Text: Gn 32,23-33 | Kazatel: František Plecháček
A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu.
Milí bratři, milé sestry, bude dobré nejdříve trochu osvětlit situaci, v níž se Jákob nacházel ve chvíli, kdy došlo k nočnímu zápasu u potoka Jabok. Jákob se vrací z nuceného exilu, do něhož se musel uchýlit před hněvem Ezaua, svého staršího bratra, kterého lstí připravil nejdříve o právo prvorozenství a poté i o otcovské požehnání. Vrací se s velikou rodinou a značným majetkem, ale také s velkou úzkostí. Jeho bratr, s nímž se nerozešel zrovna v dobrém, mu jde vstříc i se svou početnou družinou. To vůbec nevypadá dobře!
Jákob se proto chystá na nejhorší, ovšem ne tak, že by se pokoušel opatřit si lepší výzbroj nebo něco podobného. Rozdělí všechno, co má, do dvou táborů, aby ochránil své blízké. Ezauovi posílá v ústrety dárky na usmířenou. A především se modlí – v úzkosti volá k Bohu, který mu dal své zaslíbení a požehnal ho potomstvem i velikým jměním, k Bohu, který jej na jeho cestě nikdy neopustil. Tak se Jákob pokouší předejít hrozícímu boji. K souboji přesto dochází, ovšem jindy a jinak a s někým jiným, než Jákob očekával. U potoka Jabok, přímo u vstupu do zaslíbené země, je praotec někým napaden. Biblické podání zdůrazňuje, že tento zápas s Neznámým musí Jákob vybojovat zcela sám. Nic z toho, čeho až doposud nabyl a co dokázal, mu teď není nic platné, v jeho nočním zápasu s Neznámým mu to nijak nepomůže.
V životě věřících přicházejí chvíle zápasů, které je třeba vybojovat osobně, v nichž není možný zástup – vážné bolesti, strach, těžká a nevratná rozhodnutí. Modlitební zápas a toužebné čekání na Boží odpověď, která může přijít jinak, jiným způsobem, než bychom očekávali…Tvrdost zápasu dokládá zranění, které Jákob utrží. Důležité je, že se toho, kdo jej v urputném zápolení zranil, za žádnou cenu nechce pustit – dokud mu nepožehná! „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
Neznámý reaguje otázkou po Jákobově jménu. To vůbec nemusí znamenat, že neví, s kým vlastně zápasí. Jde tu o Jákoba, to on si má připomenout své jméno, v němž zaznívá narážka na úskoky a podrazy, jichž se v celoživotním urputném zápasu o požehnání dopustil. Je třeba, aby vyznal svoji vinu. Jako by se tu právě uprostřed boje v noční temnotě ještě na okamžik zašklebily škaredé stíny minulosti, aby vzápětí už navždy zmizely. Protože Jákob, což doslova znamená „Zachycující patu“, „Podrážející“, dostává od Neznámého nové jméno: Izrael – „Bojuje Bůh“.
Jméno svého nočního soupeře se Jákob-Izrael nedoví. Neznámý se Jákobovi tímto způsobem nedává k dispozici, třebaže s ním jinak vstoupil do velmi úzkého kontaktu. Nepojmenovaný však svoji totožnost poodhaluje sám – svým naprosto svrchovaným jednáním. A my se máme ptát: Kdo v Bibli mění jméno a dává požehnání?
Jákobovo pochopení noční události naznačuje jméno, které dal místu zápasu: „Peníel“, tedy „Tvář Boží“. Svoji zkušenost vyjadřuje slovy: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Jákob rozpoznal, že noční zápas u potoka Jabok byl skutečně zcela zvláštním a jedinečným setkáním s Bohem, s jeho mocí, ale také a především s jeho milosrdenstvím. Z nočního zápasu vyšel s novým jménem a požehnáním, ale také se zraněním.
