Text: 2Kr 4,8-37 Kazatel: František Plecháček
Jednoho dne procházel Elíša Šúnemem. Tam byla znamenitá žena. Ta ho přiměla, aby u ní pojedl chléb. Kdykoli pak tudy procházel, zašel tam, aby pojedl chléb. Řekla svému muži: „Hle, vím, že muž Boží, který kolem nás často chodívá, je svatý. Udělejme malý zděný pokojík na střeše a dejme mu tam lůžko, stůl, stoličku a svícen. Kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit.“ Jednoho dne tam opět přišel, uchýlil se do pokojíku na střeše a ulehl tam. Pak řekl svému mládenci Géchazímu: „Zavolej tu Šúnemanku!“ Zavolal ji a ona před něj předstoupila. Pravil mu: „Řekni jí: ‚Hle, staráš se o nás se vší péčí. Co bych pro tebe mohl udělat? Mám se za tebe přimluvit u krále nebo u velitele vojska?‘“ Odpověděla: „Bydlím spokojeně uprostřed svého lidu.“ I otázal se Elíša: „Co bych pro ni mohl udělat?“ Géchazí odvětil: „Přece něco . Nemá syna a její muž je starý.“ Tu řekl Elíša : „Zavolej ji.“ Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. Řekl: „V jistém čase, po obvyklé době, budeš chovat syna.“ Ona řekla: „Ne, můj pane, muži Boží, nelži své služebnici!“ Ale žena počala a v jistém čase, po obvyklé době, porodila syna, jak jí Elíša předpověděl. Když dítě vyrostlo, vyšlo jednoho dne k otci za ženci. Řeklo svému otci: „Má hlava, ach , má hlava!“ On přikázal mládenci: „Dones je matce.“ Ten je odnesl a odevzdal matce. Sedělo jí na kolenou až do poledne a zemřelo. Ona vyšla nahoru a uložila je na lůžko muže Božího, zavřela za ním a vyšla. Pak zavolala svého muže a řekla mu: „Pošli mi jednoho z mládenců a jednu oslici. Pospíším k muži Božímu a vrátím se.“ On řekl: „Proč jdeš k němu dnes? Není novoluní ani den odpočinku.“ Řekla: „To je v pořádku.“ Osedlala oslici a řekla svému mládenci: „Poháněj ji a běž, nezdržuj se kvůli mně v jízdě, leč bych ti řekla.“ I jela, až přišla k muži Božímu na horu Karmel. Jak ji muž Boží zdálky spatřil, řekl svému mládenci Géchazímu: „Hle, to je ta Šúnemanka. Běž jí naproti a zeptej se jí: ‚Je vše v pořádku s tebou, s tvým mužem i s tvým dítětem?‘“ Ona řekla: „V pořádku.“ Ale když přišla k muži Božímu na horu, chopila se jeho nohou. Géchazí přistoupil a chtěl ji odstrčit. Muž Boží však řekl: „Nech ji, má hořko v duši. Hospodin mi to zatajil a neoznámil mi to .“ Ona řekla: „Což jsem si syna od svého pána vyžádala? Což jsem neříkala, abys mě nešálil?“ Elíša řekl Géchazímu: „Opásej si bedra, vezmi si do ruky mou hůl a jdi. Potkáš-li někoho, nezdrav ho, a pozdraví-li tě někdo, neodpovídej. Mou hůl polož chlapci na tvář.“ Ale chlapcova matka řekla: „Jakože živ je Hospodin a jakože živa je tvá duše, nepustím se tě!“ I povstal a šel za ní. Géchazí je předešel a položil hůl na chlapcovu tvář, ale ten se neozval a nic nevnímal. Vrátil se tedy vstříc Elíšovi a ohlásil mu: „Chlapec se neprobudil.“ Elíša vešel do domu, a hle, mrtvý chlapec byl uložen na jeho lůžku. Vstoupil, zavřel dveře, aby byli sami, a modlil se k Hospodinu. Pak se zdvihl, položil se na dítě, vložil svá ústa na jeho ústa, své oči na jeho oči a své dlaně na jeho dlaně; byl nad ním skloněn, dokud se tělo dítěte nezahřálo. Potom se obrátil a prošel se domem sem a tam. Vrátil se a sklonil se nad chlapcem; ten sedmkrát kýchl a otevřel oči. Elíša zavolal Géchazího a řekl: „Zavolej tu Šúnemanku!“ Zavolal ji. Když k němu přišla, řekl: „Vezmi si svého syna.“ Vstoupila, padla mu k nohám a poklonila se až k zemi. Pak si vzala svého syna a odešla.
