Text: J 6,1-15 Kazatel: František Plecháček
Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo. Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.
Milé sestry, milí bratři, za Ježíšem lze přijít z různých důvodů. V našem příběhu jde za Ježíšem veliký zástup, protože lidé viděli znamení, která činil na nemocných. Nepochybně tedy přicházejí se svými nemocemi a bolestmi. Ale asi nečekají, že by mohli taky dostat najíst. Dokonce kolik kdo chce! Přicházejí – a Ježíš je vidí. A myslí na jejich nouzi, na jejich hlad. Ten zástup dostane nejdříve něco trochu jiného, než pro co si přichází. Ale dostane to, co opravdu potřebuje. Bude nasycen.
Může být docela velký rozdíl mezi tím, co my pociťujeme jako svoji aktuální, nejpalčivější potřebu – a mezi tím, jak vidí náš život Bůh, co On považuje za nejpodstatnější. Pán Bůh ví i to, co si my sami ani neuvědomujeme, co nám dosud zůstává skryto. V našem příběhu je Ježíš tak nějak neustále o krok napřed před svými učedníky. Ví, co je nutné udělat. A to je dobře. Proto k němu smíme přicházet s nadějí, že dostaneme to, co opravdu potřebujeme.
Ježíš vidí zástup potřebných a připravuje jejich nasycení. Zmínka o hoře, na kterou Ježíš vystoupí, spolu s připomínkou židovských velikonoc naznačuje: Pozor! Tady přichází nový Mojžíš a s ním nové vysvobození z egyptského otroctví! Ovšem Ježíš není jen novým vůdcem lidu. V něm se to nové vysvobození stává skutečností. Ježíš může nasytit zástup potřebných jen proto, že je sám chlebem života. Přináší nasycení a pravý život všem, kteří k němu přijdou se svou nouzí.
Ježíšova svrchovanost a suverenita kontrastuje s bezradností učedníků. Ne že by se nesnažili! Ale velikost úkolu jako by je trochu uhranula. Zástup lidí, kteří teď a tady potřebují pomoc. Dokážeme jim dát to, co potřebují? Filip hned začne počítat, kolik by to tak mohlo stát. Jenže dojde k zjištění: „Pane, na to nemáme!“ Ondřej dodá: „Něco bychom měli. Ale je toho strašně málo. To nemůže stačit.“ Jeden mládeneček se svačinkou – kterou si, na rozdíl od ostatních, nezapomněl vzít s sebou!
Nejistá, ustaraná, občas bezradná církev, která vidí především svoji slabost a chudobu. Přitom stojí tváří v tvář velikému zástupu potřebných. A ten zástup potřebných, toužících a hledajících je tady i dnes! Zdá se mi, že po letech, kdy bylo mnohé zakázáno a pak zase najednou zdánlivě všechno dovoleno, začínají být mnozí poněkud unavení a zklamaní. Možná už si začínají uvědomovat, že mají hlad. Že lační a dychtí po něčem lepším, hlubším, trvalejším, po něčem, co by nasytilo a zároveň zbavilo tísně a vysvobodilo.
Malá a ustaraná církev – to vůbec není teprve výsledek moderní sekularizace, tedy zesvětštění. Takovou církev najdeme už v Bibli. Když tedy býváme z některých věcí, které teď v církvi, ve sboru, na staršovstvu řešíme, někdy trochu ustaraní a někdy třeba i maličko bezradní, není to vůbec nic nového pod sluncem!
Církev, která zdánlivě nemá moc co nabídnout. Ale Ježíš si ji dovede použít! Div nasycení není možný bez Ježíše, ale neděje se ani bez církve. Chlapec s pěti ječnými chleby a dvěma rybičkami. Žádný bohatý sponzor, žádný podnikatel nebyl v tu chvíli po ruce! I ten ječný chléb podtrhuje chudobu a tíži situace. Ječný chléb byl prý pokrmem chudých a otroků. Bohatí jím pohrdali a krmili s ním zvířata! Tady nás může napadnout: není přece jen příliš pesimistický pohled na církev? Ale ono jde pořád o jedno: svěřit i to maličko, které máme, Bohu, svěřit to do Ježíšových rukou. Nechat jeho, aby to použil a aby si použil i nás samotné tak, jak uzná za vhodné. Právě k téhle odvaze víry nás chce evangelista povzbudit.
