Text: Ex 19,1-6 Kazatel: František Plecháček
Třetího měsíce potom, co Izraelci vyšli z egyptské země, téhož dne, přišli na Sínajskou poušť. Vytáhli z Refídimu, přišli na Sínajskou poušť a utábořili se v poušti; Izrael se tam utábořil naproti hoře. Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“
Milé sestry, milí bratři, Izrael na cestě pouští již brzy prožije další zlomový okamžik své existence. Hospodin mu Mojžíšovým prostřednictvím daruje svůj Zákon. Hned v následující dvacáté kapitole nalezneme Desatero. Ovšem Zákonem to nezačíná. Hospodin se svým lidem, s Izraelem i s námi všemi nezačíná tím, že nám nejdříve ze všeho předloží seznam svých podmínek a požadavků. Všechno začíná vysvobozením z egyptského otroctví. Vysvobozením z otroctví prázdnoty, strachu a beznaděje, z nadvlády hříchu a smrti. První, co má Mojžíš Izraeli vyřídit, je připomínka vysvobození. Podobně ani Desatero nezačíná: „Teď dobře poslouchejte, co musíte všechno udělat…,“ ale: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsme tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Vše začalo tím, že se ke každému z nás Hospodin sklonil, že nějakým způsobem vstoupil do našich životů a ujal se nás. Zavolal si nás – a my směli vyjít za ním.
„Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.“ Ano, vyvolený lid už měl možnost se přesvědčit o tom, jak velikou má pro svého Boha cenu, jak moc na něm Hospodinu záleží. Izrael již byl svědkem mnoha mocných Božích činů a měl by už vědět, že Hospodin je připraven zasáhnout v jeho prospěch.
Ta orlí křídla, na nichž Hospodin nesl své děti, mi připomněla scénu z filmu Hobit, natočeného podle románu spisovatele Tolkiena. V té scéně je skupinka trpaslíků a hobitů, což jsou vlastně také malí lidičkové, zatlačena armádou zlých skřetů až na vrcholek skály, odkud není úniku. Všechny čeká nevyhnutelný konec. Ovšem v poslední chvíli přiletí hejno ptáků a všechny ty lidičky zachrání. Ti ptáci byli, pokud se nemýlím, orlové. Malí lidé, odlétající na křídlech orlů. Autoři si tuhle scénu jen tak nevycucali z prstu. Myslím, že byla inspirována právě biblickými obrazy záchrany na orlích perutích.
Malí, slabí, a přitom smrtelně ohrožení lidé. Lidičkové, jimž snad nechybí sebevědomí a jsou ochotni pouštět se do všelijakých podniků, kteří však čelí nebezpečí, které nejsou schopni sami zvládnout. V bibli ovšem těm slabým a ohroženým přispěchává na pomoc sám Hospodin. Na orlích křídlech odnáší ty své do bezpečí. Ti vysvobození jako by se stali jeho kořistí, jeho podílem. Stali se jeho zcela zvláštním vlastnictvím.
Teprve po vysvobození přichází také požadavek. Ten se týká smlouvy, kterou Hospodin se svým lidem uzavřel. Tady bychom měli zpozornět. Protože i s každým z nás Hospodin uzavřel smlouvu, novou smlouvu v krvi Ježíše Krista. Věříme, že Boží zaslíbení, která tu zazněla, platí i pro nás. Také malá Michaela se dnes ve křtu stala účastnicí této smlouvy. Může jí být právě proto, že nezáleží především na našem věku a schopnostech nebo zásluhách, ale na Božím slitování. Zároveň bude třeba, aby se, až doroste, k této smlouvě sama vědomě přiznala. Protože skutečnost, že jsme zvláštním Božím vlastnictvím, na nás má být nějakým způsobem vidět. My máme být a zůstávat zvláštní, trochu jiní.
Ze smlouvy, kterou s námi z čisté milosti uzavřel Hospodin, pro nás něco vyplývá. Smlouva bude z naší strany naplněna pokud: 1) budeme poslouchat Boží hlas (tak je to tam doslova) a 2) budeme střežit, dodržovat Hospodinovu smlouvu.
