Text: Mt 21,1-9 kazatel: Daniel Ženatý
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně.
A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ‚Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘ Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“
Ježíš poslal dva učedníky, nevíme které. Poslal je do nějaké vesnice, nevíme do které. Naleznete přivázanou oslici, nevíme kde, odvažte ji i oslátko a přiveďte ke mně. A kdyby někdo něco říkal, možná ano možná ne, řekněte, Pán je potřebuje. A ten člověk je hned pošle.
Zarazí nás nedostatek faktů. Ale když takhle jednal Ježíš s učedníky kdysi, jedná tak pravděpodobně s námi i dnes. Máme jít, hledat, tlouct, ptát se. Nám není dáno znát přesnou mapu se všemi údaji. Život s Kristem může být dobrodružný a plný napětí. Vtip je v tom, že ono to dopadne dobře. My sice nevíme přesně co a jak, ale Ježíš to ví.
To co kdysi dávno slíbili proroci, co kdysi dávno Boží lidé tušili, o čem snili, to se právě děje. Prorok Zachariáš to před staletími viděl před sebou. Jeho slova si lidé opakovali. Těšili se, až se tak stane. Až jednou – a najednou. Teď se děje to o čem snily generace. Bůh přichází jako král.
A v tom okamžiku je důležité být připraven. Tehdy i dnes. Vědět co a jak. A nepodlehnout chaosu v mysli, že to je nějaké divné. Že to je málo nobl. Bez limuzín a pobíhajících novinářů. Vědět o tom napětí a vydržet je. To je král, jakkoli vnějšně tomu nic nenapovídá.
Nemusí být snadné to vydržet. Kdesi hluboko v nás to funguje tak, že věc musí být nápadná, aby přitahovala. Když se někde něco má dít, bloumá kameraman sem tam, on i ten co mu drží dráty se nudí. Čekají. Nevědí, zda ten důležitý člověk už je tam nebo ne. Nevědí kdo je kdo. Teprve až přijede auto a někdo vystoupí – až se objeví někdo nápadně odlišný od davu, třeba jinak oblečený – pak začnou natáčet.
Má cenu o tomto způsobu našeho myšlení vědět a vzepřít se mu. Být připraven vidět a poznávat Boha jinde než v nápadných věcech a nápadných lidech. Protože Bůh s prominutím nehledí na lidské představy o slávě a moci. Nepotřebuje je. Boží události ve světě se často dějí v příbězích vnějšně nenápadných, podobně jako nenápadný je Ježíš jako král králů při vjezdu do Jeruzaléma.
Není ovšem psáno, že nikdo nic nevěděl a nic se nedělo. Byli lidé, kteří s Ježíšem do Jeruzaléma přišli. A spolu s dalšími tvořili mohutný zástup, prostírali na cestu své pláště, stlali zelené ratolesti na cestu a volali Hosanna Synu Davidovu! A po celém městě nastal rozruch a lidé se ptali, kdo to je?
To také k příběhu patří. Nenápadné, ale ne zbytečné a marné. Něco se z Boží moci děje. Jsou lidé, kteří věří, nebo tuší, zajímají se. Jen jich není většina. A jejich názor a postoje nejsou na prvních stránkách novin. Tehdy, i dnes.
Advent znamená příchod. Příchod Boha na tuto zemi. Mnohé se mění k lepšímu. Někdo poznává, někdo ne. A co Advent roku 2015?
Mluvíme o radosti a naději a přitom se nás dotýká strach.
Jednak osobní selhání, nemoci, nezdary. A také strach vnější. Zlo a krutost těch, kdo zneužívají islám a páchají strašně věci na nevinných lidech. Konflikt mezi Tureckem a Ruskem. Utrpení těch kdo opustili domovy a jsou na cestě, vše co mají na sobě je vlhké nebo mokré, je zima, a představa teplé místnosti s kamny postelí a čajem je nesplnitelná.
Chceme jim pomoci a současně nás svírá pomyšlení, že mezi nimi je někdo, kdo chce vyhodit půl Paříže a možná Berlína nebo Prahy do vzduchu. A k tomu se přidává strach ze sebe sama, ze svých blízkých. Současná krize obnažuje naše myšlení a my žasneme, kdo jsme my, kdo jsou ti vedle mne, jaké bludy a předsudky z nich lezou. Nebo se mýlím já? A láska je nakonec slabá a nic nezmůže, tak jak se jí mnozí posmívají?
Advent roku 2015 není snadný. A právě proto nechť zní pořádně a nahlas zpráva o Bohu, který přichází. Cítíme jak je ta zpráva křehká. Napadnutelná. Jsme jako učedníci kdysi, žádné přesné body nevidíme. Jen musíme věřit, či důvěřovat, že ačkoli my nevíme, Bůh to ví, a žádné zlo už nad ním nezvítězí.
Přichází k nám všem. Do zemí, měst, církví, sborů, rodin, bytů. A přichází také ke každému z nás osobně. Na naše dveře klepe. Přátelé, šance je tady. Naděje klepe na naše či vaše dveře, je škoda zůstat sedět a neotevřít jen kvůli tomu, že se mně nechce. A když se zvedneme a otevřeme, zaleje a zahrne nás jeho pokoj a láska. A láska zahání strach.
Odpověď na otázku co s úzkostmi a co s budoucností budeme hledat podobně váhavě a podobně nezaručeně, jako hledali učedníci oslici a oslátko. Ale budeme to dělat pod mocnou rukou toho, kdo ví co s tím. Kdo ví, co dělá, i když my jen věříme, že přece jen jdeme správným směrem a že tam někdo bude. Někdo kdo tím vším už prošel, a čeká na nás.
Kriste, ty znáš náš strach a nejistotu. Slituj se nad námi. Dej ať rozpoznáváme paprsky tvého vítězství.
Dopřej nám, abychom tě potkali u tvého stolu. Ty máš moc proměnit náš život.
Kriste, smiluj se nad námi. Amen
