Text: L 2,22-35 Kazatel: Jean-Nicolas Fell
Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: ‚vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu‘ – a aby podle ustanovení Zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“
Všimli jste si výrazu, který apoštol používá ve svém listu? Mluví o těch, „kdo s láskou vyhlížejí“ příchod Páně. Zdálo by se přirozenější říct „s nadějí“. Apoštol však píše „s láskou“. A dobře ví, proč to dělá. Láska je totiž víc než naděje. Naděje může být jen druh žízně. Člověk něco postrádá. Život mu připadá neúplný. Myslí jen na to, co mu chybí. To je zvláštní druh naděje. Ale i to je naděje. Bible je jí plná. Mnoho žalmů neříká nic jiného než: „Můj život je nesnesitelný. Pane, pomoz. Ty jsi má jediná naděje.“
Ano, člověk může někdy doufat i ze zoufalství. Ale s láskou to nejde. Nelze milovat ze zoufalství, v útěku před bezútěšností života. Láska je totiž často náročná i bolestná. A jen ten, kdo se nebojí ztrát a trápení, může skutečně milovat. Na to však ten, kdo miluje, nemyslí. Láska ho proměnila natolik, že se už nestará o svůj prospěch. Je ochoten dát nejen svůj majetek, ale i své zdraví, i svůj život.
Ten, kdo očekává od příchodu Páně jen konec svých problémů, se může splést. Vždyť ho zajímá spíš vlastní prospěch než Pán, který přichází. Stačí, aby mu politická strana anebo firma anebo nějaká sekta nabídla totéž, a už nebude čekat na Pána. Toto se nemůže stát tomu, kdo vyhlíží příchod Páně s láskou. Nestará se totiž jen o svůj zisk. Stará se hlavně o Pána, který přichází, o jeho království, o jeho spravedlnost. Proto nemá nikdy dojem, že jeho život nemá smysl, vždyť má vždycky pro koho žít.
Krásný příklad milujícího vyhlížení nám dává Simeon. O jeho životě nevíme skoro nic. Setkáváme se s ním až na sklonku jeho života, když je už velmi starý. Jediné, co o něm víme, je, že celý život čekal na příchod Mesiáše. Desítky let žil s touto nadějí. To je obdivuhodné. Ale mohlo by to být také strašné. Představte si to napětí: čekat, a čekat, a čekat, a pořád nic. To je na nervy. Je to i vyčerpávající. Simeon by mohl být zahořklý. Zarputilost, kterou musel prokázat, aby vydržel čekat, ho mohla úplně zničit.
Ale nic takového. Simeon naopak září pokojem a prostotou. Žádná nervozita. Žádná netrpělivost. Proč? Protože Simeon dobře věděl, že příchod Mesiáše je čistý dar od Boha, projev jeho dobroty. Lidstvo si to nezasluhuje. Nemůže si na to dělat nárok. Nemá právo říct: „Já to chci. A chci to hned.“ Může jen žasnout před tím Bohem, který nezapomněl na nevděčné a slíbil jim Spasitele.
Řečeno slovem, které lidé nemají moc rádi, Simeon ví, že je hříšníkem. Ví, že se před Bohem nemá čím vykázat. Ví, že je odkázán na jeho dobrotu. A není z toho nešťastný. Není z toho nervózní. Vždyť ví, že Bůh je dobrý. Ví, že Bůh je věrný. Ví, že Bůh je milující. Ví, že jeho láska je úžasná. Nemůžeme ji vysvětlit. Můžeme jí jenom obdivovat. Můžeme pro ni Pána jen chválit a milovat.
Nejdůležitější u Simeona je jeho pokora. A právě tato pokora dělá, že doufá, a že jeho naděje je láskyplná. Ví totiž, že to nejdůležitější není v jeho rukou. A je tomu rád. Vždyť všechno závisí na někom úžasném, na Bohu. Zoufalství je často naopak projevem pýchy. Člověk si myslí, že mu svět, druzí lidé, anebo Bůh něco dluží. Něco, na co má právo. A jestli to nedostane, tak to bude do nebe volající nespravedlnost. Milosrdenství ho nezajímá. Nechce žádné nezasloužené dary. Vždyť chce jenom to, co mu patří, a chce, aby jeho nároky byly uznány jako oprávněné.
V jednom filmu, který se odehrává v Indii, říká Evropan, že má rád místní lidi, protože berou život ne jako právo, ale jako výsadu. To je krásné slovo: výsada. Vrací nás do starých časů, když byla šlechta a poddaní. Málo slov zní tak nemoderně, tak neaktuálně. A často si myslíme, že je to pokrok. Nejsem si tím tak jistý. Je smutné, že už nic neumíme přijmout jako výsadu, že umíme jen prosazovat svá práva nebo si věci kupovat za peníze.
Takhle to dnes chodí: na všechno se díváme jako na smlouvu. Všechno se musí vejít do kategorií práv a povinností. Jako by vypočítavost byla jediný racionální základ života. I na své vztahy se takhle díváme: „Co z toho mám? Co mi to přinese? Zasluhuji si něco lepšího.“ Mentalita zákazníka, který zapomíná, že by také nemusel nemít nic.
