Text: Gn 20,7 | Kazatel: Daniel Ženatý
Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdo by bral jméno jeho nadarmo. Co znamená, brát Boží jméno nadarmo? Jednak, když užíváme Boží jméno zbytečně. Bez úcty. Jako citoslovce údivu, nebo rozhořčení. Ježíšmarija, krucifix a další a další. Je dobře, že k evangelické tradici patří stále živý důraz na to, aby se takhle nemluvilo. Je špatné a zbytečné užívat jméno Boží jako citoslovce. Tušíme, že to musí Pána Boha urážet. Jako kdyby někdo na ulici jen tak volal jméno někoho, koho máme rádi. Vadila by nám neúcta a zbytečnost vyslovování jména někoho, koho máme rádi. A tak podobně, věřím, je to neuctivé a hrubé vůči samému Bohu. Máme ho rádi, tak proč bychom ho uráželi?
Jak jinak bereme Boží jméno nadarmo? Ostatně, co znamená ono – nadarmo? Nejen prázdně a zbytečně, ale také nebudeš užívat ke kouzlům! Jméno Boží nelze užívat k zaříkávání, čarování, k ničemu čím bychom chtěli manipulovat a tak získat moc, kterou jinak, ze svých přirozených sil, nemáme.
Znát jméno nadzemské mocnosti a znalost příkazu, kterým je možné udílet příkazy té bytosti – po tom člověk toužil a touží dodnes.
V moderní době je možné najít obdobu v heslech nebo pinech. Podvodník se raduje, když ukradne platební kartu. Druhý krok, ještě znát pin. A kdo chce vytáhnout na druhého nějakou špínu, půjde do jeho počítače a bude hledat, na jaké stránky se dívá, komu a co píše, komu často volá – a k tomu potřebuje znát heslo, nebo je nějak obejít.
Přikázání zakazuje podobnou touhu a činnost, která by chtěla získat Boží jméno ve svůj prospěch a nějak Pánem Bohem manipulovala.
Jsme my dnes vystaveni nebezpečí, že bereme Boží jméno nadarmo?
První,velmi jemné nebezpečí, představuje modlitba. Snad se to neděje, ale slyšel jsem o tom, že se lidé modlí za to, aby se druhým nevedlo dobře. Nebo se modlí za to, aby získali majetek na úkor druhých, aby měli různé výhody a protekce.
Tudy ne. Modlitba neslouží k tomu abychom uměli zacházet s Boží mocí tak, jak by nám vyhovovalo.
Kladně pověděno – modlitba je Boží milost, je dána každému. Nejlépe se modlíme, když máme dojem, že to vůbec neumíme a prosíme Ducha svatého, aby nám pomohl. A protože tušíme, že na nic nemáme nárok, prosíme pro zásluhy Kristovy, v jeho jménu.
Další nebezpečí je příliš snadno označit něco za Boží jednání a Boží vůli.
Jako dospívající chlapec jsem byl na slavnostním otevření nového kostela. A pan farář při slavnostních bohoslužbách řekl, Pán Bůh jim šel na ruku a proto jsme měli dost peněz na stavbu. Úplně mě to tenkrát vykolejilo. To se může takhle mluvit o Bohu? Myslím, i dnes si to myslím, že ne. Je nebezpečné vysvětlovat Boží vůli.
Podobně nebezpečné jsou zdánlivě nevinná slova, když neuděláš to či ono, Pán Bůh tě nebude mít rád. Zase, domnívám se, je to za hranicí. Nedovolíme si přece rozhodovat o lidech – kdo koho bude či nebude mít rád, natož o Pánu Bohu!
Další nebezpečný příklad je, když tragedii příliš snadno označíme projev Boží vůle. Stalo se to proto, že byli hříšní. Ježíš se ptá – vy si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe byli větší hříšníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Nebyli! Všichni musíte činit pokání!
Existuje několik doporučení, jak si dávat pozor, abychom nebrali Boží jméno nadarmo.
