Kázání 30. listopadu 2014, 1. adventní neděle

adventni venecText: Ef 2,1-10  Kazatel: František Plecháček

I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Milé sestry, milí bratři, dovolím si náš dnešní oddíl z listu Efezským nazvat „ódou na Boží lásku a milost.“ Chvalozpěvem na Boha, dárce života, který má stále z čeho rozdávat, protože je „bohatý v lásce a milosrdenství.“ Jak jinak začínat nový církevní rok než se slovy chval a díků!

Autor dopisu se zahrnuje nejenom mezi ty omilostněné, ale zároveň přiznává, že předtím také patřil k „synům neposlušnosti“! (To je tam doslova.) Úplně stejně jako adresáti dopisu žije teď jen z Boží milosti. Pán Bůh si ho nepovolal do služby proto, že by byl od přirozenosti lepší než ostatní. Tohle by měl mít i dnes každý kazatel na paměti, aby se žádným způsobem nestavěl nad ty, jimž má sloužit slovem.

Mohlo by se zdát, že v tom ohlédnutí dozadu vidí apoštol minulost svou i svých bratří a sester snad až příliš černě. Tohle bývá nám evangelíkům někdy vytýkáno – že se na člověka a jeho přirozenost díváme příliš pesimisticky až nerudně. Že v našem pojetí musí být člověk nejdříve sražen zprávou o tom, že je hříšník neodvolatelně propadlý Božímu soudu, a teprve pak se mu zvěstuje milost.

Jenže ono je to trochu jinak: člověk právě až ve světle Božího příchodu, v jasné záři Boží lásky a milosti může rozpoznat, jak na tom vlastně byl předtím, než se ho Pán Bůh ujal. Jen nesmírná Boží láska může otevřít oči pro skutečnosti, které jsme dříve nebyli schopni vidět ani s pověstnou lucernou za bílého dne.

Jakže ta minulost vypadala? Adresáti dopisu byli dříve „mrtví pro své viny a hříchy.“ Byli „poslušni vládce nadzemských mocí.“ Jsou nazváni „syny neposlušnosti!“ Slovem o „vládci nadzemských mocí“ autor listu vyjadřuje přesvědčení, že lidská bytost žijící bez Boha, nebo spíš ve vzdoru vůči Bohu, není ve skutečnosti možná tak svobodná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Takový člověk neposlouchá sice Boha, ale místo toho slouží někomu jinému. Aniž by si to uvědomoval.

Apoštol vidí tuhle „službu někomu jinému“ především jako otročení vlastnímu JÁ, vlastnímu sobectví. Pozor! Netvrdí se tu, že by lidé žijící bez víry v Boha nedovedli udělat nic dobrého. Ale jde tu o celkový směr života, o to, kam takový život vede a co z něho vlastně zůstane tváří v tvář Božímu soudu.

Netýká se to jen života jednotlivců. Neocitá se celá naše civilizace v bludných kruzích, ze kterých nějak nenachází východiska? Stačí namátkou zmínit znečištění životního prostředí. Nedávno mě trochu zaskočil článek v Respektu o tom, jak země Evropy a Ameriky nakládají s tzv. elektronickým odpadem (klávesnice a monitory atd.). Ne že bych si předtím dělal iluze, ale přece jen… Něco málo recyklujeme, ale mnohem víc ho prostě vyvážíme do chudších zemí. Nebo hrozné zadlužení, které se zatím, jak se mi aspoň zdá, řeší dalším zadlužováním. Tady nestačí jen drobné kosmetické úpravy systému. Hříšný, od Boha vzdálený člověk potřebuje základní, gruntovní proměnu.

Možnost zásadní změny tady naštěstí je. Proměny lidského srdce, myšlení i jednání. Tam, kde do lidského žití vstoupí Bůh. Bůh velice nás milující a bohatý v milosrdenství. Změna je to tak veliká, že ji apoštol nazývá „probuzením k životu.“ Probuzení k novému životu v Kristu Ježíši. Ten zázrak se děje prostřednictvím víry v Ježíše Krista, toho ukřižovaného a vzkříšeného. Opravdu nic jiného se od člověka nežádá, než aby s důvěrou přijal milost, která k němu přichází.

Nejvlastnějším důvodem Kristova příchodu je, aby nás probudil k životu, tedy novému, opravdovému životu. A tohle vzkříšení začíná již nyní, v okamžiku, kdy člověk uvěří. Není záležitostí nedohledné budoucnosti. Zázrak milosti proměňující lidskou existenci se děje teď a tady!

Viditelným znamením Boží milosti, která se nás již dnes ujímá a chce mezi námi a v nás působit, je každý křest, každá večeře Páně, každé bohoslužby. A my při nich vyznáváme, že o téhle k nám přicházející milosti nejenom víme, ale také ji přijímáme, vážíme si ji a děkujeme za ni. Vyznáváme před Bohem i před lidmi, že z této milosti chceme žít.

Pán Bůh si je dobře vědom toho, že potřebujeme pravidelně pořádnou infuzi, kapačku jeho milosti. Ne pouze jednorázovou léčbu, ale jeho stálou přítomnost. Pomoc jeho Ducha, který by nás, když se uzavíráme do sebe, zase znovu otvíral a pomáhal nám slyšet Boží promlouvání a vidět a uvědomovat si lidi kolem nás.

To Boží milost nám pomáhá rozpoznávat v lidech bližní. Pod jejím působením nám začíná docházet, do bychom pro ně mohli udělat a čím jim asi škodíme. Začíná být jasnější, co je důležité a má budoucnost, a co lze beze škody opustit.

Nové žití v Kristově jménu je Božím darem. Apoštol jde ovšem ještě dál a ujišťuje nás, že také každý čin, který pramení z víry, je Božím darem, takže se nikdo nemůže chlubit, i kdyby se mu podařilo cokoliv výjimečného. V řeckém textu však není řeč jen o jednotlivých skutcích, ale o celé nové křesťanově existenci. Mluví se tam o „chození ve skutcích, které nám připravil Bůh.“ Obraz zahrnující celý život.

Hospodin nám v Kristu otevřel budoucnost, kterou si nemusíme teprve pracně budovat a zasluhovat, nemusíme ji teprve vytvářet. Nová existence, v níž se Bůh stává pro nás trvalou nadějí, pomocí, zdrojem radosti a pokoje i moudrosti. A my se zároveň stáváme bližními lidem kolem nás. Smíme se ve víře otevírat nové realitě, skutečnosti Božího království. A co víc – můžeme o ní svědčit ostatním lidem. Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 02.12.2014 v rubrice Kázání.