Text: L 16,19-31 Kazatel: František Plecháček
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“
Milé sestry, milí bratři, stále více se rozevírající nůžky mezi bohatstvím a chudobou, to je něco, co známe i za naší současnosti. Mnozí ten rozdíl bolestně zakoušejí i v naší části světa, která z globálního pohledu patří k těm nejbohatším. I moderní sociální stát má pořád co dohánět. A při porovnání nejbohatších a nejchudších oblastí naší planety jsou rozdíly prostě ohromující a děsivé.
Podobenství o boháči a Lazarovi obsahuje celou řadu obrazů, které mají posluchače zneklidnit a varovat. Už ten první, který líčí šokující kontrast mezi blahobytným životem v luxusu a každodenních radovánkách a totální bídou a utrpením chudáka Lazara. Dalo by se klidně přeložit, že ten nebožák byl u vrat pohozen, ležel tam jak kus hadru, zřejmě se nemohl ani pohnout, aby odehnal psy, kteří ještě zvyšovali jeho utrpení. Rád by ochutnal aspoň kousek chleba, kterým si hodující utírali zamaštěné prsty a pak ho zahodili pod stůl. Ale ani k tomu se nedostal.
A pak boháč i Lazar zemřou a všechno se náhle obrací. O Lazara se postarají andělé a přenesou ho do klína Abrahamova, tedy na čestné místo radostné hostiny. O boháče, který se o nikoho nestaral, se náhle také nikdo nestará. Ocitá se v pekle. Ovšem peklo v tomhle obraze není místo opékání a grilování hříšníků. Palčivá muka působí ta veliká a nepřekonatelná vzdálenost od Boha a od lidí – i od chudáka Lazara, kterého měl boháč po celou dobu tak blízko, prakticky u svých nohou.
Ten, který byl středem veškeré péče a pozornosti, kolem kterého se všechno točilo, takže si možná připadal být středem vesmíru, je náhle úplně mimo hru. Ten, který si myslel, že všechno zvládne a obejde se bez Boha i bez lidí, najednou zjišťuje, že potřebuje, zoufale potřebuje pomoc – a velice by se mu hodil i ten Lazar, kterému nikdy nevěnoval jediný pohled.
Tady bychom se měli na moment zastavit: hřích boháče nespočívá v tom, že byl bohatý. Není tu jediná zmínka o tom, že by snad svůj majetek získal nespravedlivě, podvodem nebo loupeží. Základní problém nevězí v samotném majetku, ale ve způsobu, jak s ním náš nebohý boháč naložil. Užil a využil ho jen pro sebe. Nenasytil s ním hladové, ale pouze své sobectví. Neoblékal nahé, jen s ním pěkně nastrojil svoji pýchu. Promrhal a promarnil, co mu bylo svěřeno. Teď, v říši mrtvých, zjišťuje, že promarnil svůj život.
Právě tak, jako podobenství nezatracuje bohatství, tak ani neopěvuje chudobu. Chudoba není zvláštní předností, která by sama o sobě zajišťovala automaticky místo v Božím království. Není náhodou, že na rozdíl od boháče známe chudákovo jméno. Lazar znamená „Bůh pomáhá“. Je tedy vyznáním, je tím jediným, čeho se ubožák mohl držet, jeho jediným bohatstvím. Ale přitom tím rozhodujícím! Zároveň je nám tím jménem naznačeno: Bůh zná jménem i toho, kterého si nikdo ani nevšiml, kterého nikdo neznal. Bůh zná jména chudáků a nešťastníků, kteří zdánlivě úplně beze stopy mizí z povrchu země. Pánu Bohu není fuk, co se s nimi děje!