Například, když mluvíme o Boží vůli ve světě, tak velmi opatrně a spíše ji vztahovat k sobě. Když někdo žije špatně, přijde trest a on sám vyzná, to na mě Pán Bůh poslal, aby mě zachránil, abych si natloukl pořádně nos a vzpamatoval se – to ano. Ale říkat druhému – jsi nemocný proto, že tě Bůh nemá rád – to se prostě nesmí. To je braní Božího jména nadarmo. Ale vůči sobě můžeme a musíme Boží vůli poznávat, jak by k nám Bůh mluvil?
Další pomoc – projevy Božího jednání hledat více v dobrých věcech, než v tragediích a mimořádných jevech. Je to Boží milost, a dar, když žijeme ve vzájemné úctě, v prostředí lásky, přijímáme nezasloužené dary, prožijeme krásné chvíle, ti kdo spolu dlouho nemluvili se smíří, dva lidé si odpustí, někdo je statečný a zastane se druhého. V tom hledejme projevy Boží přítomnosti více, než v kruzích v obilném lánu, nebo tragediích na silnicích.
Jedna věc je mluvit, druhá, snad horší, si Boží jméno přivlastnit pro svůj účel.
Zažil jsem v jednom sboru, že chlapec toužil po dívce, která ho nechtěla. Nic k němu necítila. On věděl že je citlivá a zbožná. A tak jí řekl, že si ho musí vzít za muže, že to je Boží vůle. Skončilo to špatně, ona nebyla schopná vyplnit Boží vůli, kterou jí chlapec sdělil, nemohla ho mít ráda, a výčitky z toho že se Pánu Bohu protiví ji dohnaly až k těžkým depresím.
Strašné zneužití byly opasky německý vojáků s nápisem, Gott mit uns. Bůh s námi. Kdepak by byl Bůh s nimi a na jejich straně při všech hrůzách a utrpení.
Přikázání končí hrozbou. Bůh nenechá bez pomsty toho, kdo by bral jeho jméno nadarmo. Tedy, není to jen tak si zahrávat s Boží svatostí. Není to otázka zda se mně chce nebo nechce. Zneužívání Božího jména ve svůj prospěch se obrátí proti tomu, kdo tak dělá. Nebude šťastnější, moc kterou by získal se obrátí proti němu.
Podobně jako u závěru druhého přikázání si můžeme říct – byly doby, a my dříve narození jsme v té době žili, kdy se bralo Boží jméno nadarmo ve velkém. Pán Bůh byl plánovaně urážen. Dokonce se zpěvem na rtech, a mělo se to za projev duchaplnosti a moudrosti. Přišel trest? Vlečeme sebou vinu té doby? Hrabeme se dnes v odpadcích té doby?
Úplně důsledně vzato, každé naše mluvení o Bohu je již rouháním. Co my o Bohu můžeme povědět? Sevřeně stoupá každý kazatel v neděli na kazatelnu, co si to vlastně dovoluji mluvit o Bohu? Jedině víra, že Bůh to sám chce, abychom o něm mluvili, že nám to přikázal. A že s jeho pomocí se z těch lidských slov stane jeho slovo.
Je to podobná naděje jako při druhém přikázání. Bůh sám se nám ukázal. Dal nám o sobě informaci, jak vypadá. Jako Ježíš z Nazareta, ukřižovaný a vzkříšený.
Stejně tak pro zásluhy Kristovy a v jeho jménu je možné k Bohu volat. Pro Kristovy zásluhy smíme k Bohu volat ve svých úzkostech, otevřít mu své touhy a potřeby, v jeho jménu smíme žít a činit své kroky. O něm a jeho činech smíme mluvit, vyprávět, divit se a žasnout.
Pak smíme věřit, že sám Bůh nám odpouští naší neuctivost k jeho jménu, naši neschopnost mluvit o Bohu jinak než ústy, která umí také povědět mnoho zlého a špatného.
Pane Ježíši Kriste, prosíme tě vroucně, abys ty sám své jméno mezi námi posvěcoval.
Uč nás pokoře, v níž bychom k tobě vzhlíželi a tebe čekali.
Uč nás se modlit, v duchu a pravdě, ne v pýše a samolibosti.
Odpusť nám naši hloupost a neuctivost, s níž se o tobě někdy vyjadřujeme. A zbav nás zlé touhy vlastnit heslo tvého království a na chvíli vládnout místo tebe. Amen
