Text: L 17,11-19 Kazatel: Daniel Ženatý
Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
Bohoslužby byly společné pro dvakačovický a pardubický sbor, hostem byl Posaunechor z německého Genkingen, který doprovázel společný zpěv.
Nejméně čtyři upozornění má pro nás tento příběh.
1. Jde o obnovu života
Deset malomocných, stali se z nich outseideři. Žijí vně společnosti. Těch deset dobře rozpoznalo, že jedinou šanci jim dá ten Ježíš z Nazareta. Že jedině on má moc tvořit novou skutečnost. Uzdravením nevrací malomocným zpět jen zdraví, nýbrž i jejich důstojnost a smysl života.
Smíme hledat pomoc u nazaretského tesaře, on to dokáže obnovovat, navracet zpět do života, dávat ztracenou důstojnost a smysl
Děje se to na cestě do Jeruzaléma. Na cestě – v životě, ve všedních dnech, nejsou třeba zvláštní kulisy ani zvláštní obřady. Není třeba nikdo, kdo by to setkání zprostředkoval nebo k němu dal povolení. Jde o náš život, nás normálních lidí, na našich dlážděných nebo prašných cestách.
2. Jde o napomenutí k vděčnosti
Kde začíná naše vděčnost? A co je vděčnosti prosto? Nač má člověk nárok?
Možná jsme v Evropě trochu rozmazlení. Myslíme si, že máme nárok na blahobyt na dobré počasí, a čistou vodu přece také musíme mít.
Lidé v Africe a Asii očekávají mnohem méně, nač máme nárok?
Moje matka z Valašska, vyprávěla zkušenost svých rodičů. Ve 20 letech minulého století přišla povodeň, Bečva se rozlila a sebrala jim pole, odnesla zeminu. A tak mí předkové a ostatní v nůších nosili půdu z dva kilometry vzdálených polí a luk, a obnovovali svá pole.
Těch devět uzdravených asi přijalo své uzdravení jako satisfakci. Konečně. Je to jak to má být.
Ten jeden je přijal jinak. Jako Boží jako dar a jako zázrak, na které nevzniká žádný nárok. Ve smyslu prosby z Modlitby Páně – chléb náš vezdejší dej nám dnes – dnes, nově čiň ten zázrak. Z této milost žijeme, krok za krokem, váš
3. Kdo vlastně jsem? Kdo vlastně jsem, že žiji, dýchám, že mne Bůh dovolil, abych na určitý čas, který zná jen on, byl na této planetě, která si žije svůj život ve statisících a milionech let? Jak to že zde smím aspoň na chvíli být, a smím se účastnit zázraku života?
Pracuji ve věznici jako kaplan. To jsou ale příběhy, které tam slyším. Co lidé prožili. Za jakých podmínek. Jistě, něco zlého udělali a po zásluze jsou ve vězení. Nejsem naivní. Ale při některých životních příbězích se cítím děsně malý.
A říkám si, kdybych prožil to co oni – ne všichni ale mnozí. Kdybych potkal tolik nenávisti, zla, špíny, možná bych byl tady. Kdo jsem vlastně já že se mn to všechno vyhnulo? Kdo jsem, že mohu vést spokojený, bohatý, pokojný život? Jaký zázrak je mně dán! Mohu v neděli 3. června 2012 kázat v Dvakačovicích, slyšet o Boží milosti, setkávat se dobrými lidmi.
4. jde o protiklad mezi životem toho jednoho a těch devíti.
Tento příběh nechce pravděpodobně jen popsat – devět je špatných a jeden je dobrý. Nesklouzne k jednoduché rovnici, devět je zlých a jeden dobrý a proto buď dobrý.
Vlastně nám říká, těch devět není jednoznačně špatných. Oni, jen, jednali obvykle. Zařadili se, asi příliš rychle, zpět do lidské masy. Jakby si řekli, nyní to konečně je, jak by to mělo být, teď jsem dostal zpět to, co jsem nešťastně ztratil.
Ten jeden však žije nově. Je víc než jen obvyklý. Bůh ho našel, stal se zázrak, do jeho života vstoupila Boží milost na kterou nemá nárok, a on chválil Boha nahlas, padl na kolena k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A Ježíš mu řekl, vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila.
Ten jeden, cizinec, ukazuje dnešním křesťanům úzkou cestu. Stává se světlem světa a solí země. Být i dnes tím jedním, který dary rozpoznává, ví o nesamozřejmosti života, užívá moderní techniku, je otevřený a ví, že také může přijít čas skromnosti nebo dokonce chudoby, ví že žádné – až příště – být nemusí, že už nemusí přijít další šance s druhými mluvit. Proto žije radostně, otevřeně, a právě ted.
Ježíš minulost nepotlačuje ani nepopírá. Minulost je Ježíšem uzdravena a proměněna v nový čas.
To platí osobně. Pro naše osobní dějiny. Někdy těžké chvíle, zrady, tragedie.
To platí i když myslíme na naše obecné dějiny. Před 70 lety, po atentátu na Heydricha, bylo v naší zemi, i zde v těchto místech kolem Pardubic, mnoho utrpení, smutku a smrti.
Ježíšova cesta je dobrá pro jednotlivou duši, i pro duši národa.
Jsme zváni ke stolu, abychom se posílili ve své slabosti. Chléb vezdejší dej nám dnes. A vše co jsi pro nás máš připraveno, náš Pane. Díky tobě není naše minulost zrušena, ale proměňuje se ve zdravou, důstojnou přítomnost.
Modlitba po přijímání a přímluvná modlitba:
Milostivý Bože, děkujeme ti za lásku, která nám přináší, jako potravu z nebe, život Tvého drahého Syna. Tvá láska nás ujišťuje, že náležíme ke společenství jeho věrného lidu na nebi i na zemi.
Všemohoucí Bože, tvůj Syn přišel, aby zachránil svět, aby byl přinesl pokoj a mír.
Dej nám tu milost, abychom jej uměli následovat, abychom uměli naplnit naše povolání být tvůrci pokoje v Jeho jménu.
Nechť Duch svatý pohne srdci lidí v Evropě, ale i všude jinde ve světě, tak aby poslední bariéry strachu, podezřívavosti a nenávisti, které nás rozdělují, byly rozdroleny a padly.
Nechť tvůj Duch námi pohne, abychom byli sjednoceni v pokoji a spravedlnosti.
