Text: L 24,13-35 Kazatel: František Plecháček
Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi. Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“ Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.
Milé sestry, milí bratři, milé děti, je to jen pár dní, co jsme slavili velikonoční svátky. Víte, co si připomínáme na Velký pátek?
Smrt Ježíše Nazaretského. I když toho Ježíš udělal tolik dobrého a pro tolik lidí, kteří nutně potřebovali pomoc, jiným lidem se nelíbilo, co Ježíš dělal a učil. Připadali si sami dost dobří, mysleli si, že nepotřebují ničí pomoc. Dívali se s pohrdáním na chudáky, kterým se v životě moc nedařilo, i na lidi, kteří se něčím provinili a nevěděli, jak dál. A vůbec se jim nelíbilo, když jim Ježíš připomínal, že také nejsou dokonalí, že i oni potřebují Boží pomoc, Boží odpuštění. Ježíš je ovšem za tuhle jejich povýšenost, pýchu a sobectví nejednou pěkně zkritizoval. Získal si tak vedle dobrých přátel také dost mocných nepřátel, kterým se ho nakonec podařilo falešně obvinit a dostat až na popraviště. Proto jsme si na Velký pátek připomínali Ježíšovu smrt.
Ale tím to – naštěstí pro nás – neskončilo. Po pátku přišla sobota, pro Židy dodnes den svátečního klidu, a pak – neděle. Dva Ježíšovi učedníci byli na cestě z Jeruzaléma do vsi jménem Emaus.
Zavzpomínejte. Už jste někdy prožili opravdu velké zklamání a byli jste hodně smutní? Cítili jste se sami, opuštění a ztracení? Asi právě tak nějak se cítili ti dva učedníci. Jejich milovaný Mistr a Přítel je mrtvý. Ten, který se jich ujal a dal jim naději a tolika lidem pomohl, už tady není. A oni přitom doufali, že právě Ježíš vysvobodí Izrael z nadvlády nepřátel a vůbec za všeho zlého. Věřili, že ho Bůh poslal k vysvobození. A teď je mrtvý. To znamená, že je všemu konec! Už žádná naděje!
S těmihle pocity, v tísni a smutku se vraceli domů do Emaus. Ale najednou se k nim cestou někdo přidal. Jako by jim byl povědomý. Ale nepoznali ho.
Byl to Ježíš. A viděl, že jeho učedníci jsou hodně smutní. Zeptal se jich: „O čem to spolu rozmlouváte? Co vás tak zarmoutilo?“
Jeden z nich, jménem Kleofáš, se na něho udiveně podíval: „Ty jsi asi fakt jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“
Ježíš: „A co se tam přihodilo?“
Kleofáš: „Snad jsi slyšel o Ježíšovi z Nazareta. Byl to prorok, který pro lidi mnoho dobrého udělal, dovedl povzbudit a dát naději slovem i činem. Věřili jsme, že je s ním Bůh. Ale mocní představitelé našeho lidu se rozhodli ho odstranit. A tak byl Ježíš obviněn, odsouzen jako zločinec a ukřižován. My jsme přitom doufali, že právě on je Vysvoboditelem poslaným od Boha.“
2. učedník: „Některé z našich žen nás ovšem velice překvapily. Byly dnes zrána u hrobu, ale Ježíšovo tělo tam nenašly. Dokonce se jim zjevili andělé a řekli jim, že Ježíš je živ. Někteří z nás pak šli k hrobu a viděli, že je všechno opravdu tak, jak ženy vyprávěly. S Ježíšem se však nesetkali.“
Ježíš: Pořád vám to nedochází? Je pro vás tak těžké uvěřit všemu, o čem mluvili proroci? Copak neměl Mesiáš – ten Bohem poslaný Vysvoboditel – tím vším projít a právě tak se ujmout vlády?“
A potom začal Ježíš s něčím, co my ve svých shromážděních také děláme – začal učedníkům vykládat Bibli (tedy náš dnešní SZ). Snad jim připomněl i svědectví o Božím služebníku, které jsme dnes četli z proroka Izajáše. Služebníku, který má pro mnoho lidí mnoho dobrého, a přesto ho spousta lidí nepřijme. Učedníci potřebovali znovu slyšet, že Pán Bůh už dávno plánoval svůj příchod, aby nám lidem pomohl, aby nás svým odpuštěním vysvobodil z moci zla. Snad učedníci opravdu potřebovali jen připomenout to, co jim už Ježíš řekl předtím, když s nimi chodil po Judsku a Galileji. Něco, co ke své škodě už zapomněli, nebo tomu nebyli schopni uvěřit.
