Text: Ex 32,1-14 Kazatel: František Plecháček
Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“ Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her . I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské zeměProč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.
(Bohoslužby pro malé i velké děti Boží)
Farář: Na cestě s Izraelem pouští do zaslíbené země jsme dospěli až k hoře Sinaj. Mojžíš vystoupil na horu, aby přijal Boží zákon – přikázání a řády, podle kterých měl Izrael dál žít. Je důležité vědět, že nás Pán Bůh přijímá, že nám odpouští naše viny a dává nám svobodu. Je ovšem také třeba znát, co od nás očekává, jaká je jeho vůle pro náš život. Takovým důležitým shrnutím toho, co od nás Pán Bůh očekává, je Desatero.
Jenže Mojžíš se z té hory dost dlouho nevracel. A Izraelci začali být netrpěliví. A dostali strach. Co s nimi teď bude dál? Šli se svými obavami za Áronem, který na ně měl v době Mojžíšovy nepřítomnosti dávat pozor.
Lid: Takhle to dál nejde, Árone. Mojžíš se nevrací. Kdo ví, co se s ním vlastně stalo. A my nutně potřebujeme někoho, kdo by nás vedl. Potřebujeme boha. Árone, udělej nám boha!
Áron: No dobře, ale to vás bude něco stát. Musíte mi dát všechny své talismany a amulety, všechno zlato, co máte u sebe, abych měl z čeho toho boha udělat.
Farář: Co myslíte, rozhodli se Izraelci správně? V žádném případě! Copak si člověk může jen tak udělat boha? Boha, který by mu pomáhal? Jenže Áron, místo toho aby je napomenul a varoval, udělal, co po něm chtěli.
Víte, Izraelci vlastně poprvé na cestě zůstali delší chvíli sami, bez Mojžíše. Měli prokázat, že se také chvíli obejdou bez dozoru, že už dovedou Pána Boha poslouchat. Ale selhali. Udělali si obraz boha a tím přestoupili jedno z Božích přikázání (ještě se o něm něco dovíte v nedělní škole).
Ale co je na tom vlastně tak zlého, vytvořit si obraz nebo sochu boha? Proč to měli Izraelci přísně zakázané?
Protože si tím skutečného Boha, Hospodina, přizpůsobili svým představám a přáním. Některé ze sousedních národů – třeba Egypťané – zobrazovali své bohy jako býčka. Když Izrael svému Bohu dal také podobu býčka, tam tím vlastně říkal: No vždyť náš Bůh Hospodin je asi docela stejný jako ti bohové okolních národů. To znamená, že zmůže jen něco a někdy vlastně docela málo. A že jeho moc je omezená jen na určité území.
Protože si Izraelci představovali Hospodina takhle, často od něho nečekali žádnou pomoc. Často se na cestě báli – že je přemůžou nepřátelé, že umřou hlady nebo žízní – právě proto, že si mysleli, že je Hospodin moc slabý na to, aby jim pomohl, že je stejný jako božstva okolních národů. Proto si na cestě pořád stěžovali a nadávali. Ale hlady ani žízní neumřeli. Ze všech nebezpečí vyvázli, protože Hospodin byl s nimi a staral se o ně.
Právě tak se Hospodin stará i o nás vždycky a všude. Věříme, že je svou láskou s námi nejenom tady v kostele nebo když jsme doma, ale i na všech našich cestách. Můžeme doufat v jeho péči a pomoc, ať jsme kdekoliv – v práci nebo ve škole nebo třeba v nemocnici.
Ovšem za touhou udělat si obraz boha bylo ještě něco. Izraelci si mysleli, že takhle budou mít svého Boha vždycky po ruce, že ho budou mít s sebou a kdykoliv si přivolají pomoc. Chtěli si ho tím obrazem tak trochu připoutat k sobě, pojistit si ho. Donutit ho, aby dělal to, co budou oni chtít. Trochu jako když dnes s sebou mnozí lidé všude nosí mobilní telefon, aby se mohli kdykoliv dovolat, kam potřebují, a případně si přivolat pomoc. Jenže s Pánem Bohem to takhle nefunguje. On nás provází a pomáhá nám, protože nás má rád, ne proto, že by musel. Nemůžeme s ním manipulovat, nutit ho, aby plnil naše přání.
