Text: Mk 15,33-39 Kazatel: František Plecháček
Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: „Hle, volá Eliáše.“ Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“
Milé sestry, milí bratři, Židé vyhlíželi den Hospodinův, kdy Bůh zjeví svoji slávu a moc a bude soudit všechny pronárody. Izraelští proroci ovšem svůj národ varovali, že tento den Hospodinův bude tmou, a ne světlem, že bude dnem soudu – nejenom nad hříchy pohanů, ale také Izraele. Tento den měl být ovšem také chvílí vysvobození pro všechny utištěné, bezmocné a pokořené. Tma, která zahalila celou zemi, naznačuje, že tento den přišel právě nyní, ve chvíli Ježíšova umírání.
Nastal tedy den Hospodinův, den Božího soudu. Ovšem co se to děje?! Kdo je to tu souzen? Hříšníci? To ne! Na kříži zde umírá jediný nevinný, Boží Syn! Ten, který po celý život poslušně činil vůli svého nebeského Otce. A tento všemi opuštěný, vysmívaný a poplivaný, umírající muž se – modlí! I svá poslední slova, tíživou, bolestnou otázku věnuje Bohu.
Nejenom v samotném utrpení, ale také v této otázce se znovu prokazuje Ježíšovo plné, opravdové lidství. „Proč?“ Tak se přece ptají trpící, bolestmi obtížení lidé. Jistě i mnohému z vás ve chvíli utrpení přišla tahle otázka na mysl: „Proč?“ Ovšem v Ježíšových ústech tohle „Proč?“ neznamená: „Proč zrovna já? Za co?“ ale „Proč se mi to děje? Jaký má moje utrpení smysl a cíl?“
Zároveň se ovšem v této otázce, v tomto výkřiku z hloubi bolesti a trýzně zjevuje Ježíšovo synovství Boží, jeho jednota s nebeským Otcem. Protože i v této nejtěžší, nejbolestivější chvíli volá k Bohu. I svá poslední slova, výkřik z hlubin bezedných, adresuje nebeskému Otci. Ani v tomto okamžiku, kdy by se více než kdy jindy nabízelo tiše rezignovat a trpně přijmout trpký úděl, se Ježíš nehodlá pustit svého Boha. I v této chvíli se Ježíš vší silou drží Boha, který ho na okamžik opustil.
Ano, Ježíš je zde vystaven hroznému soudu. Soudu nad lidským hříchem. Je tu souzeno a odsouzeno a jednou provždy zbaveno moci všechno, co nám lidem znemožňovalo přístup k Bohu.
Přišel den Hospodinův – ale vypadá jinak, než jak si ho představoval Izrael. V utrpení a smrti jediného muže se děje něco, co má zásadní význam pro celé lidstvo. Právě proto, že tu umírá skutečný Král Židů, opravdový Boží Syn. I ta temnota, která v tuto chvíli zahaluje celou zemi, naznačuje, že se tu odehrává událost kosmického významu. Otevírá se cesta k živému Bohu. A otevírá ji sám Bůh! Tím, že na Kristově kříži likviduje všechno, co nás od něho oddělovalo.
Všechna naše selhání, všechna malá i větší provinění, všechno, co by nám bez Boží pomoci dál leželo na zádech a ztěžovalo a pustošilo nám život, to všechno je na Ježíšově kříži zbaveno moci a jednou provždy vyřízeno. Náklad našich vin – to je ta ohromná tíže, která v tuhle chvíli leží na bedrech Ježíšových. To je ten důvod, proč prochází hrozným utrpením a umírá, proč je v tuto chvíli temnoty na okamžik opuštěn nejenom lidmi, ale i svým Bohem.
A Ježíš vytrval. Pro nás. Nepřivolal si na pomoc legie andělů, nezachránil sám sebe, jak mu to někteří z okolostojících čumilů doporučovali. Nezavolal si na pomoc ani proroka Eliáše. Proroka, který byl podle svědectví Písma vzat rovnou do nebe a jehož návrat byl očekáván.
Je to kuriózní, že v tuhle temnou chvíli dochází ještě k takovému nedorozumění. Někteří z přihlížejících zřejmě špatně porozuměli Ježíšovým slovům a mysleli si, že volá na pomoc proroka Eliáše. A zareagovali přesně tak, jak se na zevlující a po senzaci toužící dav sluší: kdosi hned odbíhá pro houbu s octem a dává Ježíšovi pít; chce ukřižovaného občerstvit, aby déle vydržel a dav se konečně dočkal nějakého zázraku. Ovšem místo zázračného sestoupení z kříže Ježíš vydechl naposledy. Posledním znamením, jehož se v tuto chvíli přihlížejícím dostává, je Ježíšova smrt.
„Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů.“ Ještě před okamžikem jsme byli na popravčím pahorku Golgota, a náhle se ocitáme v Jeruzalémě, přímo v Hospodinově chrámu. Opona oddělovala svatyni svatých od vnější svatyně, v níž každý den sloužili kněží. Svatyně svatých byla chápána jako výsostné místo Hospodinovy přítomnosti. Jen jednou za rok, na veliký den smíření, do ní směl vejít velekněz s krví obětních zvířat. Opona tedy symbolizovala distanci, odstup mezi svatým Bohem a hříšnými lidmi, oddělovala svatého od nesvatých. Ježíšovou smrtí je toto oddělení překonáno. Ježíš svým křížem otevřel svobodný přístup k Bohu. Odstranil jednou provždy rozdělení, způsobené lidským hříchem.
Znamení Ježíšovy smrti nezůstalo bez odezvy. Jako Božího Syna zde Ježíše jako první vyznává – římský důstojník! Právě pohanský voják představuje prvotinu z těch, kteří se až do dnešních dní ve všech národech světa přiznávají k Ukřižovanému. Jeho vyznání potvrzuje, že v Ježíšově smrti se otevřel volný přístup k Bohu pro všechny lidi bez rozdílu.
Přiznat se k tomuto ukřižovanému Božímu Synu znamená uznat, že skutečný, živý Bůh je opravdu úplně jiný, než si my lidé představujeme. Znamená to ovšem ještě víc – znamená to přiznat a vyznat, že Ježíš položil život i za mé viny, že i za mé hříchy Boží Syn skončil na kříži. Ve víře se přiznat k tomuto ukřižovanému Božímu Synu – to znamená mít naději, a více než naději, mít jistotu, že Bůh se ve svém Synu opravdu vydal hříšné lidi ne odsoudit, ale zachránit, že nám právě a jedině v ukřižovaném Kristu dává své odpuštění a věčný život!
Modlitba: Ježíši Kriste, náš Pane, tvůj kříž nám září v temnotách našeho světa jako místo záchrany a vysvobození. Posiluj nás svým svatým Duchem, abychom se před lidmi nestyděli za tvůj kříž, abychom právě tebe, Ukřižovaného, dovedli vyznávat jako svého Spasitele a Zachránce. Amen.
