Podobenství o dělnících na vinici (Mt 20,1-16) – Hana Ducho
Milí přátelé v Kristu,
Ježíšova podobenství nás vždycky něčím překvapí. Něco v nich je jinak, než bychom očekávali, než odpovídá naší zkušenosti nebo logice. To něco nás dokonce občas vyvede z míry, vyvolá nesouhlas, nebo přímo rozčílí…
Pro četbu podobenství platí jedno takové vodítko: že přesně to, co nás nejvíc překvapí, vyvede z míry nebo rozčílí – to je zároveň to, čím se máme nejvíc zabývat. Bylo totiž odhaleno naše citlivé místo. A právě na ně chce Ježíš svým podobenstvím brnknout, dotknout se ho a otevřít nás tak pro nový pohled.
Podobenství jsou příběhy o Božím království. A Boží království je a bude jedno velké překvapení. Bude jiné, než jak si ho třeba představujeme a než odpovídá naší logice.
Podobenství o dělnících na vinici je přímo ukázkové, co se týče překvapivosti.
Hospodář jde najmout dělníky, aby šli pracovat na jeho vinici. Hned ráno vyrazí na tržnici, kde čekají námezdní dělníci, až je někdo najme na práci na daný den. Byla to běžná praxe. Hospodář s nimi smluví mzdu, jeden denár za den odpracované práce. To je slušná obvyklá cena. Dělníci odchází pracovat na vinici.
Později jde hospodář na tržnici znovu, najme další dělníky a i s nimi smluví cenu: „Jděte a já vám dám, co je spravedlivé.“ Podobně najímá dělníky ještě v poledne a ve tři hodiny, a dokonce i navečer, kolem páté, krátce před koncem pracovní doby. Práce na vinici je zjevně hodně. I na sklonku dne má smysl, aby tam šli pracovat.
Večer jde hospodář všem dělníkům zaplatit. Dá pokyn svému správci, aby vyplatil mzdu nejprve těm, kteří pracovali nejkratší dobu. A pak postupně těm dalším a dalším. Nakonec pak těm, kteří pracovali od rána celý den, nejdéle.
Už to samo pořadí vyplácení je zvláštní.
Ale to hlavní překvapení teprve přijde.
Každý dostane po jednom denáru. Ti, co pracovali celý den, i ti, co pracovali jenom hodinu. Všichni dostanou stejnou finanční odměnu.
Povídali jsme si o tomto podobenství na biblické hodině a jeden z účastníků trefně reagoval: „Kdybych tohle udělal svým zaměstnancům u nás ve firmě, tak se nedožiju rána, jak by se vzbouřili.“
Dělníky v podobenství, kteří pracovali celý den, to taky pobouřilo. Říkali si, že když i ti poslední dostávají denár, tak třeba oni nakonec dostanou víc. Ale to se nestalo. I oni dostali jeden denár. Takže si hospodáři stěžují: „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“
Já bych se taky takhle nějak ozvala, být na jejich místě. Úplně jim rozumím. Je mi jich líto. Přijde mi to vůči nim nespravedlivé.
A jsme u toho!
Právě na tento můj, náš cit pro spravedlnost chce Ježíš podobenstvím brnknout. A připomenout nám, že v Božím království je spravedlnost jiná, než jak ji známe a chápeme my. Bůh odměňuje jinak, než jak bychom druhé odměnili my.
Myslím, že nám to chce připomenout hlavně proto, že za naším citem pro spravedlnost se může skrývat touha po jakémsi zadostiučinění. Takové to: já se tady můžu celý život strhat, tak chci pak ale vidět, že ten, kdo se moc nenadřel, na tom bude aspoň o trochu hůř než já. Já jsem s Pánem Ježíšem už hodně dlouho na rozdíl od támhletoho, který se tu objevil před půlrokem, tak by měl logicky být zahrnut menší milostí, ne tak velkým odpuštěním.
Nepohráváme si někdy s touhle myšlenkou zadostiučinění?
Boží spravedlnost je jiná. Překvapivá.
