Text: Lk 14,15-26 | Kazatel: Jean-Nicholas Fell
Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“ 16Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. 17Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘18A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.‘ 19Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!‘ 20Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ 21Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ 22A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ 23Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. 24Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“ 25Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: 26„Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Lk 14,15-26
Ke klasickým dílům francouzské literatury patří bajky od pána Jean de La Fontaine. To jsou malé příběhy, v kterých pomocí zvířecích postav popisuje ironicky život v lidské společnosti. Závěrem je vždycky mravní naučení, malé přísloví, které má sloužit čtenáři jako varování, aby nebyl příliš naivní, ale bral na vědomí tajná pravidla, která platí mezi lidmi.
Podobné mravní naučení hledá mnoho lidí i v Ježíšových podobenstvích. Myslí si, že v těchto příbězích jde hlavně o praktické rady do života, že nám Ježíš chce pomoci zapadnout do lidské společnosti.
Jenže to není tak jednoduché. Zvířata od La Fontainových bajek se chovají opravdu jako normální lidé, jako lidé, které vidíme kolem sebe. Jsou hloupí i chytří, malicherní i velkorysí. A proto není těžké poznat v nich sebe i druhé.
Totéž nelze říct o postavách v Ježíšových podobenstvích. Ty se často chovají divně, anebo aspoň jinak než většina lidí. Podívejte se jen na hosty a hostitele v podobenství o hostině, kterou jsme právě slyšeli.
První byli pozváni na velkou slavnost, na hostinu. Ale patrně nemají z toho velkou radost. Naopak hledají sebemenší záminku, aby tam nemuseli jit. Nejsou však moc přesvědčiví: všechno, co uvádějí, by šlo odkládat na další den. Co jim tak vadí na této hostině? To nevíme. Většina lidí se ráda nají a pobaví se. Oni asi ne.
I hostitel se chová dost divně. Když se pozváni vymlouvají, místo aby zrušil akci, místo aby si nechal připravené jídlo nebo to rozdal chudým, trvá na tom, aby byla hostina, slavnost. A proto na to zve všechny lidi, na které jeho služebníci narazí, i lidi, kteří se na něco takového normálně nezvou: chudé, zmrzačené, slepé a chromé, lidi, jejichž viditelné neštěstí může ostatním kazit chuť do jídla i chuť na veselí.
To, co říkám není sice moc milé, ale to takhle chodí ve společnosti. Což ukazuje, že Ježíšovi nejde tu o normální život ve společnosti, kterému bychom se měli přizpůsobit, nýbrž o něco jiného.
Ano, Ježíšovi nejde o moudrost lidskou, která pomáhá k pohodlnému životu tady na zemi. Jde mu o moudrost Boží, která nechce být úspěšná, nýbrž pravdivá. Vždyť je jejím východiskem a jejím vzorem sám Bůh.
Co to konkrétně znamená lze dobře vidět na dějinách spásy. Bible to jasně ukazuje, lidé pořád zklamali Boží důvěru: Adam a Eva porušují jeho zákaz; Hebrejci reptají proti jeho vedení; králové izraelští i judští slouží cizím bohů a pronásledují jeho proroky; židovské autority a elity odmítají jeho mesiáše a dají ho ukřižovat. Ano, Bůh chtěl pomoct lidem. Chtěl je vést k štěstí. Ale odmítali jeho pomoc, jeho vedení. Nechtěli slyšet jeho hlas. Odmítali věřit jeho slibům.
Přesto Bůh na ně nezanevřel. Naopak jim dal vždycky znovu další šanci. Uzavřel smlouvu s Abrahamem a pak s Hebrejci. Dal jim krále. Posílal jim proroky. Dal jim i svého syna. Rozšířil své zaslíbení na celé lidstvo, i na celé stvoření.
Ano, na rozdíl od mnoha lidí není náš Bůh pomstychtivý. Je naopak velkorysý. Lidé jsou nevděční. Počínají si jako blázni a odmítají jeho výzvu, jeho světlo. Ale nemá jim to za zlé. Neztrácí trpělivost. Nabízí dál svou pomoc, svou lásku. A nedá pokoj, dokud to nikdo nepřijímá, dokud všichni z toho nežijí.
O tohle jde v podobenství o hostině. O lidskou lehkomyslnost a o Boží věrnost. O lidské šílenství a o Boží důslednost. O ztroskotání lidské rozumnosti a o vítězství, o kralování Boží lásky.
Mluvím o lidech a o Bohu, vždyť o tohle jde v podobenství. ALe, samozřejmě, lze dát příběhu i konkrétnější podobu: připomenout, že Bůh poslal svého syna nejprve synům Izraele, kteří ho zavrhli, a proto ho poslal pohanům k spasení. Ano, to takhle bylo, a díky tomu jsou dnes křesťané nejenom v Palestině, ale na všech zemích světa. Díky tomu i my, kteří nejsme potomci Hebrejců, patříme k Božímu lidu, k Boží rodině.
