Text: Ř 5,1-5 | Kazatel: František Plecháček
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista,2neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. 3A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, 4z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. 5A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
Milí bratři, milé sestry,
máme pokoj s Bohem! To je to první, co je tu dnes třeba nechat naplno zaznít, abychom mohli opět užasnout a zaradovat se nad tím. Tento pokoj neznamená pouze jakýsi vnitřní klid a vyrovnanost, oproštěnost od všech vášní a silných citů, třeba ve stylu stoické filosofie. Není to ani pouhá vyhlídka na chvíli sladkého odpočinku, po němž mnozí ustaraní a vyčerpaní až zoufale touží. Pokoj s Bohem, to je tak nesmírně důležitá a zásadní věc, tak veliká milost, že ji nikdy nemůžeme plně docenit. A hlavně si ji v žádném případě nemůžeme sami dát, tu lze přijmout jedině jako převzácný Boží dar.
Jak tomu však máme rozumět? Pokoj s Bohem znamená, že mezi námi a Pánem Bohem je všechno v pořádku. Znamená to, že svatý Bůh, proti němuž jsme se vzbouřili, na něhož jsme všichni do jednoho zapomněli, na nás nezapomněl. Neponechal nás napospas následkům naší vzpoury a odcizení, našeho hříchu – nepokoji, zoufalství, smrti – ale ve svém Synu nás znepřátelené se sebou smířil.
Taková je totiž podivuhodná Boží spravedlnost, tak naprosto odlišná od každé spravedlnosti lidské. Pán Bůh nám svoji zcela zvláštní spravedlnost zjevuje – v ospravedlnění hříšných, v daru nového počátku těm, kteří zabloudili a minuli se svým určením, kteří místo pokoje a života s Bohem zvolili nepokoj a smrt.
Pokoj s Bohem máme ovšem pouze v Kristu, v jeho kříži a zmrtvýchvstání. Boží dílo smíření je třeba přijmout vírou, poslušně a vděčně k němu přitakat a spolehnout se na ně. Nic víc a nic míň, ale právě toto se od nás očekává: že řekneme svoje lidské „ano“ k velikému Božímu „ANO“, jímž jsme omilostněni a přijati za dcery a syny Boží, a vzdáme upřímnou a radostnou chválu Hospodinu, který nás z pouhé své milosti v Kristu ospravedlňuje. Když jsme takto Boží milostí uvedeni do v pravdě nového života, do nové existence, kterou již nyní – uprostřed nejrůznějších životních bojů a trápení – prozařuje pokoj a radost ze smíření s Bohem, chlubíme se nadějí na dosažení slávy Boží, nadějí na konečné naplnění Božího spásného díla.
Co však mohl apoštol myslet slovy: „chlubíme se i utrpením“? Utrpení se snažíme spíš vyhnout, anebo proti němu různými prostředky bojovat. O čem tu tedy apoštol mluví?
Máme přirozený sklon vidět každé trápení negativně, chápat je prostě jako zlo. Utrpení, o němž mluví apoštol, jako by však přece jen mělo jakýsi zvláštní smysl, jeho výsledkem je tu něco kladného – vytrvalost, osvědčenost a nakonec naděje! Utrpení, o kterém tu je řeč, potkává křesťana na cestě kříže, při následování ukřižovaného a vzkříšeného Krista. Ačkoli se nový věk v Ježíšově vtělení, kříži a vzkříšení neodvolatelně vlomil do toho starého, starý věk se svými pokušeními, zkouškami a trápením ještě neřekl své poslední slovo. Křesťan, Božím smířením povolaný k nové existenci, žije svůj život dosud ve světě, který zatím o smíření nechce nic moc vědět a setrvává ve své vzpouře vůči Bohu. Tento rozpor tomu, kdo se ve svém životě snaží následovat Krista, nutně přináší problémy, starosti, utrpení.
Ve chvílích soužení se však křesťan smí posilovat jistotou, že na něho nedopadají rány rozhněvaného, znepřáteleného, trestajícího Boha, že jeho utrpení není odplatou za hřích. Protože má v Kristu pokoj s Bohem, věří, že ani v tom soužení není Pán Bůh proti němu, ale s ním. A nejen to: i v utrpení se náš Bůh osvědčuje jako Bůh věrný a milosrdný, jako milostivý Otec, který své děti nikdy neopouští. Právě z této Boží osvědčenosti pak může trpící čerpat novou sílu. Ta vytrvalost, osvědčenost a naděje, o níž tu apoštol mluví, není plodem lidského úsilí, jakéhosi „heroismu“ víry, ale pramení výhradně z věrnosti a stálosti Boží, křesťanova vytrvalost a naděje vyrůstá z jistoty, že i přes všechna trápení a příkoří zůstává Pán Bůh s ním.
Tuto radostnou jistotu působí Boží láska, vylitá do našich srdcí skrze Ducha svatého, jistotu, že Bůh, který se nás již tolikrát zastal, nás ani v budoucnu neopustí a nezřekne se nás. Znovu zdůrazňuji: apoštol tu nepíše o heroismu, o jakési nadlidské síle naší víry. Neznamená to, že by křesťan nikdy nezakolísal, že by mu nikdy nedošly síly a nepřepadávaly ho pochybnosti. Duch svatý nás proměňuje, ale neznásilňuje, přesvědčuje, ale zároveň ponechává dostatek prostoru pro naše vlastní – i když často třeba i chybná – rozhodnutí. Je nám darována svoboda – i se všemi riziky, která právě skutečná svoboda obnáší. Rozhodující je, že na to všechno v Kristu nejsme a už nikdy nebudeme sami. Proto Pavel mluví o díle a moci Boží, nikoli lidské, mluví o tom, na něhož se můžeme a máme plně spolehnout, o tom, který neselže, ani když nám dojdou síly.
Naděje, která je nám darována, nezahanbí a neklame, protože má svůj původ a základ v Božím spásném díle, ne v lidských slibech. Bratři kraličtí k tomu ve svých poznámkách říkají: „…člověk pobožný zkušené to maje, že Bůh jemu v ssoužení pomohl, více se v naději ustavuje, že i potom pomáhati bude, a potom v pokušení zkušeného k věčné slávě přivede.“ Tak Boží láska a věrnost chtějí posilovat naši víru a utvrzovat nás v naději, abychom mohli spolu s apoštolem vyznávat: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, Beránku Boží, který snímáš hřích světa, děkujeme ti za to, co jsi z lásky k nám podstoupil, abys nás usmířil s nebeským Otcem a navrátil našemu původnímu určení. Dej, ať tebou darovaná naděje prozařuje z našich slov i činů, aby i lidé kolem nás mohli aspoň zprostředkovaně okusit něco z dobrodiní toho nového věku, který v tobě již započal a nezadržitelně se blíží. AMEN
