Text: Fp 4,6 Kazatel: Jiří Doležal
Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte, a předkládejte své žádosti Bohu. Milí bratří a sestry, já jsem vám na tento text kázal před 40 lety. Sám jsem mezitím zestárl, a ti, kteří tehdy mé kázání slyšeli – a jsou tu dnes opět s námi – zestárli též. A mnozí z těch, kteří tu s námi tehdy byli, už dnes mezi námi nejsou. Odešli tam, kde se už za ně nepotřebujeme modlit, jsou tam, kde „běd a hříchů prosti, nové začli chválení …“ My však jsme tady a zestárli jsme, ale co nezestárlo, je apoštolova výzva: „Netrapte se žádnou starostí!“
To se ovšem snadno řekne. Ale jestlipak to dokážeme? Co jsme my za těch 40 let měli starostí! A je zcela nepochybné, že jsou starosti – naše starosti – , které s tímto končícím rokem neskončí, ale budou nás provázet a trápit i v tom dalším roce, staré starosti v novém roce – a nové přibudou.
A přece apoštol trvá na svém: „Netrapte se žádnou starostí!“. Pro apoštola to rozhodně není neplnitelná výzva. Abychom ji za nesplnitelnou ani my nepovažovali, je třeba, abychom ji nechali zaznít v té souvislosti, v níž ji apoštol vyslovil. V předcházejících verších Pavel napsal: „Radujte se v Pánu vždycky, opět řeknu: radujte se. Mírnost vaše známa buď všechněm lidem. PÁN BLÍZKO“ (v.4-5).
„P á n je b l í z k o !“ Tady nám je třemi krátkými slovy pověděno celé evangelium – vánoční i velikonoční. A my smíme 31. prosinec spojit s 24. prosincem, smíme spojit konec roku s vánocemi a dát se i dnes ujistit: Ten, který se pro nás narodil je IMMANUEL – „s námi Bůh“, tj. Pán, který je nám blízko. Jistě, pořád ještě tu jsou a budou starosti – staré i nové – ale už nejsme a nebudeme na ně sami. V dnešních i zítřejších starostech nám bude Pán blízko. – To je konstanta, to byl pevný bod v tomto končícím roce, to bude skála a hrad a útočiště – pevná půda pod nohama v tekutých píscích i v roce, který je před námi a ve všech letech, kolik nám jich Pán Bůh přidá a kolika se jich každý z nás dožije. Pán bude blízko, ať ten příští rok přinese cokoli – pohodu nebo krizi.
Ještě jednou: „Pán blízko!“ To je střed a základ tohoto kázání a každého jiného kázání. To je zdroj a základ naší víry a naděje. Takže teprve teď smíme bez pochybování a bez rozpaků slyšet a přijmout tu apoštolovu výzvu: „Netrapte se žádnou starostí!“.
Co je to starost? Starost je naše obava, že na to nebudeme stačit. Strach, že na to, co nás ohrožuje, jsme a budeme sami. Strach, že si nedokážeme opatřit, čeho se nám nedostává. Starost o to, že sami nebudeme stačit na úkoly a na odpovědnost, která je na nás vložena. Jak to všechno zvládnu? Budou na to stačit mé síly, mé zdraví, mé nervy? Neztratím práci? Nerozmnožím i já řady nezaměstnaných? Budu mít dost peněz, když bude všechno dražší: nájemné, teplo, jízdné, potraviny …
Že to do kázání nepatří? Ale vzpomeňte si, jak Ježíš kázal to své slavné kázání na hoře, že při něm naučil své učedníky modlitbu Otčenáš, a že do ní zařadil prosbu: „ chléb náš vezdejší – každodenní (Ekum.př.) – dej nám dnes“. A hned pár veršů za tím: „Nemějte starost o svůj život … a neříkejte: Co budeme jíst a pít a co si budeme oblékat … Nedělejte si tedy starost o zítřek …“ (Mt 6,26-34). Tak to slyšíte: Ježíš se starostmi svých učedníků – našimi starostmi zabývá, zná je, ví o nich. A když zná tyto naše tzv. materiální starosti, dozajista ví i o těch opravdu vážných: jak to bude s naší vírou, s církví, s našimi sbory, když nám nejen prázdné kostelní lavice, ale i státní statistiky čerstvě dokazují, jak křesťanů ubývá. My se nemůžeme tvářit, jako by vše bylo v pořádku! To je přece veliká starost rodičů a presbyterů a farářů: jak to bude s našimi dětmi a jejich dětmi? Kdo bude tomuto nevěřícímu, pohanskému národu zvěstovat Kristovo evangelium?
A teď si možná někdo z vás řekne: ale to já mám ještě jinou, svou docela osobní starost, o které se v kázání nemluvilo. Co si já počnu s tím svým osobním trápením, o němž se ani se svými nejbližšími neodvažuju mluvit a přece to na mě leží jako břímě, které mě tíží v práci i odpočinku.