Kontrast mezi předchozí chudobou a následující velikou hostinou je ohromující. Ovšem tam, kde je přítomen a kde se dá do práce Ježíš, smíme očekávat taková překvapení – když nechci použít to u nás evangelíků možná trošku podezřelé slovo zázrak. Ježíš dokáže zúročit naše různá obdarování daleko lépe, než kterákoli z finančních institucí. Ježíšovo slovo odpuštění a smíření, Boží evangelium je právě tou potravou, kterou mnozí naši současníci potřebují. A my se nemusíme ostýchat zvát je k účasti na hostině – s Ježíšem.
Ježíš začíná rozdávat – a pusté místo se mění v zahradu Hospodinovy milosti, v ohromnou hodovní síň! Ježíš vzal, vzdal díky a rozdílel… pokud vám tahle slova připomínají večeří Páně, jste jistě na správné stopě. Kde jsou v tu chvíli učedníci? No přece mezi těmi, kteří přijímají z Ježíšových rukou. Právě evangelista Jan zdůrazňuje, že jsou na tom v tuhle chvíli stejně jako zástup, úplně stejně potřebují nasycení, posilu z Ježíšových rukou. Ve chvíli, kdy sytí Ježíš, nezáleží na tom, jak dlouhý kus cesty už jsme s ním urazili. Stále potřebujeme jeho milost, pomoc a ochranu, nasycení z jeho rukou.
V kruhu večeře Páně mizí všechny rozdíly mezi námi a my si můžeme uvědomovat, že všichni stejně žijeme jen z Kristovy milosti, z jeho zásluh. Právě u stolu Páně můžeme zakoušet a poznávat, že jsme všichni v Kristu jedním tělem, jednou rodinou Božích dětí.
Všichni se najedli dosyta a ještě zbylo; mnohem víc, než kolik toho bylo na začátku. Tak ohromná hojnost se skrývá v Tom, který se z lásky k nám vzdal úplně všeho, i svého vlastního života. Tak nesmírné bohatství se ukrývá v Tom, který se pro nás stal chudým a úplně bezbranným. V Ježíši Kristu je dost pro všechny, protože nerozdává z cizího, ale sám je chlebem života. On nám život nejenom dává, ale také v nás život obnovuje a chrání. Opatřuje vším potřebným nejenom pro tento čas, ale i pro život věčný.
Lidé, kteří se zúčastnili veliké hostiny, rozpoznali, že v Ježíšovi před nimi stojí někdo zvláštní. Jak na to zareagovali? „Vida, s tímhle člověkem nám nebude nic scházet. Toho si necháme a ustanovíme si ho za krále!“ Evangelista píše, že se chtěli Ježíše zmocnit. Chystali se ho „uchvátit, uloupit“. Chtěli ho provolat králem; jenže proto, aby jim zajistil už napořád blahobyt, prosperitu a moc. Rozhodli se Ježíše zmocnit, nadiktovat mu, co by měl dál dělat. Tohle pokušení církev věrně provází nejpozději od čtvrtého století, kdy se církev z pronásledované menšiny změnila na státem podporovanou instituci. Pokušení zmocnit se Krista a s jeho jménem ve štítu vládnout – pokud možno celému světu. Ovšem těm, kteří se pokoušejí takto Ježíše zmocnit a vnutit mu svoji vůli, se Ježíš vzdálí.
On se nedal žádný sváděním ani provoláváním slávy odradit a svést z cesty kříže. A zve na ni i své učedníky a učednice. Není to cesta vlády, ale služby; přesto vůbec ne bez radosti a potěšení. Vždyť na ní stále přijímáme Boží péči, pomoc, ochranu. Cesta, na níž se nevnucuje, ale nabízí, nehrozí, ale odpouští. Cesta, na které se dává, ale také přijímá – mnohem víc, než bychom očekávali, než bychom dokázali doufat.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že na cestě víry jdeš s námi, abys rozmnožil, čeho se nám často nedostává – naději, radost, odvahu k odpuštění. Prosíme, dál přemáhej svým slovem naši únavu a pomáhej nám rozpoznávat okamžiky, kdy už nyní do našich životů tiše a nenápadně vstupuje radost a pokoj tvého Království. Amen.
