Bohoslužby, Pardubice, 30. 4. 2017, Jan 20,19-29
Neděle: Misericordias (3. Velikonoční)
Text: J 20:19-29
19 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ 20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. 21 Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ 22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. 23 Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 24 Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25 Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ 26 Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ 27 Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ 28 Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ 29 Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Milí bratří a milé sestry,
„téhož dne večer – prvního dne po sobotě“ – přišel Ježíš ke svým učedníkům. To je naše neděle. Proto slavíme dodnes „první den po sobotě“. A když mezi učedníky přijde Ježíš, pozdraví: „Pokoj vám“. Pak „dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“ Velikonoce i svatodušní svátky v jeden den. Jiní evangelisté budou vypravovat, že tato setkání s Ježíšem, vznik víry ve Vzkříšeného, seslání Ducha – to trvalo 50 dnů. Proto slavíme velikonoce ne jeden den, ale sedm týdnů. Do svatodušních svátků.
A skoro bychom řekli – kdo ví, zda stačí sedm týdnů. Copak tato doba stačí na to, abychom všechno pochopili a přijali? Nepotřebujeme někdy celé roky? A zvládneme to za celý život? A tak naslouchejme dál: „Když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš…“
Tohle netrvalo ani týdny, ani roky. Ježíš je čekat nenechal. Ještě týž den – v den Vzkříšení – přišel za učedníky. A proč mají strach? Inu proto, aby nedopadli, jako jejich Pán: V poutech, odsouzený, probodený na kříži. Učedníci mají strach před pronásledováním. Hned se nám dostanou na mysl dnešní pronásledovaní křesťané. Jak asi oni prožívají násilí a vraždění. Vzkříšený Kristus si přesto k těm „za zavřenými dveřmi“ cestu najde a vstoupí: „Pokoj vám“.
Není však dobré jednoduše srovnávat dnešní pronásledování s učedníky za zavřenými dveřmi o první velikonoční neděli. Učedníci mají strach před těmi, kteří ukřižovali Ježíše. Mají strach z těch, kteří Ježíšovi neporozuměli, posmívali se mu, odsoudili jej, protože jim vadilo, že je dobrý i k těm, kdo jsou hříšní. Vadilo, že koná skutky milosrdenství i tam, kde by bylo třeba odsoudit. Vadilo, že bere jméno Boží do úst a odpouští hříchy. To je rouhání, to žádný člověk nemůže. A tak se učedníci zavřeli za dveřmi. Spolu je jim dobře – ale tam venku je strach. Sedí s hlavou v dlaních, mudrují nad tím, co všechno je těžké a co nejde, schůzují a radí se – ale nejde to. Nedá se nic dělat. Tam venku nepochodíme. A jak to končí? : „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Dveře zevnitř otevřít nejde. Tak se musí otevřít zvenčí. Ježíš je otevírá. Zavřít dveře, přivalit balvan na hrob, postavit vysoký plot – to umíme. Ale odstranit už ne. Ježíš však otevírá dveře a posílá učedníky právě tam ven, kde panuje zloba, hněv, pronásledování. Právě tam je třeba Kristova pokoje.
„Pokoj vám“. To jsou velikonoce: Odsouzený a ukřižovaný Ježíš byl vzkříšen! Ne pro sebe, ale hned – ještě téhož dne – jde mezi ty, kteří se rozutekli a dostali strach. Mezi ty, kteří jsou skleslí a nevědí, co s tou starou vírou počít. Mezi ty, co už snad ani ničemu a nikomu nevěří a nemají ani naději. A co – on se na ně nehněvá (proč jste utekli?), nevyčítá (když jsem uzdravoval, byl jsem dobrý; když mě soudili, utekli jste), ale přijde a přeje jim: „Pokoj vám“.
Snad mohli mít učedníci dojem i zrady. Ježíš je nalákal – a jako to skončilo? Nepodvedl nás? Neměli si vzpomenout na to, co jsme četli z Izajáše? Vždyť Velký pátek a velikonoce – to není Boží rozmar, zaváhání – ale naopak, Boží zápas za záchranu člověka, vysvobození od jeho vin a hříchu: „v návalu rozlícení jsem skryl před tebou na okamžik svou tvář, na maličký okamžik jsem tě opustil, AVŠAK shromáždím tě v převelikém slitování…přísežně jsem se odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě, i kdyby se hory pohybovaly a pahrbkové ustupovali, moje milosrdenství od tebe neodstoupí“ (Iz 54,4-10). Proto teď přichází, proto se nehněvá, proto „Pokoj vám“. Není to rozmar, ale jen potvrzení, že jeho sliby platí a „smlouva jeho pokoje se nepohne navěky“.