Milé děti, milé setry, milí bratři, na biblických hodinách pro děti si teď vyprávíme příběhy proroka Elíši. Tak jsem se rozhodl, že bychom dnes mohli jeden takový pozoruhodný příběh vyprávět. Kolébka, kterou tu máme, naznačuje, že se v našem dnešním vyprávění objeví nějaké děťátko. A když dítě, tak k němu také určitě patří – kdo? Ano, rodiče. V našem příběhu bude hrát důležitou roli hlavně maminka. Celkem pochopitelně se tam objeví také prorok Elíša a jeho pomocník, mládenec Géchazí. A ještě na někoho nesmíme zapomenout. Co myslíte, kdo bude pro naše vyprávění ještě důležitý? Ano, Pán Bůh. I když Hospodin tu bude jednat právě prostřednictvím svého služebníka, proroka Elíši.
Prorok Elíša procházel izraelskou zemí. Asi hlavně proto, aby mohli slyšet Boží slovo všude, kde to potřebovali. Možná také musel trochu dohlédnout na prorocké žáky; Elíša měl své žáky, učedníky, pomocníky. Jednou procházel místem, které se jmenovalo Šúnem. Tam žila žena, které došlo, že by prorok možná nepohrdnul malým občerstvením. A pozvala ho k jídlu.
Bible o ní doslova říká, že byla „veliká.“ A nemyslí se tím vzrůstem. Rozhodně byla veliká svou pohostinností. Nezůstalo totiž u jedné návštěvy. Elíša totiž tím místem procházel častěji – a kdykoli tam přišel, měl u té ženy (a jejího muže) dveře otevřené. Velikost téhle ženy, v příběhu se jí říká prostě Šúnemanka, spočívala tedy, mimo jiné, v tom, že se dovedla postarat o unaveného a hladového poutníka. Asi měla nějaký majetek a dovedla ho použít pro dobro druhých lidí. To je vždycky veliká věc, když je někdo ochoten něco dát, obětovat pro druhého člověka, a to nezištně, prostě jen proto, že to ten druhý potřebuje.
Šúnemanka po nějakém čase dokonce řekla svému muži: „Podívej se, nebylo by špatné, kdyby tady u nás mohl mít Elíša také svůj pokojík, aby si měl, kde odpočinout a v klidu se pomodlit.“ A ten pokojík pro Elíšu udělali. Mít vlastní pokojík nebo aspoň vlastní postel, stůl a židli, to je výborná věc. Člověk potřebuje mít aspoň občas trochu soukromí.
Elíša tak měl v domě Šúnemanky i vlastní místnost, místo, kde si mohl odpočinout. Řekl si, že by bylo dobré se té ženě nějak odvděčit. Tak jednou, když u nich opět bydlel, poslal svého žáka Géchazího, aby se Šúnemanky zeptal: „Výborně se o nás staráš. Co bychom my mohli udělat pro tebe?“ A milá Šúnemanka se zamyslela a odpověděla: „Děkuji, ale mám se dobře. Žiju spokojeně uprostřed svého lidu.“
Vždycky potěší, když vám na zdvořilou otázku: „Jak se máte?“ někdo známý odpoví: „Děkuji, mám se dobře, nic mi neschází.“ Zvlášť když se můžete domnívat, že to tak opravdu je. Navíc tahle odpověď Šúnemanky jasně dokázala, že se o Elíšu starala opravdu bez postranních úmyslů, že pro sebe nehledala vůbec žádné výhody, žádnou protekci.
Je skvělé, když lidé dovedou něco udělat pro druhé, obětovat síly, čas, peníze čistě z lásky, aniž by za to něco očekávali. A víra v Hospodina je výborným a pevným základem pro takovou lásku. Já jsem vděčný, že dnes můžeme poděkovat milé sestře Jelínkové z našeho sboru za všechno, co během desítek let své služby udělala pro druhé lidi. Vážím si její služby – a vážím si služby každého z vás, kteří tu svěřujete svá obdarování, čas i prostředky do služby Pánu Bohu pro dobro svých bližních.
