Text: 2Kr 6,1-7 Kazatel: František Plecháček
Proročtí žáci řekli Elíšovi: „Hle, místo, kde před tebou sedáváme, je pro nás těsné. Pojďme k Jordánu, vezmeme si odtamtud každý jeden trám a uděláme si místo, kde bychom sedávali.“ Řekl: „Jděte!“ Ale jeden z nich řekl: „Buď tak laskav a pojď se svými služebníky.“ Odvětil: „Ano, půjdu.“ I šel s nimi. Přišli k Jordánu a začali kácet stromy. Při porážení stromu se jednomu z nich stalo, že mu železná sekera spadla do vody. Vykřikl a zvolal: „Ach, můj pane, je vypůjčená!“ Muž Boží se otázal: „Kam padla?“ Když mu to místo ukázal, uřízl Elíša dřevo, hodil je tam a železo vyplavalo. Pak řekl: „Přitáhni si je!“ On vztáhl ruku a vzal si je.
Milé sestry, milí bratři, schválně: věděli jste, že je možné v příbězích proroků najít taky vyprávění o sborové brigádě? Obyčejná příhoda z obyčejného života, ovšem s neobyčejným vyvrcholením. Jak také jinak, když jde o příběhy proroka Elíši. Ale právě ta obyčejnost mi přijde velice důležitá. Vyprávění o brigádě prorockých žáků dobře ukazuje, že Pánu Bohu záleží také na našem všedním životě, zdánlivě všedních starostech. Připomenu, o čem už byla v souvislosti s Eliškou a jeho učedníky řeč: Hospodin jim opatřil polévku a k ní také kus chleba. A teď je s nimi – právě v osobě svého proroka – i při té práci, která je náhle ohrožena, když pracovní nástroj pohltí vody Jordánu.
Pán Bůh citlivě vnímá i naše obyčejné lidské starosti a problémy. Neodtahuje se od nich, nepovažuje je za něco nepodstatného, čím nemá smysl se zaobírat. Když jako křesťané vyznáváme Boží vtělení, Kristovo pravé božství, ale také plné lidství, tak to znamená Boží sestup právě do naší obyčejnosti a všednosti. Bůh naše člověčenství přijímá takto se vším všudy!
Smíme věřit, že je tu nyní s námi v našich bohoslužbách. Ale tím jeho přítomnost v našich životech nekončí! On ví také o naší práci a studiu, o naší námaze a plánech, není mu skryto, kdo právě řeší konflikt v zaměstnání a kdo hledá bydlení. Žádná oblast našeho života mu není cizí, ani ty zdánlivě nejobyčejnější činnosti a situace.
Místo, kde proročtí žáci sedávali kolem svého učitele Elíši, jim začalo být těsné. Asi těžko proto, že by snad z nedostatku pohybu a ze samého blahobytu nabrali spoustu kil navíc. Spíš jich prostě přibývalo. Zdá se, že Elíšovi přibylo posluchačů, těch, kteří měli zájem o Boží slovo. Doba hladu a válek s Aramejci; člověk by řekl, že lidi museli mít úplně jiné starosti – a přece, někteří zřejmě zatoužili po Hospodinu a jeho slovu! Pán Bůh si i v těch těžkých časech povolal do služby nové učedníky.
Doba krizí nebo dokonce pronásledování nemusí nutně znamenat úbytek věřících. Skoro se zdá, že větším problémem a pokušením je prosperita a blahobyt. Biblický vypravěč nás zve k naději, že se Bůh také dnes postará o to, aby v naší zemi měl kdo předávat dobrou novinu našim současníkům.
Teologického dorostu přibylo, a tak bylo třeba rozšířit posluchárnu, nebo aspoň přidělat pár nových lavic. Proročtí žáci se chystají vyrazit k Jordánu a porazit tam pár stromů. Elíša jejich nápad schvaluje. Vyhoví i prosbě, aby se výpravy také zúčastnil. Tohle není asi úplně samozřejmé – že žáci chtějí, aby mistr vyrazil s nimi. Mohli by si říct, že si všechno udělají pěkně po svém a v klidu. Nebude jim do toho muž Boží moc mluvit? Je to přece jenom autorita… Ale tohle si žáci neřeknou.
