Text: Ga 5,25-6,5 | Kazatel: Daniel Ženatý
Duch svatý. Boží síla. Boží moc. Bůh jej dává. Stále znovu a znovu. Nejčastěji působí skrze člověka. Vede k víře, že v Ježíši Kristu je spasení a nikde jinde.
Vede nás k tomu, že uděláme věci, do kterých se nám nechce. Které ani sami ze sebe nejsme schopni udělat.
Jak poznáme, jestli máme Ducha svatého?
Apoštol radí – nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.
To je projev Ducha, že člověk nepotřebuje sám sebe zveličovat. Nemyslí na to, co dělat, aby ho druzí ocenili. Žije svobodně, protože z Ducha Božího. Ví komu patří, ví kam jde, ví kdo je jeho Spasitel. A tak mu ani na mysl nepřijde kontrolovat, co si o něm myslí druzí a jak na ně působí. A nehledá jak se učinit zajímavý, aby si jej ostatní všimli. Je zajímavý. Každý je zajímavý. Ať to ostatní vidí, nebo ne.
Projevem Ducha je, že nepotřebuje druhé provokovat k hněvu. Nepotřebuje jednat tak, aby byli druzí naštvaní. Nepotřebuje si dokazovat kdo je tím, že druhé uráží. Ví kdo je a komu patří. Netřeba si to ověřovat násilím.
Další projev Ducha – nebude závidět druhému. Duch působí, že poznávám, co vše mně Bůh dává, že mám všeho dostatek, neděje se mně žádná křivda. A pokud mám málo, pokud se mně děje křivda, tak co proti tomu dělám? Prosím Boha aby mi dal sílu s tím něco dělat? Aby nedostatek pominul a křivda ustala?
Apoštol jde dál. Někdo z vás, z křesťanů upadne do nějakého provinění. Selže. Pokazí něco, co dosud dobře fungovalo. Co s tím? Jak s ním dál jednat? Něco se stalo, všichni to vědí. A jak dál?
Je to jemná hranice. Je to jeho věc, toho kdo šlápl vedle? Jeho problém? Je. Ano. On má problém který musí řešit.
A znamená to, že po tom druhým nic není, když je to jeho problém? Že se do toho nemají ostatní míchat?
No tak jasné už to není. Ano, on má problém, ale to neznamená, že má být izolován. On nepřešel na druhý břeh. Nebyl vystrčen do jakési duchovní karantény.
To by totiž mimoděk znamenalo, že církev je z lidské stránky dokonalý organismus a každý kdo šlápne vedle a má problémy, z ní musí pryč. Ale tak to není. My jsme shromáždění hříšníků, my vyznáváme své viny. My jsme těmi kdo šlapeme vedle, kdo selháváme a máme problémy. Netajíme to, vyznáváme a přijímáme Kristovo vzácné a drahé odpuštění.
Proto apoštol napíše – vy kdo jste vedeni Duchem Božím, přivádějte ho – toho kdo selhal – na pravou cestu.
Pavel osloví ty, kdo mohou pomoci! Ne toho kdo selhal. Ty kdo mohou pomoci. Ať vám dá Duch tolik síly, abyste s ním dokázali o problému mluvit. Abyste našli sílu se ptát. Abyste dokázali naslouchat. Aby hřích, který se stal, neměl tak velkou moc, že mezi vás vsune zeď a stanou se z vás cizí lidé.
Duch svatý působí, že se tomu provinění nepodaří mezi nás postavit barieru. Duch svatý způsobí, že najdeme odvahu vzájemně o věci mluvit, mlčet, naslouchat, modlit se, držet se třeba za ruce a společně hledat ztracenou Boží cestu.
A Duch dá také moudrost, aby se to dělo v duchu mírnosti. Ne zveřejněním, ne zostuzením, ne rozšiřováním drbů. Zveřejnit, rozkřikovat, to dokáže každý trouba. K tomu není třeba žádnou pomoc shůry. Avšak řešit maléry mírností, bez senzacechtivosti, pravdivě, namáhavě – k tomu dává sílu Duch svatý.
Pavel dovrší obraz toho, jak působí Duch svatý radou – Berte na sebe břemena druhých, tak naplníte zákon Kristův.
Berte na sebe břemena druhých. Jistě i v tom nejjednodušším provedení. Někdo už nemůže dál a já mu pomohu. Třeba s kufrem na peron pardubického nádraží.
Ale pravděpodobně jde Pavlovi o ještě náročnější úkol. Jde o nesení břemen, která si někdo naložil svým hříchem. Hřích se stal, má své důsledky. Narušené vztahy, rozpad rodiny nebo přátelství, zraněné svědomí. To je břemeno. A toto břemeno mají spolu s hříšníkem nést ti, kdo jsou mu nejblíž.
Tušíme, že se Duch svatý musí moc snažit. Že to bez něj nejde. Je to nad naše síly. Že to je z lidských sil téměř nemožné.
S pomocí Ducha svatého se o to můžeme pokoušet. Nést břemena druhých. Ta břemena, která vznikají proviněním. Selháním. Pádem. Nemůžeme na sebe vzít hřích druhého, to bychom si hráli na Mesiáše a to je cesta do pekla. Ale můžeme mu pomoci nést břemeno, které hřích způsobil.
Možná se lekneme, Možná si řekneme, ale všechno má své meze, já mám své starosti. A když si připustím starosti druhých, tak na něco nebudu mít čas, odnese to rodina, děti. Budu se starat o cizí věci a mé vlastní zarostou plevelem.
To je jistě vážná námitka. Avšak Pavel píše – neste. Nadlehčete. Poponeste. Ne hned- řešte. Nepíše – nechte se jimi přimáčknout k zemi a zadusit. Neste. V tu chvíli, kdy ten kdo je vedle už nemůže dál.
A pak se Duch svatý postará o to, že to nebude na úkor našeho života. Nestane se, že by se náš osobní život ochuzoval. Že by nám kvůli nesení břemena druhých něco mizelo pod rukama. Je to zázrak. Boží. Ale nic nezmeškáme, o nic nepřijdeme. Naopak. Nesením břemen druhých se stáváme bohatšími. A naše vlastní břemena, která taky vlečeme, se stávají lehčími.
S tím také souvisí, kým vlastně jsme? Jsme těmi, kdo vlečou břemeno a toužebně si přejí, aby jim někdo pomohl?
Nebo jsme těmi, kdo žádné břemeno nevlečou a proto pomoc druhých nepotřebují? A jak rychle se to mění! Ani člověk neví jak!
Jak poznáme, jestli máme Ducha svatého? Je s námi tehdy, když nehledáme prázdnou slávu, nemáme touhu druhého ponížit a když někdo selže, nevystrnadíme ho někam ven, jako že mezi nás nepatří. Ale dokážeme s ním mluvit. A břemeno, které si vyrobil a s kterým musí něco dělat, jsme schopni a ochotni mu pomoci nést. Tehdy Duch svatý působí.
Amen
Duchu svatý, přicházej stále. Posiluj nás. Utvrzuj naši víru. Probouzej nás. Rozšiřuj náš život za hranice toho, kam dohlédneme. A dávej okoušet, že s tebou rozhodně nebudeme o nic ochuzeni. Amen
