Kázání 3. dubna 2015, Velký pátek

IMG_0615Text: J 19,28-30  Kazatel: František Plecháček

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.

Milé sestry, milí bratři, Ježíš, tak jak jeho příběh zachytil evangelista Jan, zůstává svrchovaným pánem situace i ve svém utrpení a smrti. Sám donese svůj kříž až na místo popravy. I ti dva odsouzenci, ukřižovaní spolu s ním, jako by mu tady tvořili téměř jakousi zcela zvláštní poslední čestnou stráž. A Pilátův nápis, míněný původně ironicky, naprosto pravdivě hlásá: Zde umírá židovský král. Ano, Ježíš i ve svém umírání zůstává Králem. Což nijak neumenšuje tíži jeho utrpení. Vyčerpání a bolest umírajícího, který již spěje ke svému konci.

„Dokonáno jest.“ Snad bychom taková slavnostní slova očekávali z úst otce rodu, který se na smrtelné posteli ohlíží za plodným životem, naplněným prací, a naposledy promlouvá ke svému hojnému potomstvu. Ovšem když něco takového ze sebe z posledních sil vypraví odsouzenec, zhasínající na kříži? Jen to jen úlevný výdech umírajícího, který cítí, že jeho trápení již brzy skončí? Ne, znamená to mnohem víc. A my se máme ptát: Co že je dokonáno Ježíšovým utrpením a smrtí?

Jakkoli to může znít právě v souvislosti s Ježíšovým umíráním trochu paradoxně, odpovědí je dobrá zpráva, evangelium. V Ježíšově kříže je dokonáno všechno, co bylo třeba pro naši spásu, pro vysvobození z moci hříchu a smrti, pro naše smíření s Bohem. Vše, co bylo nezbytně třeba, abyste vy – a také já – abychom my všichni mohli mít podíl na slavném dědictví Božích synů a dcer. Ježíš svou obětí vykonal vše, co bylo třeba, aby se pro všechny lidi otevřel volný přístup k živému Bohu.

Jedinou smrtí tak ohromná změna? A co ty tisíce a miliony dalších obětí, které byly umučeny a povražděny podobně hrůznými způsoby? Cožpak tu nezhasl pouze další nešťastník, který měl prostě smůlu na dobu a poměry a nespravedlivé soudce? Co je zrovna na Ježíšově smrti tak zvláštní a jedinečné, proč se právě jeho křížem všechno mění?

Odpověď naznačuje Pilátův nápis na Ježíšově kříži. „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Na kříži tu umírá jediný skutečný a pravý Král Židů, Král a Pán Izraele. Evangelista Jan nám hned na začátku svého spisu dává na vědomí, že tenhle zvláštní chlapík Ježíš z Nazareta není pouze dalším v řadě proroků, nepochopených a nepřijatých náboženských reformátorů. Ježíš je Beránkem, který snímá hřích světa. A děje se to právě tady, na golgotském kříži.

Sám Hospodin tu platí účty, které jsme my lidé nasekali a nikdy bychom nebyli schopni je zaplatit. Sám Bůh tu dává do pořádku to, co nebylo a není v našich možnostech, co by nemohl napravit ani ten nejsmělejší z plánů na obnovu světa.

Třikrát se tady ve třech verších objevuje slovo o „dokončení“ nebo „dovedení k cíli“. V řečtině jsou použity tvary, které potvrzují: Ano, je hotovo. Nemůžete k tomu už nic přidat. A buďme rádi, že to tak je! Jak by to asi dopadlo, kdybychom opravdu museli po Pánu Bohu něco dodělávat?! Na nás je, abychom tomu věřili, abychom důvěřovali, že Boží dílo platí i pro každého z nás.

„Dokonáno jest!“ Tady na Golgotě se naplnila Písma svatá a dospěla k svému cíli. Všechno, po čem toužili a co z dálky vyhlíželi proroci, se právě zde stalo skutečností. Ježíšův kříž je definitivním potvrzením Boží lásky a věrnosti, jak o ní zvěstovali starozákonní svědci. Je důkazem, že si opravdu vůbec nic nevymysleli a nepřeháněli, když o Hospodinu mluvili jako o Bohu „milostivém, plném slitování, shovívavém a nesmírně milosrdném.“

A teď se ještě pojďme podívat, kde je v tom našem evangelijním příběhu církev a co dělá. Je tam vůbec? Ale ano. Minimálně něco jako zárodek církve tu stojí přímo u Ježíšova kříže. Toho je dobré si všimnout, protože u ostatních evangelistů Ježíšovi blízcí nanejvýš přihlížejí zpovzdálí. Jsou tu ženy, včetně Ježíšovy matky, a milovaný učedník. Jejich blízkost je nutná, aby jim Ježíš mohl z kříže udělit poslední příkazy. Milovaný učedník zde u kříže přijímá Marii za svoji matku – a ona jeho za syna. V Ježíšově kříži má svůj základ církev, tvořená z Židů i pohanů, jeden Boží lid, v němž je dost místa pro všechny.

Ovšem já bych chtěl ještě jednou zdůraznit, kde se tady církev nachází: u Ježíšova kříže. Tam je její počátek a její trvalé místo. Co tím chci povědět: jestliže vyznáváme Ježíše Krista, pak je třeba, abychom se přiznávali právě k tomu Ukřižovanému a Vzkříšenému. Je možné podávat našim současníkům Ježíše jako zajímavou, inspirativní postavu, která jistě má co říci k duchovním i jiným otázkám naší doby, jako jednoho z náboženských vůdců a učitelů, u nichž je možné se i dnes leccos zajímavého dovědět a naučit.

Ale mluvit o Ukřižovaném, který zemřel za naše hříchy? Mluvit o odpuštění a smíření, které právě ten ukřižovaný Ježíš přináší a bez něhož je těžké pohnout se opravdu vpřed, vymanit se ze sevření minulosti? A což teprve hovořit o vyvýšeném Bohu, který se z lásky k nám ponížil, ale přitom nepřestal být Bohem a činit si na nás nárok… To už je složitější. A tak se, milé sestry, milí bratři, znejme k Ukřižovanému a Vzkříšenému, vzdávejme mu chválu a dík. A buďme vděčni! Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 07.04.2015 v rubrice Kázání.