A tohle vědomí nás má povzbuzovat k jednání ve prospěch právě těch odstrkovaných a zapomenutých. Ježíšovo podobenství není jen povzbuzením pro chudáky, aby vydrželi ve své bídě a těšili se na posmrtnou odměnu, takovým „opiem lidstva“. Naopak, Ježíšovo slovo volá a povzbuzuje už teď a tady k činnosti, která by přišla k dobru chudým a nešťastným – ať už formou sbírek nebo třeba snahou o potřebné změny v zákonech. Učí nás pamatovat na potřebné – nejenom na ty ve vzdálených částech světa, ale také na lidi, kteří jsou nám blízko. Boháč v podobenství měl Lazara před nosem, ale neviděl ho, neznal ho!
„Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty…“ Vida, tak on boháč o tom chudákovi věděl, dokonce ho zná jménem! Ale ani ho přímo neosloví, tolik v něm pořád zůstává povýšenosti. Snaží se Lazara zaúkolovat prostřednictvím praotce Abrahama. Abraham mu slušně odpoví, dokonce boháče osloví „dítě“, přiznává, že ten boháč patří k jeho potomstvu. „Synu, ani já ani Lazar už ti nemůžeme pomoci.“
Vtom se boháč rozpomene na svých pět bratrů, kteří žijí zřejmě podobným způsobem, jako žil on. Snaží se využít Lazara, ale opět ho přímo neosloví. Je to zvláštní, ale zřejmě se nemůže zbavit svého pocitu nadřazenosti. To je peklo: zůstat zazděný ve své pýše a nafrněnosti a sobectví.
Abraham ovšem nikoho nikam posílat nehodlá: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ Najednou je tady Bible; Mojžíš a Proroci tu reprezentují náš Starý zákon. „Pokud tví bratři budou číst Bibli a držet se jejího svědectví, pokud budou brát vážně Boží slovo, nemusíš se o ně bát.“ Ale boháč se jen tak nevzdává: „Kdepak Bible, otče Abrahame, odpusť, ale to je slabota, kampak na nás dneska s Biblí! Ale takový pěkný zázrak, to by bylo něco. Pak by šli určitě do sebe a činili pokání!“ Jenže Abrahamova odpověď je nekompromisní: „Nečinili. Pokud neberou vážně svědectví Mojžíše a Proroků, neobrátí je k Bohu ani zázračné znamení.“
Milé sestry, milí bratři, účelem podobenství není strašit někoho pekelným ohněm. Připomíná nám, na čem ve víře záleží – že víry není jen přesvědčení, ale také čin. A požadavek pokání nás upomíná na příběh Jeronýma Pražského. On také činil pokání, znovu se přiznal k Husovi a jeho učení a nesl stejný úděl jako jeho přítel. Nestačí se jen spoléhat na dobrý původ, ať už z Abrahama nebo ze starého evangelického rodu. Nestačí se jen hlásit ke křesťanským tradicím. Je třeba činit pokání, znovu se obracet k Bohu, pozorně naslouchat jeho slovu a odpovídat na milost konkrétními činy lásky.
Ježíš ten příběh o boháči a Lazarovi vypráví právě proto, aby nikdo neskončil vzdálen od Boha i od svých bližních, bez lásky a bez naděje. Podle evangelisty Lukáše už Mojžíš a Proroci ukazují dostatečně jasně správným směrem, pomáhají, aby člověk nezabloudil a neprotivil se Boží vůli. Za Písmy Starého i Nového zákona stojí tentýž Bůh. Proto je svědectví Mojžíše a Proroků skvělou pomocí k tomu, aby člověk mohl s užitkem přijmout dobrou zprávu o vzkříšení Ukřižovaného, aby mohl uvěřit evangeliu, dal se přesvědčit a pozvat k životu, v němž mu Bůh nebude vzdáleným, ale blízkým, a lidé se stanou bližními, bytostmi hodnými lásky, soucitu a milosrdenství.
Věrný Bože, zastánce chudých a bezprávných, prosíme, uč nás důvěřovat tvému slovu, dobře hospodařit s tvými dary, pamatovat na potřebné v jejich nouzi. Amen.
