Text: Mk 10,17-22 Kazatel: František Plecháček
Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku.
Milé sestry, milí bratři, za Ježíšem přichází muž, který touží po věčném životě, jinak řečeno: chce mít jistotu spasení. Což je opravdu zásadní věc. Ježíš je pro muže autoritou, která k jeho hledání určitě má co říct. Když ten člověk před Ježíšem poklekne, dává tím najevo, že je pro něho nazaretský Mistr opravdu víc než jen další z řady rabínů.
Ježíš zareaguje nečekaně: ohradí se vůči oslovení, kterým ho neznámý muž počastoval. „Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“ Jako by Ježíš říkal: „Jestliže se mnou chceš řešit zásadní otázku svého života, pak si laskavě ujasni, koho se vlastně ptáš. Kým pro tebe jsem? Nechceš mi jen zalichotit?“ Ta otázka míří také k nám: Kým je pro tebe Ježíš z Nazareta?
Zároveň se Ježíš dotýká tazatelovy upřímné touhy a snahy po jisté osobní dokonalosti. Z dalšího, co muž řekne, vyplývá, že se opravdu ze všech sil snaží žít dobře, čistě, podle Božích přikázání. A Ježíš na téhle jeho snaze nevidí nic špatného. Ale zároveň mu hned tady na začátku naznačuje: podíl na věčném životě nemůže zajistit pouze lidská dobrota, lidská snaha o dokonalost. Naději na věčný život můžeme mít jen díky dobrotě a lásce a věrnosti Boží! Boží láska a spasení k nám přichází právě v Nazaretském.
Potom Ježíš tazatele odkazuje na Boží přikázání, na slova, která muž důvěrně znal. Za pozornost stojí, že zazní pouze příkazy týkající se vztahů mezi lidmi. A z jeho slov vyplývá: tohle by ti mělo stačit! Základní směrovky do pravého života už znáš, tak se jich drž! Boží vůle pro dobrou, smysluplnou existenci už byla zjevena. Pán Bůh nezatajil nic z toho, co je třeba, abychom se mohli učit žít v lásce k Bohu a k lidem. I někteří naši současníci – nejen Židé a křesťané – uznávají, že kdyby se lidé drželi Desatera, tak by se na světě určitě dařilo lépe.
Tady by vlastně rozhovor mohl skončit. Ježíš přece odpověděl, a to poměrně jasně. Ale muži, o kterém ještě pořád nevíme, že je majetný, jako by tohle nestačilo. Zdá se, že stále hledá jistotu, pojistku. Je-li něco, co by ještě mohl a měl udělat pro svou spásu, tak to prostě musí vědět!
A Ježíšovi se tahle jeho horlivost líbí, bere ji vážně. Pán Bůh přijímá naše upřímně míněné snahy. Věřím, že mu není lhostejné jakékoli dobré úsilí, ať se jedná o důraz na hlubokou osobní zbožnost nebo snahy o prosazení práva a spravedlnosti, rovných příležitostí a šancí pro všechny.
Doslova je tam řečeno, že Ježíš si toho muže zamiloval! Máme tedy vědět, že to, co mu vzápětí řekne, pramení z lásky. I když nám další Ježíšova slova mohou zaznít příliš přísně, nejsou nesena snahou hledajícího muže pěkně zpražit a usadit, vzít jeho rozletu vítr z plachet. A právě tak pohlíží Ježíš také na každého z nás. I když nám z jeho slova zazní něco, co se nám nepřijímá zrovna lehce, i ve chvíli, kdy nás překvapí, zaskočí, třeba v ten okamžik i zarmoutí, pořád smíme mít jistotu, že k nám mluví z lásky, proto, aby nám pomohl a prospěl. On nás svým slovem nikdy nechce nějak spoutat, ale naopak osvobodit!
„Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ Milé sestry, milí bratři, pokud vlastníte nějaký větší majetek, dům, živnost nebo firmu, prosím vás, opravdu ji nemusíte hned v pondělí prodat! Tohle slovo není namířeno ostře proti majetku a proti všem, kteří něco vlastní – i když se to může na první i druhý pohled zdát. Ani nenabízí jednoduché a univerzální řešení tzv. sociální otázky, není receptem na definitivní odstranění chudoby. Myslím, že vy, stejně jako já, tušíte, že firmy a podniky musí někdo konkrétní vlastnit a řádně vést a spravovat. Zajisté přitom vždycky záleží také na sociálním cítění každého takového majitele. Ale jak vypadá v praxi jiný model – socialistické kolektivní vlastnictví výrobních prostředků – o tom se mnozí z nás mohli přesvědčit velmi zblízka. Tudy cesta nevede.
Zároveň však náš dnešní příběh i jeho pokračování, v němž se Ježíš k problému ještě vyjadřuje, naznačuje, že majetní, bohatí lidé to opravdu mají v něčem těžší. Jsou vystaveni větším a těžším pokušením. Majetek v Bibli představuje nejenom projev Boží přízně, ale zároveň zkoušku.
Vraťme se teď rychle k muži, který upřímně touží po účasti na Božím království. Snažil se žít co nejdokonalejší život, ale právě zjistil, že dokonalý není. Chtěl se dopídit toho, co ještě by měl udělat – a Ježíš ho pozval k následování, k životu učedníka. Ježíš si ho povolal – a muž reaguje úplně jinak, než třeba rybáři Petr, Ondřej, Jakub a Jan, kteří beze slova všechno nechali na břehu Galilejského moře a vydali se za Nazaretským.
Najednou se ukázalo, že mezi bohatým mužem a Bohem zůstává překážka, něco, na čem onen muž lpí ve skutečnosti mnohem víc, než byl ochoten si přiznat. Tak moc, že mu to brání následovat Ježíše. A tou překážkou a osidlem tady jsou „mnohé majetky“. Nejde tedy o to, že bychom nesměli nic vlastnit. Záleží na tom, ke komu nebo k čemu se upíná naše srdce, na co se ve skutečnosti spoléháme. Majetek se nesmí stát „bohem“, středobodem života, kolem kterého se všechno točí, jemuž se vše podřizuje. Měl by sloužit lidem, ne lidé jemu. Jde o to, aby nám nic nebránilo následovat slovem i činem Ježíše Nazaretského. Protože věčný život, podíl na Božím království se otvírá právě v následování Ukřižovaného a Vzkříšeného. Ježíš zaplatil vlastním životem, abychom my všichni mohli mít podíl na dobru, které si nemůžeme nijak zasloužit ani si ho koupit.
Jsem rád, že tenhle příběh zůstává otevřený. Ježíš za odcházejícím nevolá: „Vidíš, já jsem hned věděl, že to nemyslíš vážně!“ Bude se muset vzápětí věnovat svým učedníkům, kteří jsou z toho úplně paf. A nikde není psáno, že se ten muž, i když třeba ne s úplně lehkým srdcem, nakonec zachoval podle Ježíšova slova a připojil se k učedníkům. Dveře do Božího království zůstávají otevřené!
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že nám otvíráš přístup k naději, pokoji, k životu a věčnému společenství lásky. Prosíme, trpělivě nás svým slovem osvobozuj od všeho, co nám brání v následování, pomáhej nám držet správný směr. Amen.
