Text: Za 9,9 | Kazatel: Daniel Ženatý
Advent znamená příchod. Příchod Krista na naši zemi. Proto výzva k radosti. Hlaholu! A to jsme dnes ještě pozváni ke společnému stolu! Sláva!
Minulou neděli jsme začali řadu kázání o svaté večeři Páně. Dnes budeme pokračovat
Opakování důležitých bodů z minula:
Co se to děje při svaté večeři Páně? Věříme, že nás zve vzkříšený Kristus. On nás zve, je našim hostitelem. A dává nám sám sebe. Své dary.
Při VP se potvrzuje smíření s Bohem. Ale pozor – ne skrze nás. Ne skrze mou ochotu přijít k večeři Páně. Ale skrze smrt a utrpení Krista a jeho Vzkříšení. Jeho oběť se neopakuje. Ta platí. A my jsme pozvání na hostinu která následuje po této dokonalé oběti, kterou Bohu přinesl Kristus. My jíme a pijeme plody té hostiny.
Je tedy nějaká podmínka pro přístup k VP? Je jen jedna. Víra. Luther píše, že je veliký je blud těch, kdo přistupují a jakoby si odškrtli položku po položce – nekradu, potíže s s lidmi nemám, čtu bibli, modlím se, nejsem rozvedený, na chudé pamatuji – tak co mně brání abych šel? Ti kdo tak dělají, ti všichni sobě jedí a pijí odsouzení. Ti všichni přistupují nehodně. Ale věří-li kdo, že u stolu Kristova dojde milosti, pak tato pouhá víra jej činí hodným.
Věříš, že u stolu Páně dojdeš milosti? Pak jsi hoden. Zvedni s a běž.
Další otázky které se noří:
Jak často se má VP vysluhovat? V knize Dichaché, která byla sepsána v novozákonní době, čteme napomenutí, že VP by se přece jen neměla slavit vícekrát, než jedenkrát denně.
V našem sboru v současnosti vysluhujeme zpravidla 9 ročně. První adventní, Boží hod vánoční, nový rok, první postní, velký pátek, velikonoční neděle, svatodušní svátky, pak dlouho nic, až konfirmace a díkčinění. Kromě toho také v Domově seniorů, v rodinách a ve věznici.
Až do reformace zřejmě církev neznala jiný typ bohoslužby než s vysluhováním sv VP. První církev s tím neměla problémy, slovo se zvěstovalo a Kristův stůl se slavil. A je tomu tak dodnes, pouze reformační církve jsou výjimkou. I Kalvín počítal s tím, že drastické omezení četnosti, z každé neděle na jen několikrát za rok, je dočasné. A že až se vše uklidní, tak se zase bude vysluhovat každou neděli. Nestalo se tak. (Filipi, Hostina chudých, 115)
Pak bylo třeba to zdůvodnit, že se vysluhuje jen při velkých svátcích. Tak se říkalo, že slovo nepotřebuje žádnou podpůrnou akci. A v reformovaných kostelích se stala kazatelna důležitější, než stůl Páně. V obrovské evangelické katedrále ve Vanovicích jsou lavice řazeny hustě až pod kazatelnu. Naši otcové tam s obrovským nasazením a obětavostí stavěli veliký kostel. Pro večeři Páně o žádném úměrně velkém prostoru neuvažovali.
Existují pokusy slavit častěji, jsou sbory naší církve kde slaví VP každou neděli, v mnoha kromě svátků jednou měsíčně.
Proti častějšímu vysluhování zaznívá obava, aby nám VP nezevšedněla. Proti tomu lze namítat, že slovo a kázání nám týdenní frekvencí nezevšedněly, stejně tak modlitba Páně. Proč by tedy VP?
Nejlepší argument pro častější jsem slyšel jako mladý farář ve sboru ve Valašském Meziříčí. Tam se v polovině 80 let minulého století objevila touha slavit častěji. Slavila se pak vždy 4. neděli v měsíci. A když jsme o tom na staršovstvu jednali, pravil jeden bratr, že mu stačí jít jen na Velký pátek a příště že zas půjde na Díkčinění. A jedna sestra, velmi nemocná, která bojovala o každý den svého života, se na něj nevěřícně podívala a říkala. A jak víte, že bude nějaké příště?
Tak tedy, jak často? Na jedné straně – nic nebrání tomu, aby každou neděli. Současně však je třeba vzít vážně, že v sobě cosi o VP máme zažito. Že ji nějak vnímáme, že je to spojeno s důvěrou. Že to je věc celého sboru, ne faráře. Farář nemůže zavádět překotně nějaké změny. Nebyl tu, je tu na pár let, a zase tu nebude, kdežto sbor je tady stále, náš už více než sto let. Každá změna musí vyrůstat zespodu, z rozhovoru, z touhy po častějším stolu Kristově.
Jsme zde mladší, starší, v církvi vyrostlí, do církve přišlí, každý neseme svou víru jinak tvořenou a zkoušenou. Je dobré také povědět, Že až 70 léta v naší církvi posunula vnímání VP jiným směrem. Byla to do té doby, snad se to tak opatrně může povědět, spíše vzpomínka na poslední večeři tenkrát v Getsemane. Až obrovská práce profesorů Smolíka, Filipiho, synodního seniora Hájka a faráře Jiřího Doležala, a dalších, posunula vnímaní VP na tu spojnici časů. Pohnula jí a posadila ji na průsečík minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Tak je v ní obsažena vzpomínka na Getsemany, radost z aktuální Kristovy přítomnosti, i naděje z věcí budoucích.
Takže – jak často? Je možné každou neděli, ale současně dbát na to, aby nás stůl Páně spojoval, a ne rozděloval.
A ještě něco. Při VP jíme a pijeme. Takto úplně všední úkony, běžné každému člověku, stanoví Ježíš jako výraz své hostiny. Není to nic, co by někdo nezvládl. Nic, nač by se muselo studovat. Nic, co by se muselo hledat jako tajemná šifra. Nic co by jeden uměl lépe než druhý.
Boží dílo není založeno na výjimečných činech. Ježíš jede do Jeruzaléma jako král, na obyčejném oslovi, vítá ho hrstka lidí.
Jezení, pití, král na oslu, nemá kde by hlavu složil. A Vzkříšený, který zve každého, kdo věří, že Kristovou zásluhou jsou mu odpuštěny hříchy. V docela obyčejném kostele, na obyčejné dlažbě, s obyčejnými lidmi, s obyčejným chlebem, s obyčejným vínem, v obyčejném městě na rohu obyčejných ulic. V takových podmínkách přichází Vzkříšený Kristus a zve nás… To je přece zázrak! Copak je možné si klást nějaké podmínky? Jemu smíme vzdát čest a slávu, zvednout se, a jít přijmout, co on nabízí. Amen
Vzkříšený Pane, odpusť nám, že se stále pokoušíme nějak pochopit zázrak tvého pozvání. Nikdy ho rozumem nepochopíme cele. Na druhou stranu, rozum jsi nám dal, tak se o to stále musíme snažit. Uklidni nás, že se nemusíme brát přespříliš vážně, a že se smíme spolehnout na to, že ty víš co děláš, když nás zveš a hostíš nás. Amen