A můžeme si všimnout, jak to Jan popisuje: „Když byli učedníci… shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Takto vypadají velikonoční bohoslužby, a pak všechny nedělní bohoslužby dodnes. Středem bohoslužeb, sboru, církve je ten Vzkříšený a jeho slovo: „Milost vám a pokoj…“ To je středem bohoslužeb a církve. Ne faráři, ne věřící, ne nevěřící, ne domácí, ne cizinci, ne staří, ani ne děti. Ale Vzkříšený. Středem nejsou ani naše témata, jak chtějí být aktuální, ani naše obavy, ani to, co my chceme, aby se dělo a bylo to dost akční – v centru je Vzkříšený, který přichází. V kostele před ním vstaneme. Ano vstáváme, ne však kvůli faráři. Ale kvůli evangeliu, které káže. Proto si také mnozí přejí, aby v kostele byl klid před bohoslužbami a ne hluk a pobíhání. Aby se mohli připravit na tento Kristův příchod. Na to, až do našich všelijak neklidných a roztěkaných a nepokojných myslí a srdcí zazní to jeho: „Pokoj vám“.
„Pokoj vám!“ „Šalom alejchem!“ „Pax vobiscum!“ Někdejší civilní pozdrav se stává pozdravem církve po velikonocích. Pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum, pokoj Božího království, ať je se všemi vámi. Jako na nebi, tak i na zemi. Proto ani naše bohoslužby nezačínají jen tak nějakým pozdravem „dobrý den“ a podobně, ale právě tímto pozdravem vzkříšeného Pána: „Pokoj Boží buď se všemi vámi“. Pokoj vám! (Jen škoda, že na ten pozdrav u nás neumíme odpovědět.) Pán slibuje, že bude uprostřed nás. Církev a bohoslužby jsou tak znamením v tomto světě pokoje Božího království, kam jsou pozváni všichni. Proto si pokoj a smíření učedníci nemají nechat pro sebe: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Dobře si to uvědomujeme před večeří Páně. Kristův pozdrav vyřizujeme i přijímáme mezi sebou, ale symbolicky a zástupně i za svět okolo. „Pokoj tobě“, přejeme napravo i nalevo, dopředu i dozadu.
„Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.“ Tak tedy prozření – ten, který nám přeje pokoj, je ten, který trpěl, byl ukřižován za naše viny a hříchy. Teprve když toto poznají – jim to chvíli trvalo, my to někdy nepochopíme ani za dlouho – teprve pak se radují. Ten, který sloužil, o němž jsme si mysleli, že je snílek a idealista, tento byl vzkříšen. Ten je teď uprostřed nás.
Ale „Tomáš…, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel.“ A pak přijde ona scéna: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ A bude se s ním táhnout nařčení: Nevěřící Tomáš. Není třeba si myslet, že nedůvěra ve vzkříšení je novodobý fenomén. Hned tu první neděli se objeví hluboká nedůvěra. A to ne mezi nějakými cizinci a pohany – ale Tomáš byl „jeden z dvanácti“. A konečně – oč jeho nevěra byla jiná nebo horší než těch, kteří ještě před chvílí byli „ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi“? Než začneme poměřovat něčí víru, raději pomysleme: ale Ježíš mezi ně přece vstoupil. Není živý jen pro toho, kdo pevně věří, ale už ne pro toho, kdo nevěří. To je naděje pro nás i pro všechny ostatní!
Je Tomáš nevěřící? Pochybující? Skeptik? Přílišný materialista? – To vše už zaznělo v dějinách na jeho adresu. A stejně tak vždy zaznělo upozornění – nenatřásejme se nikdo nad ním. Co vlastně Tomáš chce? Jen se přesvědčit, že ten, o kterém mu vyprávějí, že vstal z mrtvých a přišel, je skutečně totožný s tím, kterého znal předtím. Že ten Vzkříšený je ten Ukřižovaný. Tomáš tu za nás řeší nejtěžší problém víry. Nebo jí se zeptat a u ostatních ztrapnit. Není víra ve vzkříšení jen projekce lidské touhy po nesmrtelnosti? Představou, že po smrti „přece něco musí být“? Tomáš nechce věřit slepě, nechce věřit v nějaké duchovno, nechce věřit lehkověrně nějakým náboženským povídačkám, kterých je všude plno – ale v Ježíše Krista, toho za nás ukřižovaného a vzkříšeného. On si chce utvořit vlastní názor na to, v koho věří. Až se možná zeptáme, a co věříme vlastně my o Kristu? Kolik z Tomášova úsilí my věnujeme, abychom Krista poznali a věděli, v koho skutečně věříme? Co děláme my pro tvorbu svého názoru? To, že se povětšinou vyhýbáme biblickým hodinám a teologické otázky přenecháváme odborníkům z nás nečiní lepší učedníky než byl Tomáš. Jak bezpečně rozpoznáme, co je z Ducha svatého a že nejde o břečku z ducha lidského? Jak bude naše víra pevná a dobře zakořeněná, jako dům postavený na skále a nepodlehne každému poryvu větru, jako víra na písku? Není nám Tomáš s tou svojí otázkou vlastně dobrým příkladem?