Je dobré být spolu; nejenom v kostele nebo na biblické, ale i na té brigádě. Je dobré spolupracovat, řešit problémy, společně se radovat z povedeného díla. Tohle všechno je pro život společenství Božích dětí důležité. Ovšem Elíša tady není pouze v roli kazatele. Je muž Boží. Stojí zcela v Božích službách a reprezentuje zvláštním způsobem Hospodina. Hospodin je s Elíšou, což bude pro další události rozhodující.
Všichni dojdou k Jordánu a pustí se do práce a všechno jde zpočátku dobře. Ale pak dojde k nepříjemné události. Malá nehoda? Obyčejná nešikovnost? Asi už tušíte, že za tím bude něco víc, jak už tomu tak v Bibli bývá. Ztráta nářadí, které nutně potřebujeme k práci, je vždycky nepříjemná. Tím víc, pokud se jedná o něco, co jsme si museli vypůjčit! Už jsme slyšeli, že Elíša a jeho žáci měli často sotva co jíst. Takže je více než pravděpodobné, že ani železného nářadí neměli na rozdávání. Dá se tedy předpokládat, že dílo, do kterého se pustili, bylo ztrátou ohroženo nebo přinejmenším zpomaleno.
Biblisté upozorňují, že by tu místo „vypůjčená“ mohlo být přeloženo také „zasvěcená“. Snad byla ztracená sekera zasvěcená Hospodinu. Pak by její ztráta pochopitelně bolela o to víc. Snad by se jednalo dokonce o špatné znamení. Sekeru pohltila řeka Jordán. S vodou bývají v Písmu – pokud se zrovna nepije nebo se s ní nekřtí – poměrně často problémy. Zvlášť pokud je té vody hodně. A Jordán není výjimkou. Tahle řeka přehrazovala Izraeli cestu do zaslíbené země. Sám Hospodin zadržel vody Jordánu, aby jeho lid mohl přejít a ujmout se slíbeného dědictví.
V našem příběhu skoro jako by Jordán znovu „zazlobil“ a pokusil se překazit nejen lidskou práci, ale přímo dobré dílo Boží. Naštěstí je tu však Boží muž Elíša, který vodu přemůže – dřevem! A stane se div: železo samo vyplave na hladinu. Zázrak; ale takový zvláštní, dost obyčejný, oproti třeba zázračným uzdravením nebo kříšení mrtvých. Stačí však na to, aby dílo mohlo pokračovat.
Vykladači, kterým podobné události v Bibli nedají spát, přišli pochopitelně s různými teoriemi, jak se to asi mohlo stát. Někoho třeba napadlo, že se Elíša asi dřevem trefil přímo do otvoru v železe, a proto to mohlo vyplavat na hladinu. Jenže, stejně jako u jiných zázraků v Písmu, i tady jde především o to, proč se to stalo a co to znamená. Boží muž Elíša přemohl vody Jordánu podobně jako předtím Mojžíš vody Rudého moře. Zatímco Mojžíš potřeboval na rozdělení moře hůl, Elíšovi stačil na vysvobození utopené sekery kus dřeva.
Znamená to, milé sestry, milí bratři, že Bůh, který provedl svůj lid v pořádku vodami moře i řeky Jordánu, nad svými dětmi pořád bdí a zůstává při díle. Je připraven podat nám pomocnou ruku i na těch cestách, které jsou před námi. Stále máme na koho se obracet, pokud by nám něco chtělo přerůst přes hlavu, pokud bychom se třeba někdy cítili na dně. Věřím, že nás jeho milost bude provázet i na dovolených a na táboře a různých brigádách i ve chvílích odpočinku. Protože On s námi chce být v okamžicích slavnostních, ale i zdánlivě všedních a obyčejných. Což neznamená, že bychom si na své věci a na to, jak s nimi zacházíme, neměli dávat pozor!
Náš milostivý nebeský Otče, děkujeme za ujištění, že se ani na svých cestách, v ruchu měst a nebo v hloubi lesa neztrácíme tvému láskyplnému pohledu. Kéž ti dovedeme v důvěře svěřovat nejenom věci zásadní, ale i zdánlivě obyčejné, celý svůj život. Amen.
