Text: Mk 1,21-28 Kazatel: František Plecháček
Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině.
Milé sestry, milí bratři, s Ježíšem vstupuje Boží království všude, kde žijí lidé. Ježíše najdeme s rybáři na břehu moře. Potom na bohoslužbách v synagóze. A potom zajde domů k Petrovi. Je stále tam, kde jsou lidé, působí naprosto veřejně – setkává se s dělníky, faráři i ženami v domácnosti, ale také s těmi, kteří jsou ze společnosti vyloučeni. Bůh je na cestě k lidem. A nezajímá ho pouze, jak to vypadá na bohoslužbách. Chce vědět, co se děje v továrnách a domácnostech, zajímá ho každá oblast našeho života – každá naše starost i potěšení. Bůh v Kristu však nehodlá jen nakukovat do našich životů. On v nich chce vládnout svou láskou a milostí, prosazovat svou dobrou, vysvobozující vůli. Bůh chce aktuálně promlouvat a působit i v našich shromážděních, i v našich životech. Právě o tom vypráví náš dnešní příběh.
Proto také Ježíš vchází v sobotu do synagógy, účastní se bohoslužeb a učí. Ježíš si nikdy nezaložil nějakou vlastní sektu vyvolených, jediných pravých věřících. Pravidelně se účastnil běžných židovských bohoslužeb; ne pouze jako posluchač, ale také jako kazatel, vykladač Písma.
Tak můžeme i my do každého shromáždění církve přicházet s nadějí, že se sám Ježíš ujme slova, že opravdu promluví Bůh. Ježíš tím naším náboženským provozem jistě není omezen, není závislý na tom, co my všechno připravíme a zařídíme – ale zároveň naší snahou, a také našimi tradicemi a zvyky nepohrdá. Bere je vážně a dovede si je použít.
Ovšem když se slova ujme Ježíš, začnou se dít věci. Účastníci bohoslužeb v synagóze byli zděšeni (úžas je slabé slovo)! I to se však může stát, když opravdu promluví Bůh. My si s Božím slovem spojujeme asi spíš potěšení. Jsme rádi, když nás slovo pohladí po duši a naplní pokojem. A to všechno jistě smíme a máme očekávat. Ovšem zároveň bychom měli být aspoň trochu připraveni také na možnost, že s námi Ježíšovo slovo zatřese, že nás probudí a otevře nám oči pro skutečnosti, které jinak nejsme schopni nebo nechceme vidět. Umožní nám uvidět věci z jiné strany, než jsme zvyklí – a to nemusí být vždycky úplně příjemný pohled.
Takové slovo, nadané Boží mocí a autoritou, také nutně probudí reakci, která nemusí být vždycky kladná. Na bohoslužbách byl přítomen člověk, který měl nečistého ducha, a ten se hned rázně ohradil. Ježíš tady zvěstuje Boží království, proklamuje Boží svrchovanou vládu nad světem, a tedy také nad celým lidským životem. A první a nejhlasitější odpověď, která zazní, je: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Co se do nás montuješ?!“
Posedlý nečistým duchem. Tady můžeme vzpomenout na posedlého v krajině gerasenské. Ten si ubližoval a ve dne v noci křičel, bydlel v hrobech daleko od lidí. Hned na první pohled a z dálky bylo naprosto zřejmé, že s ním není něco v pořádku. Ovšem ten, kdo v našem příběhu odpověděl odmítavým křikem na Ježíšovo kázání, byl zřejmě docela obyčejný slušný člověk, dost možná pravidelný účastník bohoslužeb!
Co to má znamenat? Asi nám tady evangelista naznačuje, že vedle zjevně škodlivých a odmítaných posedlostí existují také posedlosti „slušné“, společensky tolerované a přijímané. Co třeba taková láska k penězům? Jistě, „lakota“ zůstává negativním pojmem. Ale co když se začne ukrývat za vznešenější a lépe znějící slova, třeba za „šetrnost“? Nebo za „nutnou kumulaci kapitálu“?
Posedlost nebo démonie není termínem, který by se dal jen tak odsunout někam do říše pohádek. Označuje skutečnost, která v našem světě reálně existuje a působí. Skutečnost zla, které dovede člověka zcela ovládnout a úplně ho zničit – a přitom ještě ublížit spoustě lidí kolem. Myslím, že je nelze je beze zbytku vysvětlit ani pomocí psychiatrie a psychologie.
