruby.
Amen