Hospodin hned věděl, co to Izraelci v táboře provádějí.
Hospodin: Mojžíši, rychle sestup dolů z hory! Izrael, tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta, porušil mé přikázání. Udělali si býčka ze zlata, klanějí se před ním a říkají: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ No to už přestává všechno! Tolik jsem toho pro ně udělal. Chtěl jsem pro ně jen to nejlepší. Ale oni mě neposlouchají. Víš co, Mojžíši? Já je potrestám a vytvořím si nový lid – z tvých dětí, z tvého potomstva.
Farář: Bylo to velice vážné. Zdálo se, jako by Pánu Bohu opravdu začala docházet trpělivost. Dal Izraelcům svobodu, ochránil je před nepřáteli, dával jim jídlo i pití. Staral se o ně na každém kroku. Uzavřel s nimi smlouvu, že bude jejich Bohem a oni jeho lidem. Ale oni zůstali neposlušní a nevděční. Ale možná Hospodin tou svojí nabídkou i trochu zkoušel Mojžíše. A čekal, jak se zachová.
Co myslíte, co na to Mojžíš odpověděl? Vždyť to byla veliká čest!
„Ano, Hospodine, to je ono! Já jsem určitě ten pravý! A moje děti, to budou určitě ty nejposlušnější děti na celém světě!“
Ne, tohle Mojžíš neřekl. Zachoval se moc hezky. On tu Boží nabídku nepřijal, ale modlil se, přimlouval se za neposlušný Izrael: „Hospodine, proč říkáš, že je to můj lid. Vždyť je to především tvůj lid, který máš rád a moc ti na něm záleží. Vzpomeň si na smlouvu, kterou jsi uzavřel s Abrahamem, Izákem a Jákobem. A i když tě jejich děti právě teď opět moc zarmoutily, i když se proti tobě provinily, pořád jsou to jejich děti – a tedy i děti tvé. Prosím tě, moc tě prosím, odpusť jim!“
Takhle Mojžíš prosil za provinilý Izrael – a Hospodin jim odpustil. Právě tím se náš Bůh liší od všech ostatních bohů a bůžků našeho světa – on se slitovává a odpouští. Má s námi ohromnou trpělivost.
Když se nad sebou poctivě zamyslíme, musíme uznat, že i my býváme často neposlušní. Zdaleka ne vždy se nám daří žít podle Božích přikázání. A tak i my jistě potřebujeme někoho, kdo by se za nás přimlouval. Z Boží milosti taky skutečně máme někoho, kdo za nás prosí.
Víte, jak se jmenuje? Ano, Ježíš Kristus. V Bibli se píše, že On se za nás přimlouvá neustále u nebeského Otce. Přesně tak, jak to potřebujeme. Proto můžeme doufat v Boží odpuštění a v radosti z něho žít každý nový den. Protože se za nás za všechny přimlouvá Ježíš Kristus, můžeme a máme i my prosit Pána Boha – za sebe navzájem i za ty, kteří se dostali do nějakých problémů, za ty, které tíží a trápí jejich viny. Protože máme Boha, který nám odpouští, můžeme i my prosit za ty, kteří nám třeba nějak ublížili. Smíme prosit za ně i za sebe, abychom jim dokázali odpustit a začít s nimi znovu.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že se za nás přimlouváš u nebeského Otce. Děkujeme, že ti můžeme svěřovat všechno, co jsme pokazili, všechno, co nás trápí a bolí. Prosíme tě, dávej nám sílu odpouštět i odvahu udělat první vstřícný krok ke smíření všude, kde je to jen trochu možné. Amen.
