Text: L 6,6-11 Kazatel: František Plecháček
V jinou sobotu vešel do synagógy a učil. Byl tam člověk, jehož pravá ruka byla odumřelá. Zákoníci a farizeové si na Ježíše dávali pozor, uzdravuje-li v sobotu, aby měli proč ho obžalovat. On však znal jejich myšlenky. Řekl tomu muži s odumřelou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed.“ On se zvedl a postavil se tam. Ježíš jim řekl: „Ptám se vás: Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?“ Rozhlédl se po všech a řekl tomu člověku: „Zvedni tu ruku!“ On to učinil a jeho ruka byla zase zdravá. Tu se jich zmocnila zlost a radili se spolu, co by měli s Ježíšem udělat.
Milé sestry, milí bratři, příběh, který jsme právě přečetli, je svědectvím o zázračném uzdravení, ale zároveň také o stále se stupňujícím konfliktu mezi Ježíšem a jeho odpůrci z řad zákoníků a farizeů. A hned na úvod je dobré připomenout, že se to všechno odehrává v židovské synagóze, v sobotu, v rámci bohoslužeb! K obojímu dojde tam, kde Ježíš učí!
A skutečně obojí je možné zažít i v našich bohoslužbách. Tam, kde zazní Ježíšovo slovo, smíme zajisté očekávat povzbuzení a potěšení i vysvobození – ze svých různých obav a tísně. Smíme doufat, že Slovo živě, čerstvě, osvobodivě promluví do našich starostí a problémů a pomůže nám najít východisko nebo aspoň spatřit ty naše trampoty z jiné, nadějnější perspektivy. Ve světle Božího odpuštění a přijetí opravdu leccos náhle vypadá jinak. Boží slovo má moc člověka znovu postavit na nohy. Tohle všechno tedy můžeme čekat v bohoslužbách, kde přijde ke slovu Ježíšova dobrá zpráva.
Ovšem zároveň nám Ježíšovo slovo může poodhalit skutečnosti, které jsme neviděli nebo vidět nechtěli, věci, které v našem životě nejsou v pořádku a potřebují nápravu. Dokonce se může ukázat, že jsme se v něčem vydali špatnou cestou, že se v něčem Pánu Bohu spíš vzdalujeme, než abychom mu věrně sloužili. Ježíšovo slovo nám může zaznít také jako kritika, napomenutí nebo varování. A je pak na nás, jestli je pokorně přijmeme a dáme se poučit, a nebo se mu vzepřeme a řekneme: „Ne, kdepak, tohle já neberu!“
Když tady zákoníci a farizeové Ježíše doslova hlídají a čekají na příležitost, aby mohli Ježíše obžalovat, je třeba si uvědomit, že tenhle konflikt probíhá uvnitř Božího lidu. Proti Ježíšovi nestojí nějací pohané, kteří o Hospodinu nic nevědí, ale v jistém smyslu výkvět zbožnosti, znalci Zákona a lidé, kteří se snaží Mojžíšův zákon co nejpečlivěji plnit, kteří se snaží ze všech sil žít podle Božích přikázání, naplnit Boží vůli. A Ježíš se jejich horlivosti neposmíval. Podle Lukášova podání s nimi zas a znovu vstupoval do rozhovoru – a ovšem také do sporu. Jestliže se tihle zbožní lidé nemohli s Ježíšem dohodnout, a nakonec ho ani nemohli vystát, mělo by nás zajímat, proč, kde se stala chyba?
Koncil v Kostnici, který nakonec odsoudil Jana Husa i Jeronýma, se shromáždil proto, aby reformoval církev, odstranil alespoň některé zlořády – především pohoršení trojpapežství. Účastnilo se ho dost vzdělaných a jistě zbožných lidí, kteří se snažili změnit církev k lepšímu. Je hrozivou, stále zneklidňující skutečností, že na tomhle reformním koncilu byli skuteční reformátoři církve odsouzeni a zabiti.
Náš dnešní příběh překladatelé nadepsali „Uzdravení v sobotu.“ A sobota byla a je pro Židy dnem odpočinku, tedy dnem, kdy se nesmí pracovat. V Ježíšově době představovala důležité poznávací znamení, jímž se vyvolený národ odlišoval od svého pohanského okolí. Na dodržování pracovního klidu se kladl velký důraz. Do podrobnosti bylo rozpracováno a stanoveno, co se v sobotu ještě může a co už ne – například jakou vzdálenost může člověk v sobotu ujít, aniž by porušil přikázání. V tento den se nesmělo ani uzdravovat, s výjimkou akutních, život ohrožujících stavů.
