Text: Ex 20,15 Kazatel: Daniel Ženatý
Nepokradeš. Krást se nesmí. To je jasné každému slušnému člověku. Kvůli tomu se snad ani nemusí chodit do kostela. Kdybychom mohli krást, a nenásledoval by žádný trest, lidská společnost, tak jak ji známe, by se rozložila.
Je dobře, že to přikázání máme podloženo slovem od Pána Boha. Že to není jenom výzva, podobně jako je výzva – musíš to vyhrát! Nesmíš se bát! Nesmíš krást!
Nepokradeš je, jako i ostatní přikázání, zdůvodněno úvodem k Desateru. Já jsem Hospodin tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl ze země egyptské z domu služby. Tedy – proto, že já jsem tvůj Bůh, proto, že jsem tě učinil svobodným, proto ty člověče nemusíš a nesmíš krást.
Do svobody nás Bůh vede i skrze Pána Ježíše Krista. Za nás jej obětoval, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Je zbytečné krást! Jednak máme v Kristu všeho dost. A pak, přece není možné ukrást to, co on dává – věčný život. Dostáváme jej zdarma. Je tak jiný a neslýchaný, že se úplně vymyká lidskému zlu a tomu že by šel ukrást.
Jinak to můžeme povědět – v Kristu jsme obnovený, očištěný boží originál. Máme svou cenu, jsme někdo, proto nemusíme svou cenu „vylepšovat“ krádeží.
Je tedy dobré přijímat toto přikázání – stejně jako ostatní – jako slovo které nás spojuje až do centra Božího jednání s člověkem. Když krademe, urážíme Pána Boha. Neomaleně a špinavýma rukama se dotýkáme jeho svatosti.
Původně prý to přikázání bylo zaměřeno na krádež člověka. Ve smyslu – neukradneš člověka. Nejznámější ukradený či prodaný je Josef. Bratři ho prodali do otroctví.
Dnes není otroctví a moc si neumíme představit, jak se krade člověk. Ale vlastně, vlastně umíme. Může to být rukojmí v rukách teroristů. Včera byl den Holocaustu. Děsné vyhlazení, ukradení životů milionů lidí. Nebo cizinci, a není jich málo, kteří u nás pracují sedm dní v týdnu, a po třech měsících tvrdé práce v lese nedostanou výplatu – stalo se v roce 2010 i v roce 2011.
Ale i přeneseně to může znamenat – neukradneš duši druhého člověka, jeho myšlenky, jeho city, nebudeš druhého ničit, nebudeš jej vlastnit a vydírat. To je jeho duše, srdce, mysl, ne tvoje. Tam ty nesmíš. Původní zaměření na krádež člověka se rozšířilo na krádež obecně. Krást se dá snad všechno. Svoboda, čas, věci, myšlenky, city, peníze, auta, mobily, platební karty…
Nepokradeš se týká mnoha oblastí našeho života. Některé si připomeňme:
* týká se lidské svobody. Jsme svobodni, proto nemusíme žít na úkor druhého. Jsme Bohem tak vysoko postaveni, tak velkou čest a prostor nám Bůh dává, že nemusíme krást. Už nejsme otroky v egyptské zemi, nejsme otroky lepšího zboží nebo peněz.
* týká se víry v Boha. Pán Bůh nám dává všeho dost. Krádež může být chápána jako projev nevěry vůči Bohu. Jako bychom tím říkali – Bůh mně dost nedal, proto si to musím opatřit jinak. Jako bychom řekli, holt mně nezbývá nic jiného, abych kradl, protože mám málo k životu.
* týká se druhého člověka. Úcty a respektu k němu. Vážím si ho, přeji mu vše dobré. On si svou prací na něco vydělal, je to jeho a já mu to nemohu brát. Krádeží beru nejen jeho věc, ale dotýkám se i jeho svobody. Překračuji hranice, které překročit nesmím.
Krádeží či loupeží druhého člověka ponížím. Oběť je vnitřně pošpiněna. Existuje mnoho lidí, kteří po tom, co se jim někdo vloupal do bytu, ztratili životní jistotu. Důvěru. Nesou trvale následky a potřebují odbornou pomoc. Představa že se někdo hrabal v jejich skříních a prádle, byl v jejich ložnicích je zneklidňuje a pronásleduje.
* přikázání nepokradeš se nějak také dotýká rozdělení bohatství ve světě – žijeme na úkor lidí třetího světa? Nežijeme? Ukradli jsme jim něco?
