Text: Gn 32 | Kazatel: Daniel Ženatý
Dále Jákob řekl: „Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: ‚Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.‘ Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. Gn 32,10-12
Více než dvacet let žil Jákob mimo domov. Dvacet let neřešil ránu, kterou po sobě doma zanechal. Podvedl otce Izáka, podvedl bratra Ezaua. Více než dvacet let ta rána ležela ladem. Tiše, jakoby nebyla, život šel dál.
Ale ta rána byla. A Jákob, který se vrací domů, ji musí řešit. Musí se k ní nějak postavit.
A tak začíná:
Vysílá domů posly. Mají informovat bratra Ezaua. Zpráva, kterou Jákob posílá, má všechny náležitosti. Není odbytá, však že ono to nějak dopadne:
Titul: můj pán Ezau.
Autor: tvůj otrok Jákob.
Oč jde: až dosud jsem prodléval jako host u Lábana. Jinými slovy – mezi mnou a tebou něco leží. Má vina. Chci s tím něco dělat. Tak abys o tom věděl.
Změna proti původnímu stavu: mám majetek. Jsem někdo. Nevracím se jako žebrák.
Důvod zprávy: abych získal tvoji přízeň.
Jákob připravuje smíření. Více než 20 let žil a vlekl to sebou. Narušený vztah k rodině. Především ke svému bratrovi Ezauovi. Teď našel odvahu se do toho pustit. Je to náročná a tvrdá práce.
To, co je na tom příběhu strhující, a inspirující pro nás je toto:
Jákob udělá spoustu náročné práce. Stojí ho to přemýšlení, čas, peníze. Smíření je dřina. Bolí. Padá na něj strach. Přizná, že se bojí. Zdá se, že to jinak nejde.
Snadné smíření bez bolesti, bez úzkosti z toho jak to dopadne – takové smíření neexistuje.
Ezauova odpověď není jednoznačná. Poslové se vrátili k Jákobovi a řekli: přišli jsme k tvému bratru, ale on už ti jde vstříc a je s ním 400 mužů. Problém: jdou vstříc radostně? Nebo jdou vstříc jako trestné komando?
Co to má za život ten Jákob? Odhodlá se ke smíření, udělá první krok a sotva se usadí prach za odjíždějícím Lábanem a jeho lidmi, už se víří prach další obdobné družiny. Jako vlna za vlnou – nepříjemnosti a setkání, o kterých nevíš, jak dopadnou. Zda je vůbec přežiješ.
A odměna za to úsilí? Tu padla na Jákoba veliká bázeň a tíseň. Čekali bychom odměnu. Pohlazení. Slovo povzbuzení, no konečně Jákobe tě to napadlo se smířit. Ale ono ne. Padla na něj velká bázeň a tíseň. Měl strach. To je reakce, to je odměna, když se pustíme do namáhavé práce smíření.
I to je informace pro nás, i to je normální. Že to může provázet snahu o smír a pokoj a spravedlnost. Když na nás z toho všeho padne tíseň a strach, nejsme někde na špatné cestě. Není to znamení, že bychom toho měli nechat. Že jsme se špatně rozhodli. Že ti co nás od toho zrazovali a říkali, vždyť to nemá cenu, že měli pravdu.
Ne. Neměli pravdu. Když na nás padne strach, je to znamení, že jdeme těžkou, správnou cestou. Někdy to může být nad naše síly. Tak jako to bylo nad síly bohatého mládence. Chtěl dát věci do pořádku. Ale cesta, kterou mu Ježíš ukázal, byla těžká. Nešel po ní.
Podobně smíření mezi národy. Odsuny Čechů ze Sudet. Odsuny Němců ze Sudet. Odsuny Němců po druhé válce. Také zaznívá – nemá cenu o tom mluvit, lidi se jen rozčílí, vzbouří se emoce. No asi právě proto o tom má cenu mluvit. A až se do toho pustíme, bude to náročné a bude to bolet. A na generaci, která se do toho pustí, možná padne bázeň. Ale jiná cesta není.
Blíží se Ezau a jeho 400 mužů. Jákob rozdělí tábor na dvě části. Až přijde Ezau a pobije první tábor, druhý tábor může přežít.
A pak se Jákob modlí. Pravdivě. Na nic si Jákob nehraje. Vyzná, že se Ezaua bojí. A prosí, Bože, vytrhni mne z ruky Ezauovy. Je to volání z hlubokosti. Touha chytit se pevné a mocné ruky. Z rozkolísané časnosti se chytit pevné věčnosti. Jákob se dovolává Božího zaslíbení. Jsem tu, tak to je, vypadá to mizerně, ale přece jsi tady Bože ty. A říkal jsi mně, ať se vrátím. A slíbil jsi věrnost mně i mým otcům. Tak buď se mnou. Nenechej mne být.
A pak Jákob dál pracoval na procesu smíření. Složitě a náročně. Posílal vstříc Ezauovi dary na usmířenou. 200 koz a 20 kozlů, 200 ovcí a 20 beranů, 30 velbloudic se sajícími mláďaty, 40 krav a deset býků, 20 oslic a 10 oslů. Každé stádo vypustil zvlášť, naplánoval odstup, každému kdo stádo vedl přikázal, aby až Ezaua potká řekl: To je dar od tvého otroka Jákoba, poslaný jeho pánu Ezauovi. on sám je za námi. A dodejte: Tvůj otrok Jákob řekl: Darem, který jde přede mnou, chci bratra usmířit a teprve potom spatřit jeho tvář. Snad mě přijme milostivě.
Nápadná je ta pracnost smíření. Ty dlouhé přípravy. Čas, schopnosti, majetek. A my bychom si málem mysleli, že smíření je jen tak, mimoděk. Přijde samo.
Opravujeme auta, ploty, fasády. Stojí nás to um, čas i peníze. Otázka zní: Opravujeme stejně intenzivně svůj vztah k Bohu, k bližnímu, k sobě?
Ten nepoměr je zarážející. Opravy toho, co jsme pokazili mezi sebou, ty nás tolik nestojí. Nejsme připraveni jim věnovat příliš mnoho. Proč? Máme pocit, že se to nevyplatí?
Nebo žijeme v klamu, že smíření a pokoj a spravedlnost je něco co se samo dostaví? Samo jen tak přijde? Že to je jeho povinnost? Nebo čekáme, až s tím někdo začne?
A to nejdůležitější. V tomto těžkém zápase se smíme modlit. Volat a křičet až ze dna. A dovolávat se Božího zaslíbení. Vždyť přece, on dal svého syna za naše smíření. A on vydržel, nesestoupil z kříže, neřekl, to je moc náročné, to po mně nikdo nemůže chtít. Proto je ta těžká cesta smíření i pro nás průchodná. Je schůdná, je volná, tak člověče, Jákobe, pusť se do toho, jako první, nelekej se pocitů marnosti, volej k Bohu a podstup tu dlouhou, někdy promyšlenou dřinu k smíření a pokoji.
**
Jákob se po dlouhé době pouští do procesu smíření s bratrem. Stojí ho to čas, úsilí, rozum i majetek. Pomocí je mu Bůh, k němuž se v modlitbě obrací.
Bůh už cestu smíření prošel. Těžce a draze.
Pane Ježíši Kriste, prosíme probouzej nás, abychom hledali cestu smíření a odpuštění. A čiň nás moudrými, abychom věděli, že to je cesta náročná, a že nás asi bude bolet. Proto prosíme, stůj při nás a dávej nám víru, že pro tvé zásluhy je to cesta schůdná. Amen