Ale, na druhé straně, nelze zredukovat podobenství na tento výklad. Jinak řečeno: nejsme jenom ti chudí, zmrzačení, slepí a chromí, pro které pán poslal své služebníky na náměstí, do ulic, na cesty a k ohradám. I v jiných postavách podobenství se můžeme poznat. V tomhle spočívá bohatství tohoto textu. A proto Ježíš vyprávěl tento příběh: aby nám dal příležitost k tomu, abychom se zamysleli nad svým životem, abychom tímto podobenstvím dostali nejenom informaci o tom, co se stalo, ale také varování a výzvu pro dnešek.
Samozřejmě jsme jako ti chudí, zmrzačení, slepí a chromí, které pán zval na svou hostinu. V tom je celé evangelium: nezasluhujeme si Boží lásku ani jeho pozornost, a přesto na nás myslí, dal svého syna za nás, připravuje novou zemi i nové nebe pro nás. To je zpráva krásná, radostná, na kterou nesmíme zapomenout: nemáme žádné právo na spasení, nemáme žádný nárok na místo v Božím království, a přesto jsme pozváni, přesto nás Bůh chce v jeho domě. A pro něj není nikdo příliš chudý, příliš zmrzačený, příliš slepý, příliš chromý. Každý má své místo na hostině, kterou připravuje. Protože on to takhle chce.
Ano, jsme pozváni. Ale, jako ti první hosté, i my můžeme odmítnout pozvání. I my se můžeme minout se štědrostí Boží. To je tak snadné! Mnohem snazší než si myslíme. I bez zlé vůle. I ve jménu Božím, jako kněží i farizeové v době Ježíšově.
Stačí si myslet, že pozvání stačí. Stačí si myslet, že už jsme dobří, vždyť jsme byli pozváni. „Jsme pokřtěni. Jsme křesťané. Jsme členové církve. Chodíme na bohoslužbu. Aktivně se účastníme života sboru. Co chcete víc?“ Možná trochu pokory: střízlivý pohled na své nedostatky, na svou slabost. A touhu po Bohu, žízeň po jeho spasení, po jeho světle, po jeho lásce.
Ano, kolikrát čteme Bibli, aniž bychom se snažili slyšet Boží hlas? Kolikrát čteme Bibli, jako bychom četli kteroukoli jinou knihu? Kolikrát se modlíme jenom, abychom se vykecali, aniž bychom mysleli na toho, ke komu mluvíme, aniž bychom si uvědomili, že je náš Pán a náš Bůh, náš Stvořitel i náš Spasitel? Ano, kolikrát zapomínáme, že si Bůh zasluhuje naši úctu, naši pozornost, naši poslušnost?
I starost o církev může být někdy překážka. Hospodářská komise našeho synodu na to upozornila naši synodní radu. Zpráva o roce 2010 byla totiž pod starým heslem reformace „Ecclesia semper reformanda“ (církev se musí neustále reformovat). Bylo to narážka na celou reorganizaci, která probíhá u nás a která zahrnuje sloučení seniorátů, snížení kazatelských míst, nové internetové stránky, intenzivnější spolupráce s katolíky a tak dál. Hospodářská komise na to odpověděla prostě, že heslo bylo neúplné, vždyť říká ve skutečnosti: „semper reformanda secundum Verbi Dei“, totiž že se církev musí neustále reformovat podle Slova Božího“. Jinak řečeno: ne každá změna je dobrá, ne každá reforma je od Boha.
Proto je tak důležité, abychom opravdu naslouchali Božímu Slovu. Ne jednou provždy, ale každý den znovu. Vždyť každý den Bůh k nám mluví. Každý den nám říká znovu: „Pojďte, vše už je připraveno.“
Ano, každý den musíme znovu odpovědět na Boží pozvání. Ale každý den musíme také žít z toho, že jsme na to pozváni už jednou odpověděli. Každý den musíme žít z toho, že jsme přijali Krista, že jsme oblékli Krista, že nosíme v sobě Krista, že ho musíme přinést všem svým bližním. Ano, jako křesťané jsme pozváni i posláni. Kristus nám říká: „ Pojďte ke mně!“ i „Jděte ke všem národům!“
A podobenství nám připomíná rozsah toho poslání. Vždyť nemáme omezit svou službu jen těm, kteří jsou nám blízcí, těm, jejichž jména jsou v kartotéce. Máme naopak vyjit na náměstí a do ulic města, na cesty a k ohradám, abychom přivedli k Bohu všechny chudé, všechny zmrzačené, všechny slepé, všechny chromé, které tam najdeme, všechny ty, kteří potřebují milost Boží, všechny ty, kteří touží v hlubinách svého srdce po jeho lásce, po jeho světle, po jeho dokonalosti.
Ano, Boží hlas nás volá: „Pojďte! Pojďte, všechno už je připraveno! Pojďte a jezte, co je dobré! Jezte Boží chléb, který sestupuje z nebe a dává život světu! Ať se vaše duše kochá tukem! Ať máte život sobě! Ať budete živí na věky!“
Ano, Bůh nás zve k sobě. Nepřeslechněme jeho hlas. Neodmítněme jeho pozvání. Naopak ho přijměme. A rozšiřme ho kolem sebe. Aby dům Páně byl plný. Abychom se mohli všichni radovat z té hostiny, kterou Hospodin zástupů pro nás připravil.
Amen
