Text: Mk 2,23-28 Kazatel: František Plecháček
Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“
Milé sestry, milí bratři,
náš evangelijní příběh je svědectvím o Boží láskyplné péči a také o svobodě, k níž nás Pán Bůh v Kristu povolává. Jen v této Bohem darované svobodě se člověk může stát tím, kým podle Boží vůle být má: tedy bytostí žijící v lásce k Bohu i k lidem. Tato svoboda je ovšem také náročná. Neobejdeme se v ní bez Boží pomoci, bez svědectví Písma.
Jednou s sobotu prochází Ježíš se svými učedníky obilím. Učedníci začnou trhat klasy. Mají hlad. Potřebují se najíst a berou to, co je právě po ruce.
A vtom se na scéně objevují farizeové. Není třeba spekulovat, kde se tu tak najednou vzali. Důležité je, že si na Ježíše a partu lidí kolem něho dávají už nějaký čas pozor. Proto vzápětí vyrukují s otázkou: „Jak to, Ježíši, že tvoji učedníci dělají v sobotu, co se nesmí?“
Na obranu těch horlivě zbožných mužů bych chtěl uvést, že na správné svěcení dne odpočinku byl tehdy v židovské zbožnosti kladen veliký důraz. Odborníci na Mojžíšův zákon vypracovali celý systém zákazů a příkazů, aby bylo všem jasné, co se v sobotu ještě smí, a co už ne.
Samotné trhání klasů v cizím poli za účelem utišení hladu nebylo přestupkem. O tom jsme se mohli přesvědčit při čtení z Páté knihy Mojžíšovy. Zároveň jsme slyšeli, že příkazů, které braly ohled na chudé a pomáhaly jim zajišťovat obživu, je v Deuteronomiu mnohem víc. Ovšem podle přesvědčení farizeů se něco takového nesmělo dělat v sobotu. Protože trhání klasů je práce – a tím pádem porušení sobotního odpočinku.
Farizeové se tedy cítili plně v právu. Parta lidí, žvýkajících dychtivě zrní, v nich však přece mohla probudit i jiné otázky: Ne jenom „co to ti lidé dělají“?, ale „proč to dělají?“, případně „nemohli bychom jim nějak pomoci?“ Na potřebné, kteří evidentně trpí nějakou nouzí, se lze dívat různými způsoby.
Právě v naší současnosti se vyhraňují různé názory a pohledy na lidi bez domova a bez prostředků. Jeden se ptá: „Co můžeme udělat, abychom těm lidem s jejich problémy pomohli?“ Jiný ovšem jako by spíše říkal: „Co můžeme udělat, aby pro nás tihle lidé přestali být problémem?“
Ježíš se svých učedníků zastal. Na námitky odpůrců odpověděl slovy Písma. Odvolal se na Bibli. Připomněl jeden z příběhů krále Davida, z doby, kdy David jako pomazaný Hospodinův musel utíkat před dosud úřadujícím králem Saulem. Na tomto útěku, když nebylo nic jiného k jídlu, si David skutečně vyžádal posvátné chleby, které byly obětovány Hospodinu a mohli z nich jíst pouze kněží. David se o ně rozdělil se svou družinou. A kdybychom chtěli být k slavnému králi hodně kritičtí, mohli bychom dodat, že David přitom i trochu blufoval. Knězi namluvil, že má tajné poslání od krále, což nebyla pravda. Král ho tou dobou už chtěl pouze zabít.
Přesto tenhle Davidův čin, na rozdíl od jiných jeho přestupků, není v Písmu kritizován. David přitom pro svoji potřebu použil opravdu svaté chleby, na které neměl vůbec žádný nárok. Chleby, které byly právě v sobotu kladeny na stůl před Hospodina, které patřily Hospodinu. A Pán Bůh proti tomuhle Davidovu činu nezaprotestoval. Jako by se s Davidem a jeho blízkými v té těžké chvíli prostě rozdělil. V situaci nouze upřednostnil jednoznačně potřebu hladových před zákonným předpisem.
Hospodin bere naše potřeby velmi vážně. A to i takovou zdánlivě obyčejnou věc, jako je jídlo. Nejsou pro něho něčím nižším a podružným oproti duchovním věcem, něčím, co může klidně počkat. Hezkým dokladem je modlitba Páně. V části věnované našim potřebám je prosba o chléb na prvním místě! Náš Bůh chce s námi sdílet svá dobrodiní – a jedním z nich je ovšem i den odpočinku, možnost odložit práci a strávit nějaký čas v obecenství s Bohem, ve společenství sboru.
Ježíš se tady přitom nestaví proti Mojžíšovu zákonu, nemává nad ním rukou. Vykládá původní, pravý smysl Božích přikázání. Má k tomu potřebné pověření i autoritu. Jako Syn člověka je zmocněn samotným Bohem.
„Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ Tohle je opravdu revoluční výrok, který se zdaleka netýká pouze svěcení dne odpočinku. Revoluční, protože tu není řeč pouze o Ježíšovi jako Synu člověka, ale i o nás. Všechno, co Hospodin chce a co nařizuje, má sloužit dobru člověka – a tak také Boží chvále a slávě. Pán Bůh nám nesvěřuje svá přikázání především proto, abychom se mohli řádně pocvičit v disciplíně a askezi a případně se porovnávat s druhými, kterým to třeba jde ještě hůř než nám. Přikázání mají být, jak říkají někteří vykladači, směrovkami na cestě k opravdové svobodě. Jsou myšlena jako pomoc pro člověka. Stanovují nám, hříšným lidem, určité hranice a zároveň vytvářejí otevřený prostor pro život v lásce.
Naše svoboda není bezbřehá. Jejím měřítkem je láska k Bohu a k lidem. Zahrnuje v sobě zároveň zodpovědnost a nutnost dělat rozhodnutí. Nutnost každého dne hledat a ptát se, co skutečně poslouží dobru lidí a Boží slávě, co prospěje šíření Kristova evangelia. Dárcem i garantem naší svobody je sám Ježíš Kristus. Právě v jeho službách a pod jeho vedením můžeme poznávat, že láska, odpuštění a ohled na druhé nejsou neodpustitelnými handicapy, ale jedinou cestou, která má smysl a Boží zaslíbení.
Modlitba: Milostivý Bože, děkujeme ti, že jsi nás stvořil jako svobodné bytosti, k životu ve společenství vzájemné lásky. Prosíme tě, pomáhej nám, abychom uměli včas rozpoznat, co je s touto svobodou v rozporu, a dovedli ji přát i druhým.
Amen