Abychom mohli Pána Boha poslechnout, abychom znali jeho vůli, potřebujeme nejdříve slyšet. Slyšet jeho slovo. A věříme, že když se On smiluje a dá nám svého Ducha, tak jeho slovo skutečně slyšet můžeme – v bohoslužbách, na biblických hodinách i při jiných shromážděních. Ta šance a naděje, že skutečně budeme moci slyšet Boží slovo, je všude, kde se čte a vykládá Bible. Neshromažďujeme se pouze proto, abychom načerpali novou sílu a přijali povzbuzení. Potřebujeme také stále lépe poznávat, jak se má příslušnost ke smlouvě, kterou s námi Hospodin uzavřel, konkrétně projevovat v našich životech.
Ovšem dlouhá série různých přikázání, řádů a ustanovení zabírá docela významnou část pěti knih Mojžíšových. Je toho prostě dost. Naštěstí je to nejpodstatnější shrnuto v Desateru. A Pán Ježíš šel v zestručňování ještě dále, když celý Zákon shrnul do dvojpříkázání lásky: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.“
K naší jinakosti, odlišnosti viditelné navenek, se Ježíš vyjadřuje ve 13. kapitole evangelia podle Jana: „Nové přikázání dávám vám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“
Naše zvláštnost nemá tedy spočívat v tom, že budeme nosit transparenty s Ježíšovým jménem nebo dávat lidem kolem nás různě najevo, že jsme lepší než oni. Má se projevovat – v lásce. Dostali jsme se k tomu i při rozhovorech v katechezi. Například i věřící policista může a také dělá svoji práci trošku jinak. Přece jen trochu jinak přistupuje k lidem. A myslím, že podobné to bude s věřícím lékařem, učitelkou i studentem, dělníkem i podnikatelem. Jinakost lásky se má projevovat bez velkých slov v denním kontaktu s lidmi kolem nás. Třeba tak, že hned neoplatíme nadávku nadávkou a ránu ranou, ale zarazíme se a zkusíme najít lepší řešení. Že utrpěnou křivdu nebudeme chovat v srdci, ale odpustíme. Právě takhle se nejlépe pozná, že nepatříme sami sobě, ale svému Pánu Ježíši Kristu.
„Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“ Myšlenka všeobecného kněžství všech věřících se sice občas zmiňuje, ale – nakolik si dokážeme uvědomit a docenit, co všechno to znamená? Všichni jsme kněží! Je nám svěřována prostřednická funkce mezi Bohem a lidmi. Co to znamená? Všichni jsme povoláni nějakým způsobem svědčit o svém Bohu. Svědčit, ne hned kázat. Nezbytnou součástí našeho poslání jsou také modlitby za sebe i za druhé – za celý svět.
Aby nám příliš nenarostl hřebínek, je také dodáno: „pronárod svatý“. Izrael měl vědět, že je sice lidem svatým, tedy Bohem odděleným k zvláštnímu úkolu, ale zároveň „pronárodem“, to znamená bez jakýchkoliv zvláštních předností. Sám od sebe je úplně stejný jako ostatní národy. Autor Prvního listu Petrova tuhle skutečnost ještě zvýraznil, když křesťanům připomíná, že původně byli „ne-lid“ a lidem Božím, církví se stali jen a jen slitováním Božím. Takhle to s námi prostě je. Nemáme vůbec žádné zvláštní přednosti oproti druhým lidem. A přece jsme zvláštní – z naší strany naprosto ničím nezaslouženou milostí, jíž se nám dostává; Boží, Kristovou milostí.
Svatý Bože, děkujeme ti, že v Kristu Ježíši smíme mít my všichni, malí i velcí, mladí i starší, podíl na tvé smlouvě. Prosíme tě, chraň nás, aby nás tahle skutečnost nevedla k pýše a přezíravosti, ale dodávala nám chuť k radostné, vděčné službě, k tichému svědectví o tvé lásce. Amen.