Nu, tak si to vyslechněme ještě jednou pozorně. Apoštol říká: „Netrapte se ž á d n o u starostí!“ apoštol se všechny ty starosti nepokouší vyjmenovávat. Jak by mohl! Každý má své starosti, nejen my staří, jistě i mladí mají své starosti … A každá doba má své starosti. Ano, souhlasím: ´dnes je jiná doba´. Dnes – to před těmi 40 lety nebývalo – mají své starosti nezaměstnaní, ale ne pouze nezaměstnaní, nýbrž i podnikatelé. A tak bychom mohli pokračovat … je dobré, že apoštol tomu všemu navzdory trvá na svém:
„Netrapte se ž á d n o u starostí!“
Tak co dělat, abychom se svými starostmi netrápili? Apoštol odpovídá: „V každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu!“ Ano, vskutku je tomu tak: v m o d l i t b ě je naše pomoc a osvobození od každé starosti, která nás trápí. A je to docela prosté: s těmi svými starostmi nezůstávejte sami. Jakmile s nimi zůstanete sami, tak vás začnou a nepřestanou trápit. To trápení, ta potíž se starostmi záleží totiž právě v tom, že si myslíme, že jsme na všechny sami. Starosti se stanou trápením v okamžiku, kdy zapomeneme na IMMANUELE,
na to že PÁN JE BLÍZKO. A hned jsou ty naše obavy větší; úkoly, které nás čekají obtížnější; otázky, a problémy, které nás skličují, se stávají neřešitelnými a bolesti ještě bolestnějšími. Všude je tma a moře bouří a strach se nás zmocňuje a roste, dokud nezačneme jako učedníci volat: „Pane, zachovej nás, hyneme!“ (Mt 8,25).
Tak takhle je to jednoduché a prosté: oznam, sděl všechno, co tě skličuje a děsí, jen to sděl Bohu. Už žalmista k povzbuzení všem ustaraným napsal: „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, on zajisté všechno spraví.“ (Ekum.př. „on sám bude jednat“). A nejen apoštol Pavel, ale i apoštol Petr si to od žalmisty vypůjčí a radí: „všelikou starost uvrhněte na Boha nebo on má o vás starost: jemu na vás záleží!“ (1.Pt 5,7).
Tak to slyšíte: Bohu na vás záleží! Na tobě, na mně, na každém z nás Bohu záleží. A Bůh má na rozdíl od nás – větší moc a více prostředků než my. Tak mu všechny ty své starosti oznamte, uvalte je na něj! On si s nimi poradí. On se na vás proto nebude zlobit, ani se neurazí.
Apoštol přesně říká: „V každé modlitbě překládejte Bohu své p r o s b y“. Luther to svým milým Němcům přeložil takto: „v modlitbě ú p ě n l i v ě proste!“ A vy si asi vzpomenete, že žalmisti ze všech svých hlubokostí sténají a volají a křičí k Hospodinu. Za všechny dejme slovo žalmu 40. : „Hospodin mě vyslyšel, když jsem k němu volal z jámy zmaru a z tůně bahna.“ (v.2n). Tak se ani my neostýchejme z žádného bahna volat a nemějte obavy: u Boha nikdy neuslyšíte: „schránka je plná“, nebo „volaný není k dosažení“. A nebojte se, žádná naše starost nebude Bohu připadat malicherná a nemístná. Dejme si to potvrdit ještě jinou epištolou: „V k a ž d ý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se p ř i m l o u v e j t e za všechny strádající i trpící!“ (Ef. 6,18). I jim a právě jim chce být Pán blízko. Na trpících a strádajících Bohu zvláště záleží. Tak nemyslete, když se modlíte, jenom na sebe.
To je všechno? Ještě ne. Ještě jednou poslechněme, jak to apoštol říká: „V každé modlitbě proste a d ě k u j t e ! „. Ano, jistě jsme plni strarosti o budoucnost. Ale apoštol nás – jak jsme ponořeni do svých starosí a proseb – zastaví a připomene: ohlédněte se také zpět do minulosti! A pamatujte, že máte Bohu také za co děkovat. Protože na to chronicky zapomínáme, vyzývá nás žalmista: „Dobrořeč, duše má Hospodinu a nezapomínej na všechna dobrodiní jeho“ (Ž 103,2nn). A tak se – když končíme tento rok – rozvzpomínejme na všechno dobré, které nám milostivý Bůh letos nezaslouženě prokazoval. „Který odpouštěl všechny nepravosti naše, který uzdravoval všechny nemoci naše, (vždyť jinak bychom tu dnes nebyli), který nasycoval dobrými věcmi ústa naše …“
A v tu chvíli, kdy začneme Bohu děkovat, začíná se dít ten zázrak: starosti nás přestávají trápit. Obavy umlkají a my jsme schopni naslouchat a dát se povzbudit slovem Božím. Třeba slovy, která jsem vám první den tohoto roku kázal: „Neboj se, nebo já předcházeti tě budu, budu s tebou, neopustím tě, aniž tě zanechám“ (Dt 31,6). Tak už se netrapte žádnou starostí! Pán je blízko. Bohu na nás záleží, víc než si nyní dovedeme představit, víc než se mně vám to podařilo v tomto kázání povědět. Amen.
Modleme se:
Bože, Immanueli, děkujeme ti, žes nás ujistil, že jsi nám blízko. Pomoz nám, abychom se na to dokázali spolehnout a pamatovali si to, až nás zase začnou starosti trápit. V tobě, Bože, je veškerá naše naděje. Ty jsi naše útočiště i síla, proto se nemusíme báti. A za to ti děkujeme. Amen.