* týká se toto přikázání také zneužití pravomocí? Nebo zneužití moci, kterou mně někdo v důvěře svěřil? Už Eliho synové Ofni a Fines kradli lepší kusy masa určené k oběti Pánu Bohu. Zneužili důvěru ve svůj prospěch. A David zneužil pravomoc panovníka, když poslal Uriáše Hetejského na smrt. Zacheus jako státní úředník kradl. Pak činil pokání a navracel co uloupil. Může si čtyřicetiletý politik jen tak vydělat miliony, aniž by někoho okradl?
Na předchozí přikázání – nezabiješ, nesesmilníš – reaguje Ježíš. Vykládá je a upozorňuje ty, kdo by si mysleli že se jich to netýká – protože přece nikoho nezabili a nikdy nesesmilnili – že se jich to týká. Považoval za nutné nás upozornit. Na přikázání – nepokradeš Ježíš přímo nereaguje. Pokládal to za zbytečné, upozorňovat nás, že se nás to týká? Nač nosit dříví do lesa? Přece každý ví, že se ho to týká, na nic si nehrajte… Myslel to takhle?
A kdybychom se s ním přece jen dohadovali, že jsme skutečně nikdy nic neukradli, co by nám řekl? Ve škole jsme neopisovali, nekradli jsme myšlenky druhých? Ve frontě jsme nikdy nikomu nesebrali jeho lepší místo tím, že jsme předběhli? A pro své děti jsme přece také získali nejednu výhodu, kterou jsme ovšem, nutně, někomu museli vzít. A programy v našich počítačích…
Vzpomínám na biblickou hodinu, kterou měl můj otec před 40 lety, já byl student. Vášnivou debatu vyvolala jeho otázka, zda je to krádež, když si na svém pracovišti něco vezmeme domů. Ať je to šroubek nebo šroubovák, papír kancelářský nebo toaletní, pytel cementu nebo pytlík čaje, olej nebo indulona.
Jistě, jsou krádeže které způsobí malou škodu a jsou krádeže které způsobí velkou škodu. Však podle toho jsou také tresty malé nebo velké. Ale sazbu trestů Desatero neřeší- to řeší to základní – nebudeš krást, protože nemusíš, protože to je projev nedůvěry či nevěry v Pána Boha.
Podobně jako při přikázání nezabiješ má i toto přikázání mezní či hraniční situace, kdy si nevíme rady, jak to posoudit. Lidé na útěku z koncentráku museli krást, aby přežili. Ušlechtilí vězňové v koncentračních táborech kradli jídlo pro své blízké. Zoufalá matka v třetím světě ukradne i dnes pro své dítě rýži. Král David jedl se svou družinou chleby určené k bohoslužbám, když utíkal před Saulem. Jean Valjean byl navrácen k dobrému životu moudrým knězem, který krádež zahalil svým milosrdenstvím.
Snad se dá říct, že krádež netrestáme, když jde o život. A že ji ani za krádež nepovažujeme. Ale poslední hodnocení, co a jak, i zde patří Bohu, ne nám.
Ve věznici se setkávám s lidmi, kteří tam jsou proto, že kradli. Někteří, není jich mnoho, činí pokání litují toho. Někteří jsou v kontaktu s těmi kterým ublížili a snaží se škodu napravit. To co jim říkám se točí kolem toho, že jsou Boží stvoření, Bůh je má rád a oni nemusí krást. Oni často pohrdají sebou samými, protože nikdy neslyšeli slovo přejné, slovo lásky a ocenění. A pak jim říkám, že i jim Bůh dává k životu dost – ruce, rozum, vůli, ale také chléb a vodu – a proto nemusí krást.
Tato snaha je často rozbíjena pocitem křivdy – co to jen za společnost, když odsuzuje chudáky a na svobodě nechává ty, kdo ukradli 100x víc než já. Na to se odpovídá těžko. Moc to neumím.
Nemusíme krást. Máme všeho dost.
A nesmíme krást. Urážíme tím Boha, své bližní a nakonec i sami sebe.
Svatý Bože, tobě patří vše, ty jsi vše stvořil, tobě je celá země. Kdo jsme my, abychom z toho něco chtěli ukrást a skrýt jen pro sebe?
Prosíme, odpusť nám, když tě zraňujeme svou nevěrou a chceme se zabezpečit, jako bychom neměli od tebe všeho dost. Amen