Simeon nebyl tak sebestředný, aby si myslel, že Bůh neměl na vybranou, že musel přijít, aby ho spasil. Věděl, že by to mohlo dopadnout jinak. Bůh měl právo nechat lidstvo v problémech, které způsobilo svou neposlušností. Jenže se rozhodl jinak. Smiloval se nad námi. Slíbil nám mesiáše. Poslal nám spasitele, jehož příchod není samozřejmost.
Před tímto zázrakem nemá člověk vzdychat: „No, konečně! To jsem se načekal!“ Má naopak žasnout nad Boží dobrotou. Být vděčný za tu spásu, která se mu dostává. Ale být také plný údivu, že Bůh udělal něco tak velkolepého pro nás hříšné. Neposlal totiž svého Syna, aby nám jen pomohl, ale aby z nás učinil své bratry, abychom se všichni stali Božími dětmi.
Ano, spása Boží je opravdu mimořádná. A velikost Simeona je v tom, že rozpoznal její mimořádnost. Příchod Mesiáše u něj nevyvolal jen úlevu, ale hlavně úžas. Bůh se sice zavázal, a je normální plnit své sliby. Jenže některé sliby nejsou normální. Bůh nebyl povinen podat nám ruku. Učinil to sám ze sebe. To je nejen milost. To je i zázrak.
Krásné na Simeonovi je, že nepochybuje o Božím zaslíbení. Desítky let trpělivě čekal, aniž by reptal. A aby se konečně radoval, nepotřebuje silného spasitele. Stačí mu malé dítě, úplně bezmocné. I když ho zatím nic neodlišuje od ostatních dětí, i když nečiní žádná velká znamení, Simeonovi to nevadí. Ježíš je mesiáš. A to stačí. Mesiášské časy už začaly. Království Boží se přiblížilo.
Simeon zdaleka neznal Ježíše tak dobře jako my. Neměl Písmo, ve kterém čteme o jeho zázracích a jeho slovech. Nic netušil o jeho oběti a jeho vzkříšení, které jsou základem naší víry. Nikdy nepřijal jeho tělo a krev, jak to děláme při večeři Páně. Ani si ho neoblékl, jak jsme to udělali při křtu. Nikdy by ho nenapadlo říci, jak to vyznáváme my společně s apoštolem Pavlem: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“
Nejsem si však jistý, že je království Boží pro nás tak konkrétní jako pro Simeona. Neříkám, že nevěříme v Boha. Ale příliš toho od něho neočekáváme. Trochu víc odvahy, trochu víc trpělivosti, trochu víc laskavosti, to ano. Ale nové nebe a novou zemi asi ne. Vidíme Krista jako své světlo. Ale nemyslíme si, že to platí i pro ostatní lidi, i pro celý svět. Dostáváme nové síly při večeři Páně, ale nemyslíme si, že jsou s to obnovit celé stvoření.
Říkáme tomu opatrnost. Ale je to spíš vypočítavost. Znáte lidové rčení: je lepší mít dvě želízka v ohni. Proč sázet všechno na víru, když lze dobře žít i bez ní? Ateisté se mají také dobře. Nemají nižší platy než my. Obchody se neptají na víru. Proč bychom se tím trápili? Co má přijít, uvidíme, až to přijde. Zatím není důvod se s tím obtěžovat.
Simeon uvažuje jinak, protože nevidí jen svůj život. Ví dobře, že je jen součástí většího celku. Jeho život má své místo v Božím plánu, v Božím stvoření. Souvisí s tím, co bylo předtím a co bude potom. Simeon nevidí svou smrt jako konec všeho. Vždyť láska Boží nikdy neskončí. A Simeon je v ní tak pevně zakotven, že se ničeho nebojí. Dobře ví, že Boží sliby budou pro něho platit dál, i když už tady nebude.
„Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Simeonova slova jsou mimořádná svou pokorou. Simeon nežádá nic pro sebe. Ví, že všechno je v rukou Páně. Království Boží nezávisí na něm, na jeho úsilí. A je to tak v pořádku. Může odejít v pokoji.
To je vzácný postoj. I věřící lidé jsou rádi, kdy mají všechno ve svých rukou. Jedna modlitba oblíbená na Západě je toho dobrým příkladem. Říká Bohu: „Nemáš jiné ruce než mé ruce, abys konal dobro… Nemáš jiná ústa než má ústa, abys řekl přátelská slova“, a tak dál. Jako by Boží dílo záviselo jen na nás a na našem angažování. Jako by Bůh nemohl nic dělat bez našeho souhlasu, bez naší ochoty.
Rádi bychom byli nepostradatelní. A často si myslíme, že víme lépe než Bůh, co má dělat a jak to má dělat. Simeon nám však připomíná, že na Boha máme prostě čekat, a to s láskou. Jen tím lze přijmout ten Boží dar, který přesahuje všechno, co si můžeme představit. Simeon na to nikdy nezapomněl: Bůh na nás myslí. Ano, Bůh se stal pro nás Immanuelem, to jest « Bůh s námi“. Radujme se z toho. V úžasu a s vděčností.
Pane, dej nám svého Ducha pokory, prostoty a vděčnosti, abychom brali vážně všechno, co nám dáváš. Dej, ať dokážeme naslouchat Tvému Slovu, věřit Tvým slibům, přijmout Tvého Syna, radovat se z Tvého království. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.
