Text: Ef 1,15-23 Kazatel: František Plecháček
Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.
Milé sestry, milí bratři, život křesťana má – i při různých potížích a bolestech – nejednu výhodu. Například: na své blízké a přátele, na své bratry a sestry v Kristu nemusíme jen myslet a vzpomínat, občas jim zavolat nebo tu a tam napsat romantický mail. My se za ně můžeme také modlit. A děkovat za ně Pánu Bohu! Přesně to tady dělá apoštol. Nepřestává děkovat za efezské křesťany – za jejich víru a lásku – a pamatuje na ně ve svých modlitbách.
Podívejme se, za co se apoštol modlí. Prosí o dar ducha moudrosti a zjevení pro celé společenství, aby věřící mohli poznat svého Boha, aby viděli, k jaké naději je Bůh povolal a jak bohaté a slavné je jejich dědictví. To jsou veliká a slavná slova. Když se to pokusím říct zcela prostě: apoštol prosí, aby křesťané v Efezu mohli poznat a pochopit a přijmout to, na co pouhý lidský rozum nestačí. Aby člověk mohl přijmout, co pro něho Bůh připravil v Ježíši Kristu, k tomu opravdu potřebuje „osvícení“, otevřené oči víry.
Zcela nedávno jsem četl rozhovor s jedním slavným vědcem, který se vyloženě těší na dobu, kdy osvícený a vítězný lidský rozum konečně odsune všechna náboženství, včetně křesťanství, konečně a definitivně do říše pohádek a posléze do zapomnění. Zároveň však v rozhovoru přiznal, že ten „konec křesťanství“ očekával již daleko dřív. A ono pořád nic. Mně nad jeho slovy pojala velká lítost. Protože obraz boha, který nosí ve své mysli tento vědec a někteří jeho kolegové ateisté, nemá s Bohem, který k nám přichází v Ježíši Kristu, vůbec nic společného. K bohu, jak si ho oni představují – jako krvežíznivé pomstychtivé monstrum – bych se já taky nehlásil.
Proč o tom mluvím: to, že v Bohu poznáváme svého dobrého nebeského Otce a v Ježíši Kristu svého Spasitele, to, že jsme tu i v tuhle večerní chvíli spolu, není v žádném případě naše zásluha, ale dílo Božího Ducha! Lidský rozum je výborný nástroj, skvělý Boží dar. Ale k poznání živého Boha se vlastním myšlenkovým úsilím nedostaneme. Stále potřebujeme, aby nám Pán Bůh dával svého Ducha moudrosti a zjevení – to znamená odhalení toho, co zůstává skryto. Je stále třeba prosit o otevřené uši, oči i srdce. Tohle mějme na paměti, aby nás náhodou nenapadlo se nad naše milé bližní ateisty povyšovat!
Bůh prokázal svoji nesmírnou moc vzkříšením Ježíše Krista. Ovšem – nejdříve je tady řeč o víře. I o naší víře. Pán Bůh prokazuje svoji velikou moc také na nás. A to v prvé řadě tím, že vůbec věříme! Cožpak to není div? Cožpak není zázrak, že tady i po desítkách let důsledné materialistické a ateistické propagandy pořád jsou hloučky Kristova lidu? Není to div, že tu církev je – i po všech těch vlastních přešlapech a selháních, bratrovražedných bojích a honech na čarodějnice? Že věříme navzdory všemu, co se snaží naději nám darovanou zpochybnit, rozkolísat, udusit?
Přesto přese všechno tady jsme. Protože Bůh toho Ukřižovaného vzkřísil. A nejenom, že ho vzkřísil, on ho také „posadil po své pravici v nebesích.“ Bůh svoji nesmírnou moc uplatnil tak, že zrazeného, zavrženého a umučeného Krista vzkřísil z mrtvých. To je přece zvláštní způsob uplatnění moci! Pán Bůh přece také mohl svoji nesmírnou moc použít proti svým nepřátelům! Slyšeli jsme u proroka Jeremiáše, že „pronárody neobstojí před jeho hrozným hněvem.“ Copak se to v našem světě zas a znovu nestává – že ten, kdo má momentálně navrch, kdo má větší moc, ji využije k zašlapání svých protivníků do země? Bůh však nedal průchod svému hněvu. Svou velikou moc nevyužil k pomstě a ztrestání nepřátel – ale ke vzkříšení Ukřižovaného. Posadil Ježíše, který ztělesňuje jeho lásku, „po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.“
Za nás ukřižovaný Kristus byl vyvýšen Bohem nad všechny mocipány a diktátory, nad všechny, kteří se snaží budit dojem, že mají úplně všechno ve svých rukou a nemá tím pádem cenu jim nějak vzdorovat. Kristus byl vyvýšen nad všechny, kteří se dál snaží budit strach ve všech kolem a ukousnout si větší sousto, než na jaké jim stačí ústa.
Ty „mocnosti“ tady představují různé faktory, které ovlivňují lidský život a člověk je přitom nemá pod svou kontrolou – od nemocí a postižení přes politické tlaky a otřesy až po přírodní katastrofy. Tyhle „moci“ jistě budí respekt a často strach a někdy opravdu výrazně zasahují do lidského žití. Ale nemohou lidský život nezvratně předurčit. Zkrátka: nemají nás ve své moci. Náš Pán vládne i nad nimi.
Ta „jména, která jsou vzývána“, nejsou pouze jména božstev, ale třeba také slavných a uznávaných osobností – prostě těch, od nichž mnozí očekávají pomoc, nějakou zásadní změnu k lepšímu. Změnu, která by konečně náš svět vysvobodila z různých bludných kruhů a slepých uliček a nasměrovala ho blíž k trvalému míru, vzájemné toleranci a prosperitě. Co znamená skutečnost, že Kristus je vyvýšen i nad tato jména, klidně ponechám na vašem uvážení.
Vyvýšený Kristus je „svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem.“ Tady je opět třeba velké opatrnosti. Tahle slova rozhodně nemají potvrzovat nějakou vyvýšenost křesťanů nad ostatními lidmi! Právě tak neznamenají, že se křesťané mohou neustále vznášet s hlavou někde v oblacích. Ve skutečnosti je tu zdůrazněn vztah Krista nejenom k církvi, ale také ke světu. K čemu všemu potřebujeme tělo? Tělo je přece také prostředkem komunikace! Kristus právě prostřednictvím svého „těla“-církve udržuje a rozvíjí komunikaci se světem.
Opravdu tady nejde o žádný „exkluzivizmus“ ve smyslu „mimo církev není spásy.“ Církev je a má být místem, kde je možné se i dnes setkávat s „Kristovou plností“, s bohatstvím jeho darů – prostřednictvím zvěstování radostné zprávy, vysluhování svátostí, prostřednictvím diakonie, služby lásky. Krista, který „přivádí k naplnění všechno, co jest“, je nutné hledat v konkrétním společenství sboru a církve. Podle profesora Petra Pokorného se nepostradatelnost církve projevuje právě v tom, že „vyznává Krista jako svou hlavu.“ Vyznáváním Krista slovem i činem dáváme vědět lidem kolem nás, že se mají kam obrátit o pomoc, že je tu někdo, kdo i za ně zemřel a i pro ně vstal z mrtvých.
Vyvýšený Pane, děkujeme, že ses nevyhnul ponížení. Záleželo ti víc na nás než na tvém vlastním životě. Prosíme tě, ochraňuj nás, abychom se nevyvyšovali nad druhé, ale stále víc dávali ve svém životě prostor tvému slovu a tvé lásce. Amen.