Taky my tu čteme a vykládáme Bibli, abychom si připomínali, co dobrého pro nás všechny Bůh již dávno plánoval a co pro nás udělal v Ježíši Kristu. Potřebujeme si ty dobré Boží skutky připomínat, protože zapomínáme, protože potřebujeme povzbuzení, zvlášť když na nás také – podobně jako na Kleofáše a jeho kamaráda – dolehnou různé starosti a smutek a zklamání. Ježíš s učedníky mluvil a jim se už cestou ulevilo a bylo jim lépe.
Zvláštní věc: Ježíš k nim mluvil a oni se už cítili lépe, srdíčka jim zahořela novou nadějí – ale pořád Ježíše nepoznávali. Už se přiblížili k cíli své cesty a vypadalo to, že Ježíš chce jít dál. Učedníci ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Ježíš vešel do domu a zůstal s nimi.
Byli po dlouhé cestě utrmácení a hladoví. Zasedli ke stolu, Ježíš vzal chléb, vzdal díky Pánu Bohu, lámal (on ten jejich chléb byl placatější) a rozdával učedníkům. A právě v tu chvíli se učedníkům otevřely oči a oni poznali Ježíše. A Ježíš v ten okamžik zmizel jejich zrakům. Asi proto, že ho pro tu chvíli už učedníci nepotřebovali vidět; už věděli, že Ježíš je s nimi, že je živ.
Pokud vám tahle scéna večeře připomíná něco, co se děje také v našich bohoslužbách (i když ne v každých), jste na správné stopě. Když se shromažďujeme do kruhu k večeři Páně a rozdělujeme si chléb a víno, věříme, že Ježíš je v těch chvílích s námi – i když ho očima nevidíme. My ho v modlitbách prosíme, aby přišel a byl naším hostem – a zároveň se stal naším hostitelem. Prosíme, aby nás povzbudil a naplnil novou nadějí a radostí, stejně jako tehdy ty učedníky směřující do Emaus.
Evangelijní příběh ukazuje, jakými způsoby Pán Bůh pečuje až dodnes o svou církev, tedy i o nás. Stará se o nás svým slovem. Proto čteme a vyprávíme biblické příběhy a připomínáme si, co už pro nás Bůh Ježíšovým prostřednictvím udělal, a co nám slibuje a má pro nás připraveno. Ve slovech těch příběhů k nám přichází On sám, aby nás ujistil, že nás má rád a chce být naším Bohem. Proto, i když jsou oči velice důležité a potřebné, pro víru jsou ještě potřebnější otevřené uši!
A dalším prostředkem Boží péče jsou svátosti – křest a večeře Páně. Viditelná znamení milosti, dobra, které nám Bůh prokazuje. Zároveň nám svátosti mají vždycky připomenout, že ve víře nejsme sami, ale tvoříme velikou rodinu Božích dětí. Proto, když se tenkrát učedníci zaradovali ze setkání s Ježíšem, nezůstali sedět doma, ale hned se vrátili do Jeruzaléma, aby se o svou radost podělili s ostatními učedníky a učednicemi. A Ježíš tam byl s nimi.
Vzkříšený Pane, prosíme, zůstávej s námi svou láskou a provázej nás na našich cestách. Dopřej nám vždy znovu nabrat novou sílu i naději a radost u tvého prostřeného stolu. Kéž se o tu radost dovedeme podělit s lidmi kolem nás. Amen.