A ještě v něčem je nám příkladem. Neděle skončila a všichni se rozcházejí domů. Ale za týden jsou opět všichni spolu. A je tam i Tomáš. Ten Tomáš, který si chce utvořit vlastní názor, který nevěří, co mu jiní napovídají – on přijde do shromáždění. Neřekne, že si to teď nějaký čas bude rovnat v hlavě, nebo že názor musí utvořit jen se svou duší, aby byl opravdu jeho vlastní, stranou církve, stranou Bible, stranou civilizace, na opuštěném místě nebo v inspirativním prostředí přírody a horských velikánů. Přišel do shromáždění Kristova lidu, na bohoslužby právě proto, že má pochybnosti. Neboť tam Ježíš slibuje být přítomen – ve Slovu a ve svátostech. Tam se Tomášovi otevřou dveře. Tam se otevírají dveře i všem ostatním. Ne doma, zadumán s pohledem do dáli, zaměstnán sám sebou a svojí skepsí. Ale ve shromáždění. Tam, kde bude znít slovo Vzkříšeného. Ten, který o sobě řekl: Já jsem dveře… (J 10), ten i dveře otevírá. Snad právě těm, kteří jsou ustrašení a nejistí. Ach, kolik máme závor a dveří ve sborech, v církvích, mezi církvemi a ve vztahu ke světu a pokoušíme se je všelijak odemknout i vypáčit, ale nejde to. Kéž bychom si vždy vzpomněli na toho, který nejen dveře otevírá, ale i kámen od hrobu odvalil.
„Pokoj vám“, zazní další neděli znovu. A Tomáš si už ani nepotřebuje sáhnout do Kristových ran. Už vidí, že víra není mámení smyslů, ale ten, který vedl zápas s hříchem a lidskou bídou, s nemocemi a smrtí – on je zde: „Hle, můj Pán a můj Bůh.“ Ty rány na rukou a na boku jsou svědectvím, že on ten zápas podstoupil, ale neutonul v něm. Nevyhnul se mu, ale prošel jím. Ne nezraněn, ale s ranami a jizvami, které má i teď na sobě. Tomášovi je dáno poznat, co je i nám k dobru: Ježíš je ten, který „byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.” (Iz 53) Ale ty rány a jizvy, které vidí Tomáš, nesou teď jiné poselství: Ježíš zvítězil i nad mými vinami, moje hříchy ho nezničily. Přivedly ho do hrobu, ale on vstal, přemohl je. A tak – hle, můj Pán a můj Bůh!
Tomáš už není nevěřící. Ale zazní ještě ta poslední věta: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ano, vskutku: Tomáš dostal jedinečnou šanci: mohl vidět na vlastní oči. To je výsadou apoštolů. Ale není to výčitka, že by bylo lépe nevidět, neptat se, slepě věřit. Ne, nic takového. Ale je to ujištění, že ti, kteří přijdou později, po generaci apoštolů, nebudou na tom hůř než Tomáš. Stejně jako Tomáš, stejně jako ti ostatní učedníci, i my jsme odkázáni na to, že Kristus přijde a my uslyšíme jeho slovo. Jsme na tom stejně dobře, jako Tomáš. Přestože jsme mnohdy plní nepokoje, nebo naopak je nám všechno jedno, nebo plní strachu, nebo jsme naštvaní a mnohému nerozumíme – on přichází ve svém slovu a svém chlebu a kalichu a přeje: „Pokoj vám!“ Moje milosrdenství od tebe neodstoupí, smlouva mého pokoje se nepohne. (Iz 54,10)
Vzkříšený Pane, děkujeme ti, že ses nepohoršil nad svými ustrašenými a bojácnými učedníky. Nedal ses odradit nepřátelstvím. Nepohrdnul jsi Tomášovou nevěrou. Je to pro nás veliká naděje. Prosíme, přicházej stále znovu, nech znít své slovo o pokoji, abychom byli posilněni ke službě smíření mezi námi, v našich rodinách i v tomto světě.
Amen.