Jsem proto moc ráda, že ji hospodář v podobenství reptajícím dělníkům vysvětluje: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?“
Domluvili jsme se na denáru a ten dostáváš. Dal jsem ti, co jsem slíbil. O nic nepřicházíš tím, když druhému dám stejně jako Tobě. A protože jde o můj majetek, rozhoduju já o tom, jak s ním naložím. Chci dát jeden denár tobě i těm, kteří pracovali je hodinu. A rozhodl jsem se tak proto, že jsem dobrý. Možná ti moje dobrota vadí. Ale zkus ji přát i ostatním. Moje spravedlnost rovná se dobrota.
Boží spravedlnost rovná se dobrota. Pro Boha je spravedlivé to, že on chce ze svého rozhodnutí dát všem stejnou odměnu. Prvním i posledním. Těm, co jsou s Ježíšem od začátku, jako třeba učedníci, kteří kvůli němu opustili své rodiny, vzdali se majetku. Ale i těm, kteří uvěří později, po Velikonocích, za 10, 100, 2000 let na základě zvěstovaného evangelia.
Stejnou odměnu chce dát těm, co se do církve narodili, žijí věrně s Pánem Bohem. I těm, co uvěří v dospělosti, na sklonku svého života nebo v poslední hodinu svého života.
Odměněni budou ti, kdo pro víru museli snášet „tíhu a vedro dne“, kdo pro víru v životě mnoho vytrpěli, byli pronásledovaní, snášeli posměch od okolí. Stejně tak budou odměněni ti, kteří velkou část svého života nečinně postávali, lelkovali, proflákali.
Bůh se rozhodl být dobrý k prvním i posledním.
Co je tou odměnou? Boží blízkost, láska, odpuštění, milost, vykoupení, Boží království…
Je to překvapivá spravedlnost. Ale i na té odměně je cosi překvapivého.
Vlastně to není odměna v pravém slova smyslu – něco za něco.
Všem nám je jasné, že ti poslední dělníci dostali svou mzdu oproti těm prvním spíš zadarmo – bez velké práce a námahy. Byl to pro ně nezasloužený dar. Jistě z toho měli obrovskou radost. Já bych ji rozhodně měla.
Ale protože patřím spíš do té první skupiny dělníků, která se do církve narodila a někdy si trochu počítám, kolik se toho pro Pána nadřu, tak mám znovu slyšet, že i já jsem svou odměnu (lásku, odpuštění, smilování) dostala, dostávám a věřím, že jednou v plnosti dostanu jako ničím nezasloužený dar.
A tak si před Pánem Bohem nemusím a nemám vést nějaké součty svých zásluh a výkazy své práce a pracovitosti.
Této pracovitosti se zvláštním způsobem dotýká i naše podobenství.
Přijde mi zajímavé, že podobenství se nazývá O dělnících na vinici, ale jeho děj se na vinici vůbec neodehrává. Není zde ani slůvkem zmíněno, jak dělníci pracovali, jakou práci odvedli. Dozvídáme se jen, že na vinici odešli a tím je o jejich aktivitě řečeno vše.
Děj se odehrává na tržnici a pak nejspíš doma u hospodáře.
A také jediný, kdo v podobenství pracuje, je hospodář. On se stará, opakovaně najímá dělníky, je pořád v pohybu. Pak to s některými má dost náročné, protože se jim musí obhajovat ze své dobroty.
Neznamená to, že by dělníci nepracovali nebo že by jejich práce nebyla důležitá. Byla. Práce prvních i posledních měla pro hospodáře a jeho vinici smysl.
Proč se o nich tedy vůbec nemluví?
Možná proto, abychom si uvědomili, že tu hlavní práci na Boží vinici, na Božím království nevykonáváme my, ale sám Pán Bůh. On nás zve, povolává, posílá, abychom zvěstovali Boží království a žili v jeho Duchu. A my se o to snažíme, každý podle svých sil a obdarování. Ale: my taky někdy rádi svou pracovitost hodně přeceňujeme. Jsme přesvědčeni, že všechno závisí jen na našich silách, výkonu, dobré strategii budování sboru a církve, na účinné misii… Záleží na tom, Pán Bůh nás potřebuje. Ale tu hlavní práci vykonává on.
I v této zvláštní době se náš dobrý Hospodář stará, pracuje, povolává… odměňuje první i polední podle své překvapivé spravedlnosti. A tak tu odměnu přijměme jako dar.
Pane, děkujeme za tvou dobrotu, za dar víry, naděje a lásky. Prosíme, ať tvou dobrotu dokážeme přát všem lidem. Amen