A do téhle situace vstupuje Ježíš, jehož vztah k přikázáním se vyznačuje překvapivou, nevídanou mírou svobody – a to platí i vůči přikázání o sobotě. Protože je tím už pověstný, dávají si na něho horliví vyznavači a obhájci Zákona pozor. Ježíš to ví, ale jako by si prostě nemohl pomoci. Ale nemyslím si, že se snažil své odpůrce za každou cenu provokovat. Ježíš tady jde do konfliktu prostě proto, že v synagóze je někdo, kdo potřebuje pomoc. Chudák s odumřelou, doslova „suchou“ rukou. A Ježíš tomuhle invalidovi přikáže, aby se postavil doprostřed.
Snad nás napadne: no ale vždyť mohl toho nešťastníka uzdravit někde venku v ústraní, pěkně potají, a vyhnul by se problémům. Ale Ježíš ho naopak postavil doprostřed, všem pěkně na oči, aby tak dal najevo: právě tenhle postižený se svým trápením stojí ve středu Božího zájmu! Možná tu celá léta postával někde v koutku a doufal, že si ho někdo všimne, čekal na smilování. Ale Pán Bůh ho nemá ve svém notýsku zapsaného až vzadu na poslední stránce. Chce se mu věnovat teď a tady, chce se nad ním smilovat –a se svou pomocí nehodlá čekat!
Hospodin je Bůh, který se „ujímá se sirotka i vdovy“, „sehnuté napřimuje“ „zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán“. Ve středu jeho zájmu stojí člověk ve své nouzi, bezmoci a ztracenosti. Jednou z věcí, kterou právě Jan Hus a další reformátoři bohaté a mocné církvi připomínali, bylo, že příliš málo pamatuje na chudé a bezmocné. I my si potřebujeme připomínat Boží priority. Jestliže vyznáváme Boha, který za námi přichází v Ježíši Kristu, nemůže pro nás být pomoc potřebným pouhým doplňkem sborové práce, věcí, která se koná jen pokud zbude nějaký čas a prostředky. Proto se snažíme navštěvovat nemocné a povzbuzovat evangeliem zkroušené a nešťastné. Proto pořádáme bohoslužby v domovech pro seniory a vaříme polévku pro lidi bez domova. Proto vyhlašujeme sbírky na pomoc uprchlíkům, sirotkům a vdovám. Člověk může být druhými lidmi odstrčen do kouta, odložen a zapomenut – ale to neznamená, že na něho zapomněl Bůh!
Proto Ježíš jednoho takového nešťastníka vytahuje z ústraní a staví ho doprostřed, aby bylo všem znalcům Božích přikázání jasné, co je teď Boží prioritou – příkaz lásky k bližnímu! Jestliže člověk jedná v duchu tohoto přikázání, jen těžko se může dostat do rozporu s ostatními Božími příkazy. Právě tehdy naplňuje Boží vůli.
Na nevyřčené námitky protivníků Ježíš reaguje otázkou, která se snaží změnit směr jejich myšlení: „Vy se, milí znalci zákona, pořád zabýváte tím, co se v sobotu smí, a co už ne. Ale asi byste se neodvážili tvrdit, že den odpočinku má být dnem pouhého sladkého nicnedělání. A pokud se i v den odpočinku něco dělat smí, pak jaké jednání asi odpovídá Boží vůli? Dobré nebo zlé? Záchrana nebo odsouzení? Pomoc nebo lhostejnost?“
Na takhle položenou otázku Ježíšovi nikdo neodpoví. A Ježíš dokončí, co měl od začátku v úmyslu. Uzdraví. Znovu připomenu: místem vysvobození je tu bohoslužba. K uzdravení, navrácení života a síly a naděje člověku, který usychal a mřel ve svém trápení, dochází tam, kde zazní slovo Ježíše. Ten postižený tady tvoří zvláštní kontrast k Ježíšovým protivníkům. Sám nepromluví, ale poslechne Ježíše na slovo. Nedozvíme se, jestli to udělal s malou nebo větší dávkou důvěry. Ale do puntíku splnil, co mu řekl Ježíš. A odešel svoboden. Bohoslužba, společenství bratří a sester kolem slova Ježíšova je tím místem, kde společně smíme hledat a nalézat Boží vůli pro náš život, kde se smíme učit rozumět Božímu milosrdenství.
Pane, děkujeme za dobrou zprávu o tvé lásce a náklonnosti k člověku. Prosíme, pomáhej nám chápat, co je pro tebe podstatné a důležité, žít v duchu tvého milosrdenství. Amen.