Nové jméno ve zvěsti Písma znamená nové pověření a úkol, novou identitu, nový počátek. Jákob-Izrael bude nadále nést jméno svědčící o Bohu, který bojuje za své vyvolené a pokud někdy na chvíli i s nimi, pak právě proto, aby jim umožnil znovu začít. Bude svědčit o Bohu, slitovávajícím se nad těmi, kteří ve svém životě leccos pokazili a tíží je následky jejich činů. Ano, leckterý zbožný čtenář Písma by se snad mohl cítit i pohoršen. Vždyť tu získává nové jméno a požehnání muž, který neváhal využít chvíle slabosti svého bratra a ve snaze přivlastnit si požehnání dokonce obelstil svého nevidomého otce! Jenže právě jen v takovém Bohu, který má s námi selhávajícími, bloudícími lidmi neselhávající trpělivost, je naděje – pro Jákoba i pro nás. Naše víra se může upínat k Bohu, jehož „hněv je na okamžik, jeho přízeň však na celý život“. Hospodin – a to je podivuhodné tajemství jeho milosti – dokonce i naše selhání dokáže použít k prosazení své dobré, spasitelné vůle.
Pán Bůh ani na tomto místě ani jinde nepřitakává k tomu zlému, co Jákob natropil. Právě tak praotec Izraele nezískává ocenění za to, že se sám dokázal prosadit i proti silným soupeřům. Záleží na cíli jeho snažení, na tom, o co až doposavad tak urputně zápasil. Bojoval přece o požehnání.
Ovšem požehnání, o němž je tu řeč, zdaleka neznamená pouze mít se dobře, jak se dnes říká: „být za vodou“. Šlo o to stát se dědicem zaslíbení daného Abrahamovi, získat místo v linii Hospodinem požehnaných, těch, kteří – tím, že žijí z Hospodinova dobrodiní a ve víře v jeho milosrdenství – o svém Bohu vydávají svědectví a jsou tak požehnáním i pro druhé. Být požehnán Hospodinem znamená být u toho, být tam, kde koná své dobré dílo Bůh, dílo, které započal v jediném člověku, Abrahámovi, ale které se týká celého světa. Této Jákobově touze, jeho vytrvalosti, zarputilosti, s níž bojuje o požehnání i v temné chvíli nočního zápasu a odmítá se pustit toho, jenž ho zranil, Boha, který se mu na okamžik stal protivníkem – této vytrvalosti Hospodin přitakává. On nás k podobné vytrvalosti přímo vyzývá, vzpomeňme jen na slovo evangelia: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno!“
To zranění, které praotec Izraele v zápase utržil, by nebylo správné chápat jako nějaký speciální trest za jeho nepravosti. Jak připomíná starozákoník Martin Prudký, od této chvíle bude každému patrné, že Jákobův zdar je opravdu dar Boží milosti, že je výlučně dílem Božím. Právě to poučení si měl Jákob z nočního zápolení odnést, to, co platilo od začátku – že je tím, za nějž zápasí Bůh. Stejně i všichni ti, kteří Jákoba ve víře následují, i novozákonní vyvolený lid, církev, se už nemusí úzkostlivě spoléhat především na svoje síly a schopnosti. To nejdůležitější si nemůžeme zajistit, vybojovat sami. Jsme těmi, za něž zápasí Bůh. Jsme těmi, za něž Bůh ve svém Synu ten nejtěžší zápas již vybojoval – na golgotském kříži. Touto jistotou se smíme posilovat ve svých denních zápasech, ve svém dobrém boji víry.
Požehnání znamená také účast na Božím díle v tomto světě, na zápasu, který náš Bůh dál vede svým slovem, Kristovým evangeliem, proti všemu, co nás lidi svazuje, zotročuje a ničí, proti mocnostem hříchu a smrti. V tomhle boji může věřící utržit nejeden šrám, nejedno zranění. Život víry, život ve světle Božího požehnání nás může také něco stát. Ale smíme doufat spolu s apoštolem Pavlem, že i v naší slabosti se projeví Boží síla, a spolehnout se na to, že i pro nás platí zaslíbení dané Jákobovi: (Gn 28,15) „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš… Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“ Amen
Hospodine, náš nebeský Otče, děkujeme ti za to, že si i nás povoláváš do dlouhého zástupu svých svědků, k novému životu víry, naděje a lásky. Prosíme tě, stůj při nás svým svatým Duchem, abychom se i ve chvílích temnoty a tísně dovedli spolehnout na to, že ty v každý čas zůstáváš Bohem nám blízkým, věrným a milosrdným, Bohem bojujícím za nás. Amen
