Text: Mk 8,1-9 Kazatel: František Plecháček
Když s ním v těch dnech opět byl velký zástup a neměli co jíst, zavolal si učedníky a řekl jim: „Je mi lítozástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Řekli: „Sedm.“ Nařídil tedy zástupu usednout na zem; vzal těch sedm chlebů, vzdal díky, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali; oni je předložili zástupu. Měli i několik rybiček; vzdal za ně díky a nařídil, aby je také předkládali. I jedli, nasytili se a sebrali zbylých nalámaných chlebů sedm košů. Těch lidí bylo asi čtyři tisíce. Pak je propustil.
Milé sestry, milí bratři, když Ježíš jinde v evangeliu říká „nepečujte“, rozhodně to neznamená, že by podceňoval ty nejzákladnější potřeby našeho těla. I ten náš dnešní příběh začíná velkým a zřejmě už pěkně vyhladovělým zástupem, jehož momentální nouzi citlivě vnímá jako první právě Ježíš. A jeho slitování také všechno uvádí do pohybu.
Trochu skeptičtí učedníci se nejdříve zmůžou jen na otázku: „Odkud by kdo mohl tady na poušti vzít chléb, aby všecky nasytil?“ Ano, kdo? Kdo by jen mohl nasytit tolik lidí – na poušti? Ale Ježíš je nenechá dlouho kroutit hlavou: „Kolik chlebů máte?“ „Sedm.“ Vida, tak přece jen se tady něco najde. Sedm chlebů.
Sedmička tu má v každém případě symbolický význam. Stejně jako čtyřka, která zřejmě znamená čtyři světové strany. Lidé, pohané, přicházející ze všech stran. Vykladači se domnívají, že i ta sedmička se vztahuje na příslušníky pohanských národů. Stejným směrem ukazuje i zmínka, že někteří jsou „zdaleka.“
Ovšem zároveň sedmička symbolizuje plnost. Učedníci s sebou mají to, co je v danou chvíli zapotřebí. A vůbec si to neuvědomují. Ježíš tady nic jen tak nevyčaruje; použije to, co mu učedníci svěří. Sedm chlebů a několik rybiček by pochopitelně nestačilo. Ne bez Ježíšova slitování. Ale v jeho rukou se skromňoučký příspěvek učedníků neuvěřitelně rozmnoží. Všichni se nasytí – a ještě zbude – víc než bylo před hostinou.
Když nás někdy začne svírat pocit, že lidem kolem nás jako sbor, jako církev vlastně možná nemáme moc co dát, když na nás zaútočí bezradnost a začneme si stýskat na nedostatek prostředků – možná si jen, podobně jako tehdy učedníci, neuvědomujeme, že to nejdůležitější, co je třeba předat našim bližním, máme s sebou. A jediné, co nezbytně potřebujeme, je právě Boží, Ježíšovo slitování. Jediné, bez čeho se nepohneme dál, je Boží milosrdenství.
Potřebujeme, aby se milosrdný Bůh ujal těch našich skrovných prostředků, aby se On sám přiznal k naší službě a vložil se do díla tam, kde jen bezradně kroutíme hlavou. Za to bychom měli stále prosit. Aby se náš Bůh slitoval. A znovu se učit doufat, že nikdo neodejde s prázdnou a hladový a bez naděje – když se do věci vloží Ježíš a promluví jeho slitování.
Je příznačné, že v příběhu o nasycení zástupu není dobře možné rozlišit duchovní od tělesného. Jedná se prostě o nouzi a akutní potřebu člověka, bez jejíhož naplnění hrozí totální zemdlení. Ježíš láme chléb a rozděluje prostřednictvím učedníků vyhladovělému zástupu – a my už začínáme tušit to, co je v evangeliu podle Jana řečeno naplno: že tím pravým chlebem, který přináší člověku nasycení a život, je sám Ježíš. A v něm se vyčerpaného zástupu ujímá Bůh.
Evangelijní vyprávění míří přímo k večeři Páně. Při ní prostíráme stůl, přinášíme své skrovné dary a svěřujeme je do Kristových rukou – a stáváme se hosty a smíme přijímat mnohem víc, než bychom si kdy sami mohli obstarat.
Nebylo by radno tohle sycení z Kristových rukou podceňovat. Ježíš v našem vyprávění skutečně vyjadřuje obavu, aby jeho posluchači a následovníci nezemdleli na cestě! Víru, naději i lásku je nutné neustále živit a posilovat; nemáme je automaticky uložené v srdci jednou provždy s tím, že se už o ně nemusíme starat. Ovšem tím, kdo se stará především, je naštěstí sám Ježíš. Proto je třeba k němu přicházet – co nejčastěji. Posilovat a prohlubovat společenství s ním a se společenstvím bratří a sester.
Myslím, že tohle dobře věděli naši milí předchůdci ve víře, Jakoubek ze Stříbra a další. Proto nejen znovu zavedli vysluhování podobojí způsobou, chléb i víno pro všechny věřící, ale také povzbuzovali k častému přijímání. Což je něco, nad čím stojí za to se zamyslet. Nejenom v čase oslav výročí. Náš dnešní evangelijní příběh, jak já mu rozumím, opravdu zobrazuje stolování s Ježíšem jako ochranu před zemdlením na cestě – před ztrátou sil a odhodlání a důvěry a lásky. Před ztrátou odvahy vést dobrý boj víry.
Ježíš své následovníky nakrmí – a pak je propustí. Jeho pokrm je opravdu potravou na cestu – na cestu k dalším lidem, kteří pořád ještě nemají ani potuchy o zdroji života, který tady Bůh pro všechny otvírá. V síle Ježíšova pokrmu máme vyrazit mezi lidi. A pak se sem zase smíme vrátit a znovu natankovat, dobýt baterie, či jak by to kdo nazval…
Ježíš, jeho učedníci a veliký zástup lidí, přicházejících za Ježíšem ze všech stran, z blízka i z dálky. Všichni jsou nasyceni a pořád zbývá dost pro nespočet dalších. Boží doširoka rozevřená náruč – přes všechny zdi a hranice mezi lidmi, národy a rasami. Boží milosrdná náruč, která dál zve k hostině lidi vyčerpané nekonečným sháněním receptů na zaručené štěstí. Zve všechny, kteří už si přestali namlouvat, že nikoho a nic nepotřebují a všechno zvládnou úplně sami. Je tu při díle Bůh, který k sobě v Kristu dál bez oddechu volá všechny hladové a žíznící.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že nás zveš ke svému dílu a umíš si poradit i s naší skepsí a bezradností. Uč nás dávat, ale také přijímat z tvých rukou obživující chléb naděje a radosti. Amen.