Proč se i dnes stále znovu vracíme ke světovým válkám a k ideologiím, které v minulém století sehrály tak děsivou úlohu? Jistě je tu historický zájem, snaha poctivě prostudovat a popsat to, co se vlastně dělo a postarat se, aby to neupadlo do zapomenutí. Není za tím však také prostá fascinace skutečností, že snad existuje i něco jako „kolektivní posedlost?“ Že se opravdu tisíce a tisíce lidí daly do služeb zla, že se tolik lidí dopouštělo věcí, kterých není žádná jiná živá bytost schopna? Nestojí za naším zájmem pořád také ta užaslá otázka naplněná zděšením: „Jak jen se tohle mohlo stát? A jak jen se tohle i dnes může dít v tolika částech světa?“
Ale teď rychle zpátky do synagógy. Ježíš začal učit – a ten nečistý duch okamžitě pochopil, že mu někdo tvrdě zasahuje do jeho byznysu. Proto začal křičet: „Hele, co je ti po mně, Ježíši? Do shromáždění zajdu. Přispívám? Přispívám. Tak co ještě chceš? Podívej se, tady v synagóze si vykládej, co chceš. Ale do mého života, do mého podnikání, rodiny, do toho, jak vychovávám děti a jednám s lidmi, mi prostě mluvit nebudeš! Ty tvrdíš, že Pán Bůh chce být Pánem celého mého života? Tak s tím já tedy v žádném případě nemůžu souhlasit!“
Takhle nějak by se asi dala popsat podstata střetnutí v synagóze. Když je tam řeč o zahubení, myslí se pochopitelně na ty zlé duchy, ne na lidi! Ježíš přišel přemáhat nejenom zlo na první pohled viditelné, ale také všechno ostatní, co člověka tísní a nepozorovaně svazuje a ubíjí a co si dotyčný přitom někdy až nepochopitelně chrání a hýčká a nechce se toho vzdát.
Ježíšovi je naštěstí do nás mnoho. Proto duchovi pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ V řeckém textu jsou ovšem použity silnější výrazy, spíš by se mělo přeložit třeba: „Zavři klapačku a vypadni!“ A duch nečistoty to vůbec nechce zabalit, tak s tím nebohým člověkem pořádně zalomcuje a řve. Brání se, dokonce se pokusí pomocí magie získat nad Ježíšem moc, když ho osloví: Já tě přece znám, ty jsi ten Svatý Boží!“ Zápas se zlem nikdy nebyl a není žádná legrace, proto je tak důležité, že na ně nejsme sami, že je tu někdo, kdo nad ním má svrchovanou moc. Zlu se vůbec nechce vyklízet pozice. Ale když promluví Ježíš, tak musí pryč! Jediné Boží slovo stačí.
A lidi, kteří to vidí a slyší, jsou už zase celí zkoprnělí a strachem bez sebe. A říkají si: „Co to jenom je za učení, které si dovede poradit i s tím, na co my nestačíme, dokonce i se zlem, o kterém my jsme už ani nevěděli, které jsme přestali brát na vědomí?“ Když slýcháme nebo i sami říkáme: „S tímhle člověkem nic nepohne. S tím se nedá vůbec nic dělat. Ne, tohle já nemůžu odpustit!“, zkusme si vzpomenout, že se přece něco děje a mění – když do lidského života vstoupí a začne mluvit Bůh.
A zpráva o tom, že zlo zase jednou dostalo na frak, že někdo byl vysvobozen od svých démonů a začal zas svobodně dýchat, taková zpráva se začne šířit. Všude. Už tím, že ten, komu Pán Bůh pomohl, dál žije a pracuje a slouží mezi lidmi. A oni se musí nějak vyrovnávat se skutečností, že tu je někdo, kdo už nežije jen z vlastních sil, ale z pomoci a milosti Boží, z milosti Kristovy.
Bože, náš Spasiteli, děkujeme ti, že nikoho neodepisuješ, nad nikým se nevzdáváš naděje. Prosíme, dávej nám moudrost a pokoru, abychom si od tebe nechali mluvit do života a nedali se nikým a ničím připravit o pravou svobodu Božích dětí. Amen.