Elíšu ženina odpověď asi překvapila. Nechtěl se jen tak vzdát. Zeptal se svého pomocníka Géchazího, a ten přece jen na něco přišel: „Něco jí přece jen schází. Nemají děti a její muž je už starý.“ Elíša si dal ženu opět zavolat a slavnostně jí oznámil: „V jistém čase, po uplynutí obvyklé doby, se ti narodí syn.“ Šúnemanka tomu pochopitelně nemohla uvěřit; copak se ženě jen tak z ničeho nic může narodit dítě, když se to dlouhá léta nedařilo? Ale po obvyklé době se jí opravdu narodil chlapec. A Šúnemanka byla šťastná.
Tady by příběh mohl končit. Ale nekončí. Protože v životě nás nepotkávají jen samé krásné a radostné věci. Chlapec trochu odrostl. Jednoho horkého letního dne se vydal na pole za svým tatínkem. Ale tam ho hrozně rozbolela hlava. Donesli dítě mamince domů. Ale chlapec brzy přestal dýchat. Zemřel. Šúnemanka byla v šoku. Nějak tomu nemohla uvěřit. Možná si v duchu řekla: „Tohle dítě mi přece daroval sám Bůh. I když vůbec nerozumím tomu, co se teď stalo, musím se s tím trápením obrátit na Hospodina. A to znamená – jít za mužem Božím, za tím, kdo zvěstuje Boží slovo. Musím okamžitě za Elíšou. Jestli tady ještě někdo může poradit, pomoci, tak jedině on!“
A vypravila se za Elíšou na horu Karmel. Elíša ji viděl už z dálky a poslal jí naproti Géchazího, aby se jí optal, co se děje. Ale Šúnemanka se s Géchazím vůbec nemínila vybavovat; šla rovnou za prorokem. Elíša ji vyslechl a chtěl s ní poslat svého žáka, ale žena trvala na svém: „Ne, to nebude stačit. Vážený a milý Elíšo, musíš se mnou jít ty sám. Já se tě prostě nepustím!“
Tomu se říká neodbytnost! Jenže co jiného dělat, když víte, že tady nikdo jiný nepomůže? Tady nešlo o nějaké speciální zázračné schopnosti proroka Elíši. Šúnemanka věřila, že s Elíšou je jeho Bůh Hospodin. A jedině on sám by tady ještě mohl něco udělat! Podobné neodbytnosti v modlitbách nás učí v evangeliu Ježíš. Když nám na něčem záleží a víme, že je to důležité, pak je třeba volat k Pánu Bohu, vytrvale mu svěřovat své bolesti a trápení i naděje. V důvěře, že slyší a odpovídá. Je důležité držet se svého Boha, tak jako se tenkrát Šúnemanka držela proroka Elíši – a to doslova! – držela a nepustila, dokud se nevydal s ní. Jestliže jsme na začátku o Šúnemance řekli, že byla „veliká“, pak její velikost spočívala právě v lásce a v důvěře. V tom, že důvěřovala Hospodinu. Ani v kritické situaci se nepustila naděje, že Hospodin má moc i nad silami smrti a může pomoci i tam, kde už nikdo z lidí nevidí žádné řešení.
A Hospodin se slitoval. Chlapec opět otevřel oči. Bůh prokázal svoji moc na synu Šúnemanky, podobně jako ji prokázal o mnoho let později na svém vlastním Synu Ježíši Kristu. Udělal to, abychom věděli, že tu nejsme sami se svými potížemi, trápeními a bolestmi, se svým strachem z utrpení a smrti. Je tu také Bůh, náš Bůh, který má moc nade vším, co nám zatím ještě nahání strach. V této důvěře můžeme jít životem. V této naději tu můžeme být spolu s druhými a pro druhé.
Milostivý Bože, děkujeme, že i naše životy prozařuje moc tvé lásky. Prosíme, uč nás důvěře, trpělivosti, vytrvalosti v dobrém. Amen.